Schválně, jestli najdete společného jmenovatele. Prezidentská kampaň Vladimíra Franze, reklama pro Národní muzeum, holografické panely. Tím jmenovatelem je ve skutečnosti přímo jméno: Jakub Hussar. Jak vymýšlí své rozličné „hussarské“ kousky?
Jakub Hussar je vodotrysk nápadů, které chrlí na všechny strany a zároveň je taky umí realizovat. Kdyby se rozhodl, že mu dává smysl prodávat hodinky s vodotryskem, tak je vyrobí nějakou futuristickou technologií, natočí k nim reklamu a nadchne investory, aby do projektu šli.
Pozornost technologického světa naposledy upoutal, když s Dominikem Peršlem představil startup HoloMotion, nabízející formát holografických reklamních ploch, které působí jako z kulis nějakého sci-fi. Futuristické příběhy Hussara fascinovaly už jako malého kluka – a dnes si své dětské sny plní.
Začal jako režisér nízkonákladových filmů, vedl prezidentské kampaně, založil agenturu Haze, se kterou točí reklamy, píše vlastní sci-fi ságu, skládá hudbu a je amatérským kameníkem. Ani mě proto nepřekvapilo, že přijel na rozhovor na své koloběžce.
Oděn kompletně v černém připomínal Batmana, ale já bych ho přirovnala spíš k Tony Starkovi říznutému Docem Brownem z Návratu do budoucnosti. Člověk by si mohl myslet, že jsem právě popsala roztříštěnou osobnost, která chvilku neposedí na jedné židli, ale opak je pravdou.
Jakub má všechno do posledního puntíku promyšlené a roky dopředu naplánované. Všechno musí být efektivní a mít jasný cíl. A cíle, ty si rozhodně neklade nízko.
Protože se s Jakubem známe několik let, v rozhovoru si tykáme.
Kde se vzal projekt HoloMotion?
Zabývali jsme se holografií v rámci agentury Haze, protože nás ta technologie prostě zaujala. Připravovali jsme nějaký hologram pro týden inovací. Shodou okolností si toho všiml Václav Dejčmar, můj dlouholetý kamarád, a jednoho krásného dne mě zavedl do sklepa na Smíchově k talentovanému vynálezci a inovátorovi Dominiku Peršlovi.
Ten nám ukázal svůj raný prototyp holopanelu a já tomu hned propadl. Okamžitě mi došlo, že tohle má obrovský potenciál, takže jsme spojili síly a postavili HoloMotion. Dnes naši inzertní síť využívají velké světové značky, jako je Red Bull, Netflix, Prada nebo McDonald’s.
Čím je ta inzertní plocha výjimečná?
Venkovní reklama je relativně rigidní sektor, kde byla donedávna největší inovací ledková televize na výšku. Dlouho se na tomhle poli nic nedělo, neustále nás bombardují stejné nosiče – billboardy a citylight vitríny.
My jsme do toho chtěli vnést svěží vítr. Naše holopanely jsme pojmenovali HLV jako holographic light vitrine a snažíme se vytvořit nový standard v outdoorové reklamě. Zatím jsme jediný provozovatel takové sítě u nás, v Evropě a pravděpodobně i na světě.
Proto se chystáme na světový technologický veletrh Gitex v Dubaji, kde budeme jako jediný český vystavovatel po boku velkých globálních značek. Naším cílem není nic jiného než expandovat do zahraničí a arabský trh nám k tomu přijde ideální.
Co v Dubaji představíte?
Kromě klasického holopanelu představíme úplně nový prototyp HLV+, na kterém jsme pracovali přes rok a zatím ho ještě nikdo neviděl. Můžu prozradit, že je interaktivní, takže jde ovládat gesty: můžete rotovat s objektem, přibližovat, scrollovat nabídkou a podobně. Působí to hodně futuristicky jako z Minority Report od Spielberga.
Druhou inovací je, že jsme spojili síly s Appliftingem a projektem Dreemarium. Výsledkem je imerzivní zážitek, kdy se sny za pomoci umělé inteligence zhmotňují v reálném čase.
A tvoje sny se ti plní?
Já mám pocit, že můj život je jeden velký sen. Mám štěstí, že žiju v bezpečné zemi v turbulentní historické etapě, kdy člověk skoro nestíhá vnímat ten překotný technologický pokrok. Když má člověk oči otevřené, vidí spoustu úžasných věcí, které můžeme buď používat, nebo vytvářet.
Dnešní doba je tak demokratizovaná, že každý z nás může dělat téměř, cokoli se mu zlíbí. Ale pro někoho je těch možností až příliš a řada lidí z toho má rozhodovací paralýzu. Proto si člověk musí vypěstovat nějakou rozhodnost a vybrat si směry, kterými půjde, protože těch možností je nekonečně mnoho.
Proč sis před lety vybral politický marketing?
Ačkoli tak bývám v médiích označován, nejsem politický marketér. Jsem spíš člověk, který se nebojí ventilovat svoje názory. Všechno to začalo ryze občanskou iniciativou Vladimír Franz prezidentem, která byla sama o sobě přelomová. Do té doby byly iniciativy většinou protisystémové jako reziduum komunismu, ale my byli naopak pozitivní.
Profesora Franze nakonec volilo přes tři sta tisíc lidí a ta kandidatura obletěla svět. Například v Timesech vyšel článek, jestli je tetování diskvalifikační pro získání zaměstnání. Navíc se ukázalo, že iniciativa byla zajímavým inkubátorem uvědomělých občanů.
Potom jsem dělal další politické i prezidentské kampaně, vedl strategie parlamentních stran, byl jsem u vzniku nových subjektů. A během posledních prezidentských voleb se ze mě nějakým nedopatřením stal odborník na prezidentskou volbu a pořád mě zvali do televize. Ale politika je ze své povahy toxická a sám nemám žádné ambice do ní vstupovat.
Politice už jsi tedy dveře zavřel?
Moje jediná aktivita je teď občanská iniciativa Charta 420, která si klade za cíl dekriminalizovat konopí v České republice. Vznikla na podporu chystaného legislativního návrhu národního protidrogového koordinátora Jindřicha Vobořila. My za to s Jamesem Colem lobbujeme, protože si myslíme, že už je česká společnost na legalizaci připravená.
Z čeho tvoje roztříštěnost vychází?
Možná je dobré zmínit, že mám lehkou formu Aspergerova syndromu. Jako malý jsem nesměl chodit do družiny, protože jsem rozkládal kolektiv. Přišel jsem a začal jsem zaměstnávat děti ve své komiksové firmě a ony poslouchaly mě a ne družinářky. Tehdy nikdo nevěděl, co je to Asperger, a říkalo se tomu všelijak, třeba tanec svatého Víta.
Nikdo nevěděl, co si se mnou počít. Jeden rok jsem měl ředitelskou důtku a další rok pochvalu. Potěšilo mě, když jsem teď po letech potkal ředitele našeho gymnázia a řekl mi: Jakube, jsem rád, že jsme vás nevyhodili, ačkoli jsme od toho byli krůček.
Takže je ta diagnóza dar i prokletí?
Určitě. Musím se přiznat, že neumím odpočívat. Bohužel jsem posedlý efektivitou a každá časová ztráta se počítá. Třeba neřídím auto, protože sedět na sedačce a otáčet kulatým předmětem je pro mě nesmírně frustrující, když místo toho můžu psát román. Workoholismus určitě není něco, co bychom měli adorovat, ale u mě vyplývá z nutkavé potřeby zažít všechno na světě.
Už jsi někdy vyhořel?
Nikdy. Mám proti tomu obranný mechanismus, říkám mu práce v kruhu. Pilířů mých činností je třeba deset a já chodím v kruhu a postupně ukusuju z úkolů rovnoměrně tak, abych se nikdy nepřehltil jedné činnosti.
Foto Michael Tomeš
Když obejdu celé kolečko a jsem už u desátého pilíře, tak se znovu těším na ten první. Snažím se, aby mi aktivity dělaly radost a nebyly jen zdrojem nějakého stresu.
Jak vypadá půdorys těch pilířů?
Věcí, co mě naplňují, je celá řada. Největší radost mi dělá moje žena a moje děti, se kterými žijeme na vesnici a všechna naše okna míří do zeleně. A taky, že se můžu věnovat vlastním projektům. Hodně mě naplňuje kameničina, které jsem v posledních letech propadl.
Když pracujete v marketingu, kde je všechno pomíjivé, potřebujete něco, co vás přesahuje, a kamenná stavba vás přežije o stovky let. Obecně mě hodně baví tvořit. Třeba hudba je pro mě jako plynoucí řeka, která nikdy není stejná. Proto v hudební tvorbě výhradně improvizuji, nerad vykrádám sám sebe.
Dalším velkým tvůrčím vyžitím je vytváření mytologie mého vlastní univerza. Tenhle fiktivní svět vytvářím nepřetržitě už od roku 2000 a zrovna dopisuji druhou knihu.
Kde se vlastně vzala tvoje láska ke sci-fi?
Sci-fi je pro mě synonymem imaginace a storytellingu, a to jsou ústřední motivy mého života. Jakkoli veřejnost vnímá tento žánr jako okrajový, já ve sci-fi vidím největší autorskou svobodu.
Samozřejmě jsem miloval Opičího krále a Želvy ninja, ale klíčovým momentem bylo, když se mi do roku dostala Encyklopedie fantastického filmu od Ivana Adamoviče, která mě uhranula. Tam to všechno začalo.
A věnuješ se filmu i teď?
Vystudoval jsem režii a scenáristiku na FAMO v Písku, kde dodnes občas přednáším. Na kontě mám kolem stovky televizních reklam a za spot „Mnichovská dohoda“ o výstavě v Národním muzeu jsem vyhrál bronzového lva v Cannes.
S tvůrčí skupinou Trinity pictures jsme natočili sedmdesát krátkých sci-fi filmů a vrcholem byli Skeletoni, jejichž děj se odehrával v mém fiktivním světě na planetě Coraab, stejně jako moje knížky.
Myslím, že budoucnost je v animaci. Lidé jsou už unavení ze zeleného pozadí a superhrdinských sterilních filmů s kýčovitými digitálními efekty. Můj největší sen je, že i moje knížky budou jednou zfilmované do animovaného filmu pro dospělé publikum.
Výraznou součástí tvé kariéry jsou i hry…
Já jsem dítě zlatého věku počítačových her a jsem jejich celoživotní fanoušek. Herní vývojářství je další z mých oborů a mou karetní hru Coraabia hrály kdysi statisíce lidí po celém světě.
Gamifikace je ale všude kolem nás. Od politiky přes marketing po sociální sítě. Když žiju život a mám narozeniny, tak je to vlastně level up. A náš ubíhající čas je herní terminologií „expení“. (získávání zkušeností, přinášejících vyšší úroveň postavy, pozn. red.).
A funguje to na všechny?
Člověk je nesmírně hravá bytost, podívejte se na opice. Když se dostaneme do hráčské flow, aktivuje se náš ještěří mozek. Hry tady s námi byly odjakživa my teď žijeme v natolik bezpečném prostředí, že máme čas si hrát. V tom vidím velký potenciál pro byznys.
Jaký konkrétně?
Evoluci nezažíváme jenom v přírodě, ale i v našich činnostech a marketing je jednou z nich. Dnes už slogany a image nestačí. Lidé se naučili adaptovat na všudypřítomný příval reklamy a marketingu, vznikají fenomény jako bannerová slepota.
Klasický marketing podle mě přestává fungovat. Lidé přestávají věřit marketingové kašírce, superstylizacím, reklamštině a lákavým prvoplánovým sloganům. Světové korporace teď řeší, co s tím. A podle mě jediné, co bude vždycky fungovat jsou to právě hry a příběhy.
Vezměte si hrdinské ságy a eposy, které ústní formou přetrvaly tisíc let. Je to neuvěřitelně silná metoda sdělení, ale klíčové je, aby byl příběh autentický.
A na to se soustředíte v agentuře Haze?
Ano, my jsme se rozhodli, že se budeme věnovat hlavně hernímu průmyslu a servisovat herní studia. Naším marketingovým ředitelem je Petr Poláček, bývalý šéfredaktor kultovního herního magazínu Level (jeho vydavatelem je další z bývalých šéfredaktorů a dnes miliardář Ondřej Průša, pozn. red.), který má kontakty na největší jména z branže. Momentálně pracujeme pro THQ Nordic.
Vyjmenoval jsi nespočet aktivit. Má něco v nadcházející době prioritu?
Celou svou pomyslnou katedrálu aktivit buduji na mnoha pilířích a těm se věnuji rovnoměrně. Chci dál vydávat knížky a rozvíjet agenturu. Taky mám v plánu dodělat zahradu a utužovat a rozšiřovat svůj kmen. Nejsem člověk, který by se střemhlav vrhl do jedné aktivity, ale svou sílu rovnoměrně rozděluji. Všechny figurky v mojí hře táhnou vpřed.
Není pro tebe prostě celý život hrou?
Já ho beru velmi vážně. Máme jen nějaké čtyři tisíce týdnů, což je relativně krátká doba. Myslím, že ta moje hyperaktivita, nebo spíše žánrová rozkročenost vyplývá z toho, že toho chci zažít opravdu hodně a chci si vyzkoušet a osvojit maximum možného.
Foto Michael Tomeš
Nespokojil bych se s tím, kdyby se celý život věnoval jedné profesi a zůstala by po mě jedna věc. Ale ani tak nejde o ten odkaz, ale o to saturovat to obrovský nutkání, který v sobě mám. Celé je to vlastně taková zvědavost, mě strašně zajímá svět kolem, fascinuje mě.
Zníš jako velký solitér. Jak jsou pro tebe důležití další lidé?
Myslím, že globalizace světa dosáhla vrcholu a společnost se slila v určitý monolitický organismus. Ten celek je pro jedince už natolik abstraktní a neuchopitelný, že lidé mají tendenci vytvářet lokální pospolitá ohniska, a to jsou kmeny. Skutečnou renesanci zažívá návrat k širší pospolitosti lidí, které váže silné přátelství, mimo rámec rodiny.
Proto jsem hrdý, že jsem součást kmene, který můžu společně s ostatními rozvíjet. To je pro mě největší bohatství, které mám – kvalita mezilidských vztahů. Vidím to jako síť vláken, která nás propojují. V nejlepším případě zhoustne tak, že už ji nikdo neprorazí.
A taky si v kmenu hrajete?
Každý rok jezdíme s rodinou na letní tábor pro dospělé, kde hrajeme celotáborovou hru. Je úžasné, jak se dokáží dospělí lidé, se zdánlivě už zapečenými mozky, stát zase těmi malými dětmi. Běhají po lese, vřískají a hážou po sobě papírovými kuličkami. Nesmírně osvobozující.
Takový kmen znamená bezpečné prostředí, kde jsi sám sebou, a prostor, ve kterém se dají hrát hry. A to jsou formativní zážitky, které ačkoli zní banálně, jsou v dnešní době extrémně důležité. Náboženství ustupuje ze scény, religiozita klesá a lidi jsou odkázáni sami na sebe. I sebevětší ateista potřebuje zažít pocit, že ho něco přesahuje. A to může být právě kmen.
Jaký v tom vidíš přesah?
Hry jsou staršími generacemi často podceňované, ale ty atributy, které v rámci nich zažíváme – leadership, postřeh, rozhodnost, strategické uvažování – to je enormně důležitý skillset. Jsem přesvědčení, že hraní her nám pomůže více než pasivní coaching.
Kde se vlastně vzala tvoje hravost a fantazie?
Myslím si, že přemíra podnětů, kterou dnes máme, je na škodu a lidi hendikepuje zakrňováním jejich fantazie. Já dětství trávil v dřevěném srubu bez elektřiny hluboko v lese. Táta byl na vojně a máma studovala – a právě ten nedostatek těch vnějších podnětů ve mně vytvořil nutkání si tu zábavu za pomocí vlastní fantazie stvořit.
První univerzum jsem si vytvořil v deseti letech, kdy jsem napsal několika set stránkový komiks. V podstatě jsem ve škole nedělal nic jiného a z toho vznikl celý můj svět okolo planety Coraab.
A do jakého kmene patříš ve smyslu subkultury?
Jezdil jsem na czechteky, chodil na punkové koncerty, kamarádím se se skejťáky, jsem nerd i skaut. Nechci se kotvit a ničím rámovat. A to ani v čase. Mně nestačí žít v přítomnosti. Historie je natolik úžasná a budoucnost natolik slibná a vzrušující, že mi přijde škoda si svoje pole zúžit. Já se snažím být maximálně otevřený všemu a nějaké rámování do subkultury je mi cizí.
Takže na tebe sedí přízvisko „renesanční člověk“, za kterého býváš označován?
Nevidím rozdíl mezi tím, když skládám hudbu, píšu knížku, vytvářím politickou kampaň nebo vyprávím příběh u ohně. Myslím, že ta materie, ze které se hněte kreativita, je jenom jedna. A můžeš z ní uhníst knížku, vysochat film, vymyslet kamenický stavební projekt na zahradě…
Těch způsobů může být nekonečno a já si rád osvojím ještě další. Jsou to rozdílné způsoby tvorby, ale ta substance, ta je jenom jedna.
