V kinech je doslova pár dní, ale už má na kontě cenu. Dokumentární portrét zpěváka Mira Žbirky pojmenovaný Meky získal Diváckou cenu Mall.TV pro nejoblíbenější snímek přehlídky Tady Vary, která letos nahradila přesunutý ročník MFF Karlovy Vary. Není se čemu divit. Divácky přístupný snímek doprovodila ještě skvělá debata s tvůrci, která se po slavnostní středeční premiéře v pražském Světozoru přenášela do dalších 95 kin po celém Česku.
Ve středu tak na Tady Vary dokument vidělo skoro šest tisíc lidí, za prvních pět dní promítání potom celkem 10 743 diváků. Pro kinodistribuci poničenou absencí nových premiér je každá taková vzpruha v návštěvnosti dobrou zprávou – Meky by navíc mohl mít v kinech dlouhý život, protože se aktuálně nezdá, že by se kromě očekávaných českých novinek jako Havel či Šarlatán do kin v příštích týdnech chystaly jiné velké filmy.
Snímek navíc nezapře rukopis režiséra Šimona Šafránka a střihače Šimona Hájka, kteří za svůj předchozí dokument King Skate získali Českého lva. V něm využili archivy československých skejťáků s unikátními záběry natočenými na osmimilimetrový film. Vznikla energická jízda prostorem i časem, která se opírala i o tehdejší muziku, mimo jiné o písně kapely Limit, kterou Žbirka založil v roce 1981 spolu s Lacem Lučeničem. Podobně formálně sebejistě a přidrzle „sviští“ stopáží i Meky.
Dobové záběry, klipy a rozhovory z Československa se tak slévají do hravé koláže, která například využívá toho, že Žbirkovy písně existují v několika různých nahrávkách napříč desetiletími. Filmem Meky lze tak jen instinktivně proplouvat v duchu tekutého času, který ale upozorňuje i na méně známá období ve zpěvákově kariéře, která nedefinovaly rádiové hity.
Samotnému Žbirkovi se ale ve filmu bohužel moc pod kůži nedostaneme. Je pořád tím „nemoderným chalanem“, co je vždy slušný a vlastně obyčejný, má rád Beatles a The Kinks a jeho největším skandálem s nadsázkou bylo to, že „sebral“ Karlu Gottovi Zlatého slavíka.
Dojde i na nehodu Mariky Gombitové, neshody s Lacem Lučeničem či na rodinná témata, jako je smrt bratra nebo odloučení od dcery, pod líbivým povrchem ale bohužel nevře žádný dramatický konflikt dostatečně silně. To je pro diváka zmlsaného podobnými „archivními“ dokumenty jako Diego Maradona nebo Amy, které své protagonisty rozebraly na součástky, trochu zklamáním. Na druhou stranu, zejména v českém dokumentu jsme určitě viděli více devótních a oslavných portrétů.
Žbirka tak z dokumentu vychází ve všech obdobích svého života civilně a ostýchavě, což nepůsobí jako naučená role. „Zpěvák by měl především zpívat,“ nechává se slyšet. V současné době, kdy má většina celebrit potřebu neustále se vyjadřovat k čemukoli, jde nakonec o velmi osvěžující přístup.
