Každý partnerský vztah se dříve nebo později dostane do fáze, kdy to začne skřípat. Jednoduše proto, že se začnou naplno střetávat naše představy o tom, jaký by vztah měl být, jaký by měl být ten druhý, naše vnímání jeho/jejích chyb, ignorování těch našich a realita.
Rozplést vztahové komplikace a prohlédnout iluze o druhém nemusí nutně znamenat, že náš vztah přežije. Rozlišení, které stinné vlastnosti jsou naše a které naopak partnera, nám nicméně umožní vidět druhého člověka a náš vztah takový, jaký ve skutečnosti je. A o to by nám mělo jít především.
Čtěte také: Máte problémy ve vztazích? Tohle byste si měli uvědomit, aby se to zlepšilo
Teprve pak se totiž můžeme svobodně rozhodnout, zda takový vztah opravdu chceme. Abychom do takového bodu došli, musíme ale zapracovat sami na sobě, což není většině z nás příjemné.
Cesta peklem
Chaos a rozpory, které se mezi nás vloudily, většinou nevnímáme jako zárodky budoucího růstu, ale naopak jako přímé ohrožení toho, co jsme dosud považovali za dobré a správné. Tuto iluzi si udržíme do okamžiku, než přestaneme přehlížet zdroj konfliktu v nás samotných.
Díky srážce s vlastním stínem jsme téměř násilně dotlačeni k revizi vlastních hodnot.
Vymanit se z pout stereotypních vztahových vzorců je pro člověka jedním z nejtěžších úkolů vůbec a nelze jej vyřešit jinak než projevem silné vůle a značné trpělivosti, zejména se sebou samým. Nebo můžeme uposlechnout náš odvěký sklon a zvolit jednoduchou cestu a pohodlné kroky. Volbu máme jen ve svých rukou, nicméně stáváme se tím, jaká rozhodnutí činíme.
Odlišením našeho já od stínu (viz tento článek) jsme učinili nezbytný první krok, který ale ještě sám o sobě nestačí. Nyní nám nezbude než svým démonům dále nepropůjčovat své tělo (a zejména ústa!). Nejednat dle nich a vypít si kalich vlastní hořkosti až do dna.
Jedná se o zlomové životní zkušenosti, a ač se to může jevit téměř nemožné, obsáhnutím svých nutkavých tendencí se může původní komplex méněcennosti nakonec zcela rozpustit. V takovou chvíli ale musíme ustát sami sebe. Jen tak se může situace konečně pohnout z patového místa.
Právě tehdy můžeme pocítit, jaká vlastně je ona láska. Mít někoho skutečně rád znamená ušetřit jej vlastních démonů a jejich temných projevů. Bez toho, abychom zažili moc jejich účinků na vlastní kůži a ve svém vlastním srdci, toho ale nebudeme nikdy schopni, protože nejprve musíme přijmout skutečnost, že náš největší nepřítel se skrývá v našem vlastním nitru.
Což nutně znamená schopnost snášet a nést utrpení, kterému se sice snažíme všelijak vyhnout, ale dlouhodobě se nám to nedaří.
Čtěte také: Proč je pro naše vztahy důležité, jak to máme s rodiči
Utrpení se totiž překoná jen tím, že se jej naučíme nést. V opačném případě necháváme za nás opět trpět své blízké. A z této rovnice snadno odvodíme poměr mezi množstvím lásky a sobectví ve vztahu.
A co když to celé nedopadne?
Statistickou pravdou je, že valná většina vztahů končí rozchodem. Pokud nakonec zjistíme, že si z nás naše vlastní iluze zase jednou ztropily blázna, nezbude nám než se o své zlomené srdce postarat sami a věřit, že z karambolu nakonec vyjdeme silnější.
Po rozchodu nás ochromí nesnesitelná prázdnota a vzpomínky na vše hezké. Tato nostalgie sleduje jeden jediný cíl, a sice tuto prázdnotu zaplnit. Procházíme abstinenčními příznaky.
Míra bolesti odpovídá míře uvědomění, kterého je nám potřeba. Vyjít ze srážky, aniž bychom jí důkladně porozuměli a poučili se z ní, znamená vyjít s rozsudkem k opakování něčeho podobného. Tento postoj lze jen stěží někomu vnutit, dříve či později k němu dojdeme po vlastní ose našich zkušeností.
V prožitých nedorozuměních se totiž skrývá cosi osudového a toto neznámé cosi nás nyní intenzivně upozorňuje na oblasti, ve kterých je potřeba přestat být dítětem a stát se dospělým.
Důsledné pojmutí hluboké vnitřní bolesti nás semele, oddělí zrno od plev a my díky tomu můžeme porozumět svým vlastním motivům. Jedině takto se lze naučit rozlišovat, co je pro nás dobré a co nám škodí. Naučíme se obklopovat lidmi, kteří nás mají rádi (v nouzi poznáš přítele) a kteří jsou k nám zároveň upřímní právě proto, že nás mají rádi.
Čím více toho o sobě víme, tím více přestáváme být dítětem, které tak či onak potřebuje nějakého rodiče.
Odvěký souboj dobra a zla
Naučit se, co od člověka žádá hlas jeho srdce, a odlišit to od chtění a žádostivosti na straně jedné a od obran, úniků či racionalizací plynoucích ze strachu na straně druhé znamená naučit se citovému životu.
Láska není ani chtíč, ani zamilovanost, a o to méně závislost. Láska je most, který dokáže spojit to, co si v nás odporuje ze všeho nejvíce, a který musíme v první řadě objevit ve svém vlastním srdci. Neboť ten, kdo neměl skutečný a láskyplný vztah sám se sebou, nemůže mít ani vztah s partnerem. Nelze dát někomu něco, co sami nemáme.
Jaký to má celé smysl?
Partnerské vztahy, ale i ty mezilidské obecně, jsou určující pro náš život. Nakonec i to, co činíme o samotě, je ovlivněno tím, jak dokážeme vyjít sami se sebou. Na začátku všeho stojí představy o dokonalém vztahu na věky věků, nakonec ale pod tíhou zkušeností tyto představy o dokonalosti přehodnotíme. Do té doby jsou vztahy zatíženy množstvím bolesti a trápení, ubližujeme jeden druhému.
Abychom se mohli posunout vpřed – dospět, je potřeba, abychom díky všelijakým vztahovým peripetiím začali nahlížet i na své stinné stránky. Dříve či později dojdeme i k revizi vztahu k našim rodičům, díky čemuž můžeme následně rozlišit, co je naše skutečná osobnost a co je pozůstatek z dětství, tedy jakési přejaté dědictví. Tím se konečně vyvážeme ze svých nevyzrálých postojů ve formě vzdoru nebo závislosti jeden na druhém.
Bez pochopení, že toto jsem já a takto smýšlím a jednám (bez ohledu na to, jak nepříjemný pohled to místy je), a aniž bychom tento nepříjemný pocit obsáhli zcela, nikdy nemůžeme převzít zpět zodpovědnost sami za sebe a tím přerůst svou původní, nevyzrálou osobnost.
Na této pouti nám nepomůže nic než naše zranitelné srdce, ve kterém znovu nalezneme své city. Ty dodají tomu, co bylo pochopeno, závaznou hodnotu. Takto se člověk mění! Můžeme tak začít všeobecně uznávané ctnosti, jako jsou odvaha, vůle, upřímnost či trpělivost, aplikovat sami na sebe. Nic totiž nekultivuje lidskou duši více než prožité utrpení.
