Stál tehdy v politickém i obchodním čele Zlína, dominoval československému obchodu s obuví a brzy plánoval ovládnout i ten evropský. Přestávat v nejlepším ale nehodlal, a tak se Tomáš Baťa na jaře roku 1925, tedy přesně před sto lety, vydal na svou první cestu do Britské Indie – země, která si nakonec jeho boty vzala doslova za své.
Rok to byl pro Baťu úspěšný i v jiných ohledech. Postavil první internát pro muže přímo u továrny, založil Baťovu školu práce pro muže a v Československu otevřel 563. pobočku. Kromě toho jako starosta Zlína zahájil reformu veřejného školství ve městě.
Program měl plný, s cílem rozšířit podnikání do jiných zemí se ale Baťa přesto rozhodl vyrazit lodí do tisíce kilometrů vzdálené Indie. A zjistil, že tamní prostředí je pro jeho výrobky ideální, protože levné uzavřené boty tam téměř nebyly k dostání.
Foto eSbírky / Národní muzeum (CC BY 4.0)
Přesvědčil se o tom, když se ubytoval v jednom z místních hotelů a viděl, jak služebnictvo běhá po chodbách bosé. Dal proto každému z nich pár plátěných střevíců, které s sebou měl jako vzorky, ale když se po několika týdnech vrátil do hotelu, zjistil, že je nenosí.
Důvod byl prostý – nejenže turisté z Evropy dávali přednost sluhům bez bot, ale ti je navíc prodali, protože žádná jiná společnost takové boty nevyráběla. Ve snaze navázat obchodní kontakty a pokrýt tak velký trh proto navštívil Bengálský kožedělný institut nebo Národní koželužnu a prohlédl si i řadu plantáží gumovníku.
Už po návratu domů začal zařizovat první zakázky, ale zpočátku se prodej pohyboval jen kolem dvou set párů měsíčně. Setkání s jinou civilizací navíc vedlo Baťu k úvahám o povaze Inda jako člověka a jeho vztahu k Evropanům.
„Jest hluchý, když mu vykládáte, že síla evropského člověka jest v jeho vzdělání a v srdcích jeho mužů. Naštěstí není nebezpečí, že by tento člověk zvítězil nad Evropanem, pokud nezvítězí sám nad sebou a nepochopí, že národ má právo na suverenitu, jen pokud dovede spravovati svoji zemi tak, aby co nejlépe sloužila jemu a při tom veškerému lidstvu,“ napsal v knize Úvahy a projevy.
Indové tak podle něj těžce nesli podřízenost „seveřanům“ a snili o revoluci, ale přitom podle něj žili životem, který se podobal více tomu zvířete než člověka.
„Člověk severský v boji s tvrdou přírodou naučil se složitějšímu myšlení a musel se státi více člověkem nežli jeho bratr jižní, živený přírodou shovívavější,“ popisoval tehdy svůj pohled na rasy Baťa.
Tento názor pak rozvinul v básni nazvané Jsem seveřan, která vznikla kolem roku 1930. V té píše: „Jsem seveřan. Nikdo není víc. Můj erb je plavý vlas a sněhobílá líc. Jsem nesesaditelným králem, protože jsem seveřanem,“ nebo „Svou prací sloužím svým bližním, protože jsem seveřan.“
Foto Magazín Světozor / Wikimedia Commons (Public domain)
Tyto názory ho však nijak neodrazovaly od podnikání a zaměstnávání „jižních bratrů“ a v říjnu roku 1925 tak do Indie poslal dva pracovníky, kterým zadal vybudovat tam prodejní organizaci.
První obchody v Indii otevřel následující rok, a to ve významných indických městech – v Bombaji a Kalkatě. Za celý rok však neprodal ani tři a půl tisíce párů bot, úspěchu se ale nakonec dočkal.
V roce 1928 už do země exportoval na osmdesát tisíc párů bot a o tři roky později toto číslo téměř zčtyřnásobil. Potenciální poptávku však viděl ještě vyšší, a tak v roce 1931 do Indie na jeho pokyn přicestovalo čtrnáct mladých Čechoslováků.
Ti tam den před Štědrým dnem založili obchodní společnost a postupně začali otevírat i nové pobočky. Protože však v Evropě panovala hospodářská krize a Indie nepřinášela dostatečné zisky, vydal se Baťa opět do vzdálené země.
Foto Magazín Světozor / Wikimedia Commons (Public domain)
Novinám Mladý Zlín tehdy řekl, že z 350 milionů obyvatel má jen deset možnost se obouti a chůze po žhavých kamenech je pro ně trýzněním.
Ve svém deníku pak poznamenal, že je výjimečnou hospodářskou situaci potřeba řešit „výjimečnými prostředky“, ale „nebude to příjemná cesta“, cituje ve svém detailním shrnutí Baťova podnikání v Indii Zuzana Hrnčířová.
A předpokládal správně, cesta to byla velmi obtížná. Šestičlenná posádka musela během ní nouzově přistát, přestal jim fungovat motor a také je zasáhla silná bouře.
Během 32 tisíc kilometrů dlouhé cesty se jim však podařilo překonat tři kontinenty a zastavit se i v dnešní Indonésii. Americký deník New York Times tehdy let označil za „nejdelší a nejambicióznější komerční cestu, jaká kdy byla letadlem podniknuta“.
Na konci cesty se pak rozhodl postavit v Indii továrnu, protože se mu nevyplatilo boty dovážet. Po příletu domů nadšeným lidem na letišti vyprávěl, že všichni zbohatnou, protože v Indii chodí miliony a miliony lidí bosí.
Přestože však tento let pomohl jeho byznysu, další mu ukončil život. Dne 12. července 1932 Tomáš Baťa zemřel při letecké nehodě a vedení společnosti i expanze do Indie skončila na jeho bratrovi Janu Antonínu Baťovi.
Dosavadní továrna ale nestačila, a tak měla vzniknout nová u města Kalkata. Lidé s Baťou spolupracující od ní ale velká očekávání neměli – byla totiž v močálech plných komárů a hadů.
Projekt města, pojmenovaného Batanagar, pak rozdělil bydlení na část pro Evropany a Indy, přičemž evropská část měla nejen více služeb, ale také lepší bydlení. Celé město potom mělo být postaveno s ohledem na klasickou asijskou architekturu, ale také na kastovní systém, který odděloval společenské třídy.
Avšak Ruda Martinec, který stál za výstavbou města, zjistil, že to podle plánu nepůjde. Systematičnost známou z baťovských měst tak musel nový projekt potlačit, aby se vyrovnal s nepříznivým prostředím.
Tropické podmínky si také vyžádaly použití jiných materiálů než klasických baťovských červených cihel a problém byl i s místními dělníky, které museli Čechoslováci naučit používat lopatu.
Výstavbu provázely i nepříjemnosti v podobě problémů s pitnou vodou, ale nakonec se podařilo město postavit a během jednoho týdne přesunout veškerou výrobu z dříve sloužícího města Konnagar. To mělo ještě před dokončením nového města problém se stále se zvyšujícím počtem zaměstnanců firmy, které nebylo kde ubytovat.
Nová 324 akrů velká obec tak byla pro zaměstnance lepší i proto, že její součástí bylo kino, sportovní hřiště, společenské kluby i nemocnice.
Dobrým místem je dodnes i pro fotbalisty, kterých se dostalo hned několik pocházejících z města na národní a mezinárodní úroveň. Ty podporovala společnost už při vzniku obce vytvořením dvou fotbalových týmů – pro Evropany a pro Indy.
Dnes je Batanagar součástí města Maheshtala, které obývá půl milionu lidí. Továrna Bati zde stále funguje a často se jí přisuzuje titul největšího výrobce obuvi nejen v Indii, ale i v celé Asii. Původní podoba přidruženého města však ustupuje plánům developerů.
Ti o záměru vybudovat na původním místě golfové hřiště mluví přinejmenším od roku 2004 a podle posledních zpráv z roku 2021 plánovala skupina Ambuja Neotia kolem hřiště postavit dalších dvanáct luxusních bytových domů.
V roce 2023 oznámila společnost Apollo Hospitals svůj záměr postavit ve městě také novou nemocnici.
Foto se souhlasem Ambuja Neotia
Foto se souhlasem Ambuja Neotia
Čtyři roky po zahájení výroby v Batanagaru započali stavitelé práci na městě Batapur kousek za hranicemi dnešního Pákistánu. Stálo mezi velkými městy Láhaur a Amratsar a místní továrna se zaměřovala na výrobu gumových bot.
Po vyhlášení nezávislosti Pákistánu se stala takřka jediným místem, které zásobovalo novou zemi obuví. Během války se oblast několikrát vyměnila mezi Indií a Pákistánem, až nakonec skončila v nové zemi, což si ve svých pamětech pochválil Tomáš Jan Baťa, syn zakladatele podniku Tomáše Bati.
Společnost tak najednou měla nezávisle fungující továrny v obou zemích. Navíc mohli v klidu prodávat místním obyvatelům a spolupracovat s novými úřady, protože na rozdíl od britských firem nebyli vnímáni jako kolonizátoři.
Stejně jako Batanagar je nyní součástí většího města – v případě Batapuru je to již zmíněný Láhaur, který má celkem třináct milionů obyvatel. Přestože je součástí druhé největší pákistánské metropole, stále si firma v oblasti udržuje vliv a zaměstnává mnoho místních.
Dnes je jejím generálním ředitelem Ind Sandeep Kataria a v obou zemích je značka tak úspěšná, že vznikají videa a články, které překvapeným místním odhalují, odkud opravdu pochází.
Obecně zažitou myšlenkou tam přitom má být, že značka Baťa vznikla právě u nich. Jak toho firma dosáhla? Zjistila, že nejlepší je se místnímu trhu přizpůsobit.
Když například jednou objednala příliš mnoho bílých sandálů, které nikdo nekoupil, zaměřila se na to, co v Indii skutečně chtějí. A aby se přiblížila místním firmám, rozhodla se například upravit logo podle tamního jazyka nebo se zaměřila i na využití v Československu jinak úspěšných „baťovských cen“.
Vše to nakonec vedlo k tomu, že stopa Tomáše Bati nezůstala jen u měst – před deseti lety po něm pojmenovali i zastávku metra Baťa Čauk ve Faridábádu nedaleko Dillí. Nachází se u další továrny na boty původem české firmy.
Foto Ashish itct / Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
