Starým známým umíme leccos odpustit. Nepojí nás s nimi totiž vztah čistě racionální, ale spíš emocionální, který časem ještě zesiluje nostalgie. Ve spojení se smrtonosným Vetřelcem to zní možná zvláštně, sedmé pokračování již lehce vyvanuté filmové ságy ale spoléhá přesně na to, že u staronových jatek přimhouříte oko. Nejen strachy.

Úspěch filmů typu aktuálního Vetřelce: Romula stojí na jedné zásadní schopnosti šikovných tvůrců. Totiž protáhnout diváky bez ztráty kytičky i scénami, v nichž by z fleku dokázali uhodnout snad i pořadí jednotlivých záběrů, protože jejich variace viděli stokrát.

Když tady tak partička hrdinů vstupuje ve zdánlivě opuštěném vesmírném korábu do skladu takzvaného chladiva, samozřejmě víte, že se za pár desítek vteřin se se zlou potážou, přesto v pohodlné sedačce klimatizovaného sálu neupadáte do katatonického stavu. Slavná značka se totiž mohla dřenit mnohem unavenějším způsobem.

Režisér Fede Alvarez se nezdržuje. Hned na začátku ve znečištěných dolech vydřidušské korporace kdesi na chvostu známého vesmíru vám sice zatrne, že se na vás valí další teenagerská dystopie, která se bude smrtelně vážně tvářit, že nás mají zajímat osudy ztrápené omladiny. Režisér se ale naštěstí v duševních světech většiny hrdinů příliš nerozhlíží. Ví, proč jsme tady.

Lidem poměrně záhy velí přepnout do vyhroceného módu přežití, kdy se musejí v tichosti proplést místností plné takzvaných facehuggerů připravených naklást komukoli z nich do chřtánu vetřelčí vejce, případně se ve stavu beztíže vyhnout poletujícím xenomorfům, respektive pavučinám jejich nitrožilní kyseliny, která dokáže rozežrat i ocelové stěny vesmírné stanice.

Alvarez skutečně působí jako labužník někde na rautu, který vytahuje z minulých vetřelčích filmů to nejlepší, takže vám zašlá, „analogová“ výprava připomene představy o budoucnosti z původního filmu Ridleyho Scotta z roku 1979, aby pak přepnula do bohatýrského akčního módu Jamese Camerona a jeho nedostižných, osmdesátkových Vetřelců.

To hudební motiv z Promethea a Covenanta zazní jen jednou, snad aby se diváci nelekli, že se tady bude zase štrachat v mytologii, na niž není nikdo příliš zvědavý.

Tohle režisérské oko (straky, mohl by někdo dodat) místy přebíjí i jiné důležité smysly, takže se někdy Romulus nedá ve své návodnosti moc poslouchat.

Když se mluví o těhotenství jedné z postav, co se asi stane? Když se zkouší přenosný rentgen, k čemu asi bude za pár desítek minut sloužit? A když padne věta, že bez ohledu na vetřelce celá loď za několik hodin nabourá do prstence kolem sousedící planety, už ty oči nemhouříte, ale spíš dáváte v sloup.

Jakkoli se ale některé anglosaské recenze filmu s odkazem na známý slogan posmívají, když píšou, že ve vesmíru vás nikdo neuslyší zývat, nový Vetřelec hlavně zná svoji hodnotu a nesnaží se prorážet vesmírné ticho neočekávanými směry. Vždyť představa, že se aspoň naši staří známí nezměnili, umí být jedna z nejvíce chlácholivých.