Neapol, nekonečné léto a nejkrásnější žena na světě. To zní jako film, který od Paola Sorrentina všichni čekáme. Jenže novinka oscarového tvůrce jménem Parthenope je mnohem zasmušilejší a přemýšlivější, než by se z trailerů zdálo.
Sorrentino to už s novým filmem docela schytal. Prý je to manýristická, prázdná a banální reklama na drahou kolínskou, která ale trvá přes dvě hodiny, znělo od frflajících kritiků na festivalu v Cannes, k nimž se přidala i část publika karlovarského festivalu, kde se snímek s názvem Parthenope představil na jedné jediné, nejexkluzivnější projekci minulého ročníku.
Jiní diváci nejsou tak příkří, spokojí se s tím, že jde o „milostné psaní“ rodnému městu režiséra, kterým prochází poprvé v jeho kariéře ženská protagonistka, mladá žena jménem Parthenope, které kvůli její kráse padá celá Neapol k nohám. Ona však hledá víc než jen mechanické klanění konsternovaných poddaných, kteří by jí umetli cestičku, kamkoli by si jen ukázala.
S filmem samotným je to v něčem podobné. Ano, jste bezpečně v novém filmu Sorrentina, režiséra proslaveného oscarovou Velkou nádherou i seriálem Mladý papež, takže máte obdivovat krásná těla defilující v prosluněných přímořských exteriérech. Jenže někde vzadu se nečekaně zvedá vlna smutku, která hrozí tím, že všechnu tu krásu přebije.
„Je nemožné být šťastný na nejkrásnějším místě na světě,“ řekne v jednu chvíli bratr Parthenope, jenž má se sestrou zvláštní vztah, pouto, které v nádherně unikavé první polovině nekonečného léta Sorrentino odhaluje jen v náznacích, které oceníte ještě víc při druhém zhlédnutí, kdy vám filmař jemně naznačuje, že krása dokáže přispět i k něčemu tragickému.
Stejně jako tak není přesná výtka týkající se údajně jednorozměrné „katalogovosti“, nejde zcela ani o ono „zamilované psaní“ třetímu největšímu italskému městu. Vždyť tady před zkoprnělé Napolitánce v jednu chvíli předstoupí herečka, která jim vyčiní, že jsou vlastně strašní, aby pak sdělila i Parthenope, že nikdy nebude umělkyní, protože je sice krásná, ale v očích nemá jiskru. Ještěže se vydává na dráhu akademičky.
Režisér tak jako by elegantně předjímal všechny výtky, které by se mu z určitých kruhů mohly dostat, že na velkém plátně marnivě „slintá“, zároveň se ale zejména ve druhé, slabší polovině drží svých oblíbených figurek trousících moudra, které hrdinka na cestě Neapolí potkává.
Jde o juxtapozice mafiánských koitů, nepokojů v ulicích i údajných zázraků s krví svatého Justiniána v místním chrámě.
Parthenope se v podmanivém podání Celeste Dalla Porty mění v chladnější antropoložku, pozorovatelku ne nepodobnou spisovateli Johnu Cheeverovi, který ji v podání Garyho Oldmana v onom nekonečném létě z první poloviny nechtěl připravit ani o vteřinu jejího mládí, do něhož on se svou věčnou kocovinou nejen z alkoholu, ale i z nenaplněných lásek, nezapadal.
Jistě, Sorrentino se tady v lecčems opakuje, zároveň se ale pevně ukotvuje v pozici umělce, který dokáže být tělesný, ale nikdy ne vulgární, symbolický, ale také dráždivě vágní, a který přes všechny fráze odpovědi spíš hledá, než aby je nacházel, podobně jako se protagonistky všichni neustále ptají, na co myslí.
Tenhle melancholický film si tak zasluhuje mnohem delikátnější zacházení, než jakého se mu dostává, protože stejně jako Parthenope svojí krásy nezneužívá.