Domácí násilí zažívá v Česku každé desáté dítě, ale existuje naděje na zlepšení: vláda schválila změnu zákona označující bití dětí za nepřijatelné. „Stojíme na prahu změny,“ věří Petra Wünschová, zakladatelka centra Locika, které se problematice věnuje.
Úprava zákona neznamená, že by rodičům za násilí na dětech hrozil postih. Má ale symbolizovat změnu v chování a nastavit nový standard. „S domácím násilím má zkušenost dvaadvacet procent českých dětí, což je vlastně širší norma,“ připomenula Wünschová na Forbes Women’s Summitu, který se konal ve středu na pražském Výstavišti.
„Šedesát procent rodičů stále používá tělesné tresty ve výchově. Velmi usilujeme o to, aby se to změnilo,“ zdůraznila žena, která se v oboru pohybuje třiadvacet let.
Wünschová pracuje jako dětská terapeutka a arteterapeutka a věnuje se dětem traumatizovaným násilím v rodině. Centrum Locika založila v roce 2015 a v jeho rámci pomáhá těm, které zažijí násilí přímo nebo jako svědci.
„Násilí zásadně ovlivňuje společnost. Nejen v psychické a fyzické rovině, ale je to i drahá záležitost – jedno dítě, kterému neposkytneme pomoc, stojí pak šest milionů korun na dalších nákladech. Prevence se vyplatí, i kdybychom se na to dívali čistě pragmaticky,“ konstatovala Wünschová.
Zároveň se snaží měnit i legislativu, která v současnosti neumožňuje řešit násilí na dětech dostatečně pružně. „Ve Švédsku to trvá tři měsíce, tady tři roky,“ srovnává Wünschová. Odsouzeno je navíc mizivé procento násilníků.
Ráda by proto vytvořila mezioborové týmy, které by situace řešily efektivněji.
Apeluje zároveň na společnost, ať násilí kolem sebe neignoruje nikdo z nás. Podle Wünschové je důležité zareagovat, ať vidíme známky násilí v obchodě, na hřišti, na pracovišti nebo třeba slyšíme křik od sousedů.
„Když si myslíme, že je dítě týrané, je důležité volat policii. A pokud jde o měkčí formy násilí, je důležité dát respektujícím způsobem najevo, že násilí není přípustné v žádné podobě – tím vytváříme normu,“ vysvětlila na konferenci.
Respektující způsob je klíčový, abychom už tak psychicky náročné momenty ještě neeskalovali. Může jít třeba o situaci, když se rodič snaží nevhodně uklidnit dítě se záchvatem vzteku v obchodě.
„Je pod sociálním tlakem, že by měl použít donucovací prostředky. Někdy pomůže, když přijde někdo další a odvede pozornost nebo se třeba zeptá rodiče, jestli nepotřebuje pomoc, protože vidí, že je to náročná situace,“ dala Wünschová příklad.
Navzdory všem problémům ale zůstává optimistická a přijde jí, že myšlení lidí už se proměňuje: „Na naše centrum už se neobracejí rodiče, že druhý rodič ubližuje dítěti, ale že oni sami chtějí změnit své chování, protože na své dítě křičeli nebo ho bili.“
