Advokátní zkoušky složil kromě Prahy také v New Yorku, nedaleko od Wall Street, epicentra světových financí. Jen v posledních letech byl pak finanční právník Petr Hudec u historicky prvních i nejvýznamnějších transakcí v tuzemsku – podílel se na mezinárodním financování skupin PPF Telecom a EPH, ale i na transakcích českého jednorožce Rohlík.
Dnes ze sedmého patra v budově na pražských Příkopech vede v advokátní kanceláři White & Case tým kapitálových trhů, který se pod jeho vedením rozrostl na historicky největší velikost. „České společnosti si stále více uvědomují, že kapitálové trhy nejsou jen pro ty největší hráče z tradičních odvětví. Vidíme dlouhodobě rostoucí objemy i počty transakcí,“ říká právník, který se oboru věnuje téměř dvě dekády.
S právnickou kariérou začal už během studií na pražské pobočce White & Case. Brzy však zamířil do zahraničí – získal stipendium na Northwestern University v Chicagu, složil advokátní zkoušky státu New York a následně působil v londýnské pobočce White & Case.
Třiačtyřicetiletý právník prokládá své odpovědi čísly, ve světě paragrafů je stejně doma jako ve světě financí. Sleduje trendy, které formují kapitálové trhy, a vidí postupný nárůst sofistikovanosti jak českého, tak regionálního investičního prostředí.
S týmem White & Case v Praze Hudec pracuje nejen na domácích a mezinárodních transakcích v Česku, ale také na mezinárodních obchodech v rámci střední a východní Evropy.
„Stále více společností v Česku i v regionu směřuje na kapitálové trhy, aby zde získaly prostředky od mezinárodních a domácích investorů prostřednictvím emisí dluhopisů,“ říká v rozhovoru právník. Řeč je ale i o rostoucí sofistikovanosti kapitálového trhu, inovativních finančních strukturách a expanzi českých firem do zahraničí.
Co vás loni zaměstnávalo nejvíce?
Z regionálního hlediska mezi nejzajímavější transakce, na kterých jsem měl možnost pracovat, určitě patřil prodej poloviny plus jedné akcie v PPF Telecom Group, která zahrnuje aktiva v Bulharsku, Maďarsku, Srbsku a na Slovensku.
PPF jsme v rámci této transakce zastupovali při vstupu do joint venture s globální skupinou E& původně ze Spojených arabských emirátů. Tomu předcházela rozsáhlá restrukturalizace skupiny, při níž jsme jí pomohli oddělit česká aktiva – Cetin a O2 Czech Republic.
Náš tým měl na starosti strukturování transakce z pohledu kapitálových trhů, zatímco kolegové z kanceláře se věnovali bankovnímu financování, korporátním a regulatorním aspektům. Tato transakce byla nejen významná pro PPF, ale i průlomová z regulatorního pohledu v evropském měřítku. Šlo o první případ, který Evropská komise schválila podle nového nařízení o zahraničních subvencích, takzvaného FSR.
Pracovali jste také na vydávání zelených bondů společností Energo-Pro a Accolade nebo na financování Rohlíku. Vidíte v tom, jak české firmy shánějí kapitál, nějaký trend?
Český kapitálový trh se postupně vyvíjí a stále více firem si uvědomuje, že nemusí spoléhat jen na bankovní úvěry. Kapitálové trhy se tak stávají dostupnější i pro širší spektrum podniků, nejen pro ty největší.
Na zmíněných emisích Accolade a Energo-Pro bylo zajímavé to, že se jednalo o první domácí korporátní emise skutečně zelených dluhopisů. Do té doby domácí investoři příliš nerozlišovali, zda je emise zelená, nebo ne.
Na těchto transakcích se však potvrdilo, že na poptávku ze strany institucionálních investorů to dokáže mít významný pozitivní dopad. Na mezinárodních zelených emisích, u kterých jsme byli i u nás průkopníky, to platí už dávno.
Konkrétně Rohlík, jeden z českých jednorožců, v roce 2024 realizoval navýšení kapitálu o 170 milionů eur. Kromě toho vydal dluhopisy na úrovni akcionářů ve výši 4,5 miliardy korun. Ty byly specifické tím, že nenesou pouze fixní šestiprocentní úrok, ale i mimořádný výnos pro investory navázaný na valuaci skupiny.
Taková struktura není v Česku běžná?
Ano, podobná struktura není běžná. Šlo o způsob, jak udělat emisi atraktivnější pro investory. Zároveň byl neobvyklý i úvěr od Evropské investiční banky ve výši devadesáti milionů eur, který se Rohlíku loni rovněž povedlo získat v rámci nového programu pro rychle rostoucí technologické společnosti. Byl to u nás úplně první úvěr tohoto typu, který EIB poskytovala.
Posilování českého kapitálu v zahraničí je v posledních měsících často skloňované téma. Vnímáte tento trend i při své práci?
Když jsem do White & Case v roce 2006 nastupoval, zaměřovali jsme se především na zastupování zahraničních investorů ve střední Evropě. Od té doby se ale trh výrazně proměnil.
Ve střední Evropě vyrostly silné korporace a investiční skupiny, které začaly významně expandovat – do západní Evropy, Severní a Jižní Ameriky, Asie i Austrálie – a některé z nich se staly globálními hráči s podobným geografickým pokrytím, jako máme my.
V posledních letech tak i podstatná část mé praxe spočívá v zastupování těchto původně středoevropských skupin na jejich zahraničních transakcích.
Dá se z těchto změn a expanze českých firem do zahraničí vyčíst něco o současném stavu kapitálového trhu?
Trh se postupně dlouhodobě sofistikuje – firmy stále častěji využívají kapitálové trhy k získávání prostředků a využívají inovativnějších produktů. To souvisí i s DNA naší kanceláře. Jako globální firma jsme měli možnost podílet se na mnoha průlomových transakcích v Česku i v regionu – od první české IPO a první mezinárodní emise dluhopisů českým emitentem až po první emise zelených dluhopisů na trhu.
Foto Michael Tomeš
Čím si vysvětlujete rostoucí popularitu dluhopisových emisí?
Dluhopisové financování má oproti tradičnímu bankovnímu řadu výhod. Například obsahuje méně omezení pro společnost než tradiční bankovní dluh a často jím lze získat větší objem kapitálu.
Velké skupiny si jím mohou rozšířit investorskou základnu a uvolnit limity u bank, které jim brání poskytnout dané skupině další bankovní dluh. Často pak i umožňuje společnostem získat levnější financování než by byly schopné získat na bankovním trhu.
Dluhopisové trhy v posledních letech výrazně rostou, a to jak na mezinárodní, tak na domácí úrovni. Jen v loňském roce jsme z Prahy pracovali na nových emisích dluhopisů v objemu přes 7,5 miliardy eur (více než 150 miliard korun). Dalších téměř pět miliard eur (téměř 125 miliard korun) pak představoval objem emisí, ve vztahu k nimž jsme loni z Prahy pracovali na zpětném odkupu nebo výměně za nové dluhopisy.
Mezi regionálními emitenty na mezinárodním trhu zazářily například energetické skupiny jako EPH a ČEZ, developerské skupiny CTP a P3, ale i významné banky – Raiffeisenbank, UniCredit Bank, Moneta Money Bank nebo Česká exportní banka. Aktivní byl také domácí trh, kde jsme pracovali například na emisích společností České dráhy, Accolade, Energo-Pro, Rohlík nebo Dr. Max.
Akciový trh byl v posledních letech méně aktivní. Začíná se situace měnit?
Během pandemie a v následujícím období až do zahájení války na Ukrajině jsme z Prahy pracovali na čtyřech až pěti IPO ročně, což je ve srovnání s běžnými lety nadprůměrné číslo. Tento trend byl patrný především na lokálních a evropských trzích, ale podobný vývoj jsme viděli i globálně.
Po začátku války na Ukrajině nové akciové emise trochu přešlapovaly a čekaly na lepší příležitost. Toto období tak z mého pohledu bylo spíše ve znamení takzvaných sekundárních nabídek, kdy již obchodovaná společnost vydává nové akcie na regulovaném trhu. Nicméně trhy se začínají oživovat a vícero společností se ozývá ohledně možnosti vstupu na burzu.
O vstupu na burzu v horizontu příštích pěti let mluví i zmiňovaný Rohlík. Jaké faktory podle vás rozhodnou o tom, zda se IPO skutečně uskuteční?
To nemohu komentovat, ale obecně vidíme, že se aktivita v oblasti IPO zvyšuje.
Které mezinárodní burzy jsou pro středoevropské firmy nejlákavější?
Pracovně jsme, co se týče volby trhu, agnostičtí a pracujeme na IPOs napříč různými trhy. Osobně jsem samozřejmě patriot a přál bych si co nejsilnější pražskou burzu. Jsem rád, pokud pro konkrétní transakci vyjde z komerčního pohledu jako nejvhodnější trh, ať už pro primární, nebo alespoň sekundární listing, tedy situaci, kdy jsou akcie primárně obchodovány na zahraniční burze, ale zároveň i na domácím trhu.
Kromě domácí burzy je hlavní zahraniční destinací Londýn?
Na poli mezinárodních burz bylo dříve běžnější, že největší mezinárodní IPOs ze střední a východní Evropy směřovaly na londýnskou burzu, která pro ně byla hlavní destinací.
Brexit však situaci výrazně změnil a do popředí se dostal Amsterodam, jenž se stal jedním z klíčových center pro evropské primární akciové emise. Londýnská burza v reakci na to v nedávné době značně rozvolnila svá pravidla, což může do budoucna tento trend opět změnit.
Například Avast a Eurowag realizovaly své IPO v Londýně, zatímco společnost CTP – v rámci jednoho z největších realitních IPO v Evropě – zvolila Amsterodam. Tento posun v preferencích firem tak reflektuje širší proměnu evropského kapitálového trhu.
Pro globálně fungující společnosti s přítomností ve Spojených státech, případně pro společnosti z některých specifických oborů, může být logickou volbou listing za oceánem. Vedle velkých mezinárodních burz si velmi důležitou roli stále zachovávají regionální burzy, jako je právě pražská, varšavská, budapešťská a bukurešťská.
Které společnosti podle vás aktuálně nejvíce dozrávají k IPO?
Obecně vidíme do budoucna značný potenciál mimo jiné u technologických firem. Nejen v širším regionu v tomto oboru vyrostla řada velmi úspěšných společností, včetně takzvaných jednorožců, které byly schopny najmout velmi talentované lidi a získávat soukromý kapitál od velmi renomovaných investorů a dále rostou.
IPO je pak pro ně přirozenou cestou pro získání dalších prostředků a současně zhodnocení investic stávajících akcionářů. Značný potenciál do budoucna vidíme také u vícero úspěšných společností z řady tradičnějších odvětví.
Co všechno do rozhodování vstupuje?
Volba trhu závisí na řadě faktorů. Některé typy společností se prostě více obchodují na některých konkrétních burzách, kde je vyšší koncentrace investorů zaměřených na daný sektor.
Důležitým faktorem bývá ale i to, do jaké míry je společnost v dané zemi investorům známá (respektive zda se chce stát více známá), nebo zda se například na dané burze společnost dostane do takzvaného indexu, což typicky znamená větší poptávku ze strany pasivních fondů, která pak má tendenci tlačit cenu akcií vzhůru. V neposlední řadě je to i striktnost požadavků daného trhu a regulatorní a daňové aspekty.
Stane se, že připravovaný vstup na burzu někdy na poslední chvíli nedopadne?
Ano, někdy se to stane. Ne vždy to ale musí znamenat jen to, že nejsou příznivé trhy, a dokonce se často jedná o pozitivní zprávu. V posledních letech jsme pracovali na řadě transakcí, které probíhaly formou takzvaného dual tracku.
Dual track
Označení dual track znamená, že společnost se současně připravuje na dvě možné cesty – buď ke vstupu na burzu, nebo na privátní prodej strategickému nebo finančnímu investorovi. Na základě podmínek, které dostane, se pak rozhodne, kterou variantu zvolí.
Řada společností v praxi projde přípravou na IPO a jejich akcionáři nakonec využijí možnosti prodeje akcií soukromému investorovi, který nabídl atraktivní podmínky, a tyto transakce tak zůstávají neveřejné. To se často týká větších společností, kde IPO představuje přirozenou cestu pro exit stávajících akcionářů.
Takže dual track používají firmy běžně jako páku?
Ano, často je tento postup využíván jako taktika při vyjednávání se soukromými investory. Pokud společnost připravuje IPO, typicky tím vytvoří tlak na investory v rámci privátního prodeje a často tím v praxi dosáhne lepší ceny. Společnost, respektive její akcionáři, pak mohou zvolit tuto cestu místo vstupu na burzu.
Jak dlouho takové vyjednávání trvá?
To záleží. Obecně však délku celého procesu diktuje primárně délka přípravy IPO, která je obecně složitější než privátní prodej. Časová náročnost IPO procesu závisí na tom, v jakém stavu je společnost předtím, než se rozhodne jít cestou IPO.
Jsou firmy, které jsou velmi připravené, z pohledu svých finančních výkazů a řady dalších ohledů, a pak jsou firmy, které naopak mnoho věcí řeší až za běhu. Obecně je dobré počítat se čtyřmi až šesti měsíci od zahájení transakce. Oba procesy pak běží paralelně.
Do jakého momentu je v takovém případě ještě možné souběžně vyjednávat s privátním investorem?
Typicky do té doby, než společnost vyrazí v rámci IPO za investory na takzvanou roadshow. To je série prezentací a setkání, které pořádá společnost plánující vstup na burzu v samotném závěru procesu IPO, s cílem představit svou činnost, finanční situaci a budoucí vyhlídky potenciálním investorům.
Poté, co na roadshow vyrazí, už typicky pokračuje pouze touto cestou. Již s předstihem před tím však má už typicky dost určitou představu ohledně cenového rozpětí, ve kterém se jí může podařit IPO uskutečnit, kterou je tak možné porovnat s nabídkami získanými od soukromých investorů.
Rozhodnutí pak závisí hlavně na ceně?
Pokud je hlavním cílem stávajících akcionářů prodej jejich akcií, cena je samozřejmě klíčovým faktorem. Na druhou stranu IPO přináší společnosti řadu výhod, jako přístup k novému kapitálu, které mohou převážit, zejména pokud stávající akcionáři chtějí ve společnosti dlouhodobě zůstávat. Celkově tedy hraje roli více faktorů, ale cena zůstává jedním z nejdůležitějších.
Když se vrátím k dluhopisům – v posledních letech se hodně mluví o dluhopisové bublině, zejména ve vztahu k malým individuálním investorům. Dotýká se vás tato situace?
My se pohybujeme v jiném segmentu trhu, kde primárně pracujeme s renomovanými společnostmi a bankami na větších emisích, které splňují vysoké standardy. Doposud jsme nepřipravovali žádnou emisi, která by vedla ke ztrátám investorů v důsledku neschopnosti emitenta platit.
K některým zejména takzvaným podlimitním emisím, které do určité míry poškodily pověst trhu a přispěly ke vzniku dluhopisové bubliny, se však čas od času dostaneme, když bublina splaskne, v rámci naší insolvenční praxe.
Trhem tedy tyto neúspěšné malé dluhopisové transakce nijak neotřesou?
Nedomnívám se. Jedná se sice o nežádoucí fenomén, ale ojedinělé případy těchto zpravidla menších emisí nemají dostatečný dopad na to, aby destabilizovaly dluhopisový trh jako celek.
Nakolik dnes tuzemské firmy na dluhopisy spoléhají?
Historicky bylo Česko konzervativním trhem, kde firmy získávaly kapitál primárně prostřednictvím bankovních úvěrů. Postupem času však objevily výhody kapitálových trhů a dluhopisů – ty jim umožňují získat větší objemy financí, často za výhodnějších podmínek a s menšími omezeními než bankovní financování.
Dnes společnosti běžně kombinují oba zdroje a volí ten, který jim v danou chvíli poskytuje lepší podmínky.
Foto Michael Tomeš
A jaká je situace aktuálně?
Dluhopisové trhy nejsou univerzálním řešením pro každého emitenta, ale pro určité typy společností mohou být výhodnější než jiné formy financování. Aktuálně jsou podmínky na dluhopisových trzích poměrně příznivé.
Po letech, kdy se firmy více přikláněly k bankovnímu financování – zejména v období nejistoty po vypuknutí války na Ukrajině a zvýšených úrokových sazeb – nyní opět vidíme silnější návrat k dluhopisovému financování. Potvrzují to rostoucí objemy emisí i zájem investorů, ať už drobných (takzvaných retailových), nebo institucionálních, kteří jsou ochotni alokovat prostředky do podnikových dluhopisů.
Tento trend souvisí také se současným nastavením úrokových sazeb, které hraje klíčovou roli při rozhodování emitentů.
Myslíte, že tento trend bude pokračovat i letos?
Predikovat vývoj trhu s jistotou není možné, ale pokud vycházíme z aktuálních dat a transakcí ve fázi příprav na letošní začátek roku a jaro, nepozorujeme žádný výrazný pokles aktivity. Naopak, objemy emisí zůstávají stabilní a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by mělo dojít k výraznému zpomalení.
Samozřejmě trh může ovlivnit řada faktorů – od makroekonomického vývoje přes změny úrokových sazeb až po geopolitickou situaci – ale prozatím vidíme spíše pozitivní trend.
Jak velký vliv v této oblasti mají geopolitické změny?
Zásadní. Paradoxně však kapitálovým trhům nevadí ani tak negativní zprávy, pokud jsou předvídatelné a investoři je dokážou započítat do cen aktiv. Největším rizikem je nejistota – situace, kdy není jasné, jakým směrem se události budou vyvíjet. To může vést k odkládání transakcí a snížení celkové aktivity na trhu.
Děje se to teď?
Zatím nepozorujeme zásadní zpomalení kapitálových trhů v našem regionu v důsledku současných geopolitických událostí, ani naší geografické blízkosti ke konfliktu. Když vypukla válka na Ukrajině, došlo k dočasnému ochlazení trhu a vyšší opatrnosti investorů, ale od té doby nevidíme přímý dopad, který by brzdil nové transakce. Situace se však může kdykoli změnit, a samozřejmě ji pečlivě sledujeme.
Mluvíte o situaci na Východě. Ale jaká je situace na Západě?
Vývoj na amerických kapitálových trzích je pro globální investory samozřejmě zásadní, protože právě tam se často formují trendy, které ovlivňují i další regiony.
V posledních měsících vidíme v USA znatelnější oživení než v Evropě – americký trh vykazuje silnější růst, zvyšuje se počet primárních emisí akcií a investoři se vracejí k rizikovějším aktivům.
To jsou signály, které obvykle značí důvěru v ekonomiku. Pokud tento trend bude pokračovat, věřím, že se může pozitivní sentiment přelít i do Evropy, kde zatím trhy postupují opatrněji.
