Je to už druhá deska, v níž dříve vlajková loď současného rocku odmítá škatulkování. Jde o soundtrack k neexistujícímu špionážnímu filmu, ale taky křehkou i když vůbec ne doslovnou nahrávku o ztraceném vztahu. A pořád baví, i když ne na první dobrou.
Kapela Arctic Monkeys byla jednou z vůbec posledních, která v současné populární hudbě dokazovala, že čtyři kluci s kytarou ještě dokážou dobýt svět. Povedlo se jim to hned s prvním albem, na kterém mladičký Alex Turner spíš než zpíval, vyprávěl o odvrácené straně Británie a rodném městě Sheffieldu, ve kterém mládež nevidí z dělnického původu žádná východiska a jediná zábava je sedět po hospodách, pít, kouřit a doufat v romantické prospekty v okolí.
Whatever People Say I Am That’s What I’m Not byl obrovský komerční úspěch, který kapelu z Bandcampu vystřelil do hitparád a z tehdy čerstvých dvacátníků s vyjukanými obličeji udělal zničehonic celebrity. Bylo to nejrychleji prodávané debutové album v britské historii.
Kapela ale ve své mladické naštvané náladě nezůstala dlouho. Už v první desce můžeme slyšet náznaky toho, že Turner jako textař dokáže vstupovat také do více romantických a introspektivních poloh, které se stávaly s dalšími nahrávkami dominantnější. Pořád ještě dokázal roztančit jásavý sál, ale stále častěji se zaobíral smutkem a zlomeným srdcem.
Často sice smutkem v absurdních nebo vykloubených metaforách, které se staly pro jeho psaní typické, jako když na skladbě Cornerstone mluví s různými dívkami v naději, že nějaká mu dovolí oslovovat ji jménem jeho ztracené (nebo spíš zemřelé) dívky. Až mu to nakonec dovolí její sestra. Romantický konec přináší přijetí, ve kterém si oba pomůžou ve sdíleném zármutku, ale je to taky velmi znepokojivá situace.
Přelom přišel se Suck It and See, na němž původně rocková kapela přešla až na výjimky do folkové fáze s akustickými kytarami a něžnými texty. Turner tu z velké části ztratil svou masku, která texty ironizovala, a v pětadvaceti začal být v psaní upřímně zlomený a bažící po ztraceném vztahu. A možná taky přeneseně i ideálu lásky, který v sobě dříve měl, a po několika zklamáních byl najednou pryč. Nebylo to ještě album dospělé, ale pomalu se k dospělosti vztahovalo.
Turner taky nahrál velmi jemný folkový soundtrack k filmu Submarine a zdálo se, že to bude směr, kterým se kapela vydá. V roce 2014 ale přišla další zlomová deska: AM. Všechny jejich předešlé nahrávky se dostaly na vrchol žebříčků hitparád, ale tahle je zcela zbořila.
Definitivně se přehoupli do stadionového rocku a skladbám jako Do I Wanna Know se nedalo vyhnout. Turner se stylizoval do padesátkového rockera ve stylu Elvise s houpavými pohyby, koženou bundou a vlasy gelem staženými dozadu. V rozhovorech působil v rámci své hry záměrně arogantně, jako rocková hvězda starého formátu ve světě, který si už myslel, že rockové hvězdy nepotřebuje a možná nepotřeboval.
V písni I Wanna Be Yours sice absurdně říká, že chce být pro holku jejím vysavačem, ale jinak jsou texty přímočaré a právě díky tomu se v nich nacházeli teenageři a dvacátníci po celém světě. Při přebírání ceny na Brit Awards dal Turner dnes slavnou a dodnes zvláštní řeč, ve které opakoval: „No jo, ten rock’n’roll,“ jako by si právě zrealizoval fantazii o tom, že ještě jednou vrátí svět do časů jeho hrdinů a na chvíli se jedním z nich stane.
Na masivní úspěch ale zareagoval tentokrát asi největším úkrokem stranou, kterým bylo o čtyři roky později album Tranqulity Base Hotel & Casino. Byl to triumf mezi kritiky a nakonec i komerční hit. Spíše kvůli jejich předešlé slávě. Spoustu fanoušků totiž album odradilo. Byla to surreálná nahrávka připomínají hotelovou loungevou hudbu z názvu, ve které Turner nad klavírem vyprávěl příběhy z měsíční základny, a to z perspektivy hned několika postav, jako byl recepční nebo salonní zpěvák.
Texty byly až konspirační a často se zdály nesmyslné a na sebe nenavazující. Mluvil v nich o showbyznysu, přistání na měsíci, technologiích, politice, náboženství, ale taky občas přidal prvky autobiografie, když na skladbě Star Treatment zpíval: „Chtěl jsem jenom hrát v kapele The Strokes. A teď se podívejte, co jste mě donutili udělat.“ Pro některé to byla nudná „výtahová hudba“, pro mnoho jiných jejich dosud nejlepší album s pestrou plejádou inspirací od jazzu přes funk až po soundtracky ke starým filmům.
Nová deska The Car je po sérii hodně různorodých nahrávek asi nejbližší té předešlé, přestože je v mnoha ohledech posunutá do jiných poloh. Kryptický název se dá jednoduše vysvětlit tím, že se na auta v písních hodně odkazuje. Tranquility Base bylo údajně zpočátku koncipované jako Turnerovo sólové album a nová deska je v tomto ohledu stejná.
Frontman napsal všechny skladby na klavír a nahrál je na dema sám. Poté s producentem kapely Jamesem Fordem napsali původní aranže výrazných smyčcových sekcí, které dominují zvuku celého alba. Ty pak upravila do finální podoby skladatelka filmové hudby Bridget Samuels, která se produkčně podílela třeba na snímcích Slunovrat nebo Pod kůží.
Opět už se tak nedaří říct, že máme co dočinění s rockem, ale spíše s velkolepým soundtrackem k neexistujícímu filmu. Turnerovy tendence k tomu vyprávět příběhy, tu pokračují a opět jsou do jisté míry skryté v symboličnosti a někdy záměrně vtipných a protichůdných souslovích jako třeba „Zpívám v italštině ve vysílání španělské televize / někdy v budoucnosti / zatímco váhám nad tím / jestli o mě ještě někdy přemýšlí tvoje máma.“ Načež dodá jen tak ještě „hallelujah“. Protože proč ne?
Kytary se tu ale místy zčistajasna zjeví jako jakási připomínka kořenů kapely. Buď na moment vystoupí zpoza až bondovských smyčců, nebo jsou v písni často, ale silně upravené různými efekty, až je posluchač nemusí ani poznat. Hudba tu funguje především jako atmosférický podkres pro Turnerův zpěv, který šel tentokrát výrazně do falzetu. Přestože už dřív s ním operoval, byl to spíše takový rockový úšklebek. Zpestření v jinak bohatém hlasovém repertoáru.
Toto rozhodnutí možná nejlépe ilustruje to, že The Car je asi nejvíc upřímné Turnerovo album za posledních deset let. Nejvíc jeho. A v mnoha ohledech i s jemným hlasem nejvíc zranitelné. Nedoprovází ho žádná stylizace (jako byla předešlá rocková hvězda nebo jeho podivná vizáž učitele dějepisu ze sedmdesátých let), a i když jsou texty pořád výrazně narativní, často z nich vystupují zničehonic upřímná vyznání lásky a toužení.
Obklopuje je sice vyprávění o luxusu v podobě rychlých aut, vodních skútrů, lustrů, šampaňském v cestovním balení a kavárnách, ve kterých vysedávají tajní agenti v důchodu, ale v zásadě je nakonec nejdůležitější, když Turner zazpívá: „A pokud na mě teď myslíš, tak i já s největší pravděpodobností myslím na tebe.“
Pro šestatřicátníka je toto album opět jeho nostalgickou fantazií: fikčním světem tvořeným filmy a hudbou, kterou miloval v dětství. Ale tentokrát se do něj vkrádá jeho dospělé já, které tento idylický svět narušuje osamělostí, zlomeným srdcem a připomínkou, že naše současnost dávno nevypadá jako špionážní snímek ze šedesátých let. A v těch momentech je nejsilnější.
