Tentokrát padaly stručné odpovědi. A nebylo výjimkou, že si byly podobné. Přesto bylo zajímavé je poslouchat – šlo totiž o odpovědi na nejvíce kruciální otázku ze všech, které v rámci ankety členové Forbes výběru 30 pod 30 dostali. Z čeho máte v životě největší strach?
Patrně nejšťastnější z tázaných je v souvislosti s touhle otázkou nevidomý olympijský plavec David Kratochvíl.
„Z čeho mám v životě největší strach? Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel,“ přiznal sportovec upřímně a jeho postoj je skoro záviděníhodný, poněvadž brání tísnivým myšlenkám, které dumání o této věci nutně přináší.
I proto lze chápat stanovisko v podobě bonmotu mladého podnikatele Štěpána Rybníčka, jenž na otázku o strachu odpověděl: „Že začnu mít strach.“
Také Rybníčkovi nejspíš můžeme závidět; závidět mu mohou i jeho souputníci z výběru 30 pod 30, kteří už strach mít začali.
Mít strach je ovšem přirozená věc. Kdo by kupříkladu neměl strach o své blízké? Tento druh obavy byl zmiňován nejčastěji, tento druh obavy je univerzální a letí nejen napříč vybraným spektrem, ale zcela jistě i napříč generacemi, byť zde se zaměřujeme na tu mladou.
O strachu o blízké mluvili například herec Oskar Hes, tenistka Kateřina Siniaková, režisér Viktor Horák, vědkyně Alena Budinská nebo umělec Matěj Hošek alias Maatty.
„Mám strach, že nedokážu ochránit někoho, na kom mi záleží,“ uvedla i jedna z nejvýraznějších českých zpěvaček současnosti Pam Rabbit.
Hudbou se zabývá i dramaturg Filip Košťálek, mající na starost program festivalu Colours of Ostrava. Osudovější starost má však i on o své blízké. A také o svobodu, což ve své odpovědi spojil dohromady: „Mám strach ze ztráty svobody mé nebo mých blízkých. Ať už myšleno fatálně, tedy z důvodu nemoci či zranění, nebo filozoficky, což spočívá v nemožnosti svobodně se rozhodovat, žít podle svých hodnot a cílů.“
Ještě jinak a docela originálně to pojala vědkyně z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Barbora Jankovičová: „Vím, že podle Albuse Brumbála je to jen další velké dobrodružství, ale mám strach ze smrti. Bojím se ztráty blízkých a neexistence.“
Další častá sorta odpovědí se týkala tématu, jež lze nejspíš obecně shrnout jako obavy z toho, aby člověk nepromarnil život.
„Bojím se, že ze života nevytřískám vše,“ prozradil podnikatel Jiří Štěpánek.
„Mám strach ze selhání,“ sdělil zase Tomáš Ngoc, manažer michelinské restaurace v Londýně.
„Obávám se ztráty chuti jít dál, někam se posunout,“ uvedla umělkyně Lucie Rosická.
„Můj strach pramení z toho, že mi někdo řekne ‚to nejde‘ a já zjistím, že má pravdu. Že narazím na hranici, kterou nepřekonám, ať se snažím sebevíc,“ líčila aktivistka Bára Stárek, stojící za iniciativou Díky, že můžem.
„Obávám se vnitřního pocitu neúspěchu a toho, že nebudu dobrý člověk,“ reagoval na anketní dotaz podnikatel Matouš Syrový.
A vědkyně Lucie Ráčková zhruba stejný druh obavy vyjádřila bryskně: „Mám strach ze zakrnění.“
Věrna svému oboru přiznala farmářka Hana Sahulová Součková strach z toho, že dojde pitná voda a vymřou včely. V následující větě však poodhalila, že její farmářský život má i své stinné stránky a limity – uvedla, že se bojí myší.
Od „alergie“ na hlodavce může pomoci jedno ochočené domácí zvíře, jenže potíž je, že kromě myší se mladá žena ze statku bojí… „Ano, bojím se i koček.“
Recept, jak pracovat se strachem, pokud nemáte to štěstí jako plavec David Kratochvíl, nabídla Kamila Dvořák, jejíž AI modely pomáhají diagnostikovat neurologická onemocnění mozku.
„Strach se snažím omezit na minimum tím, že se soustřeďuji na věci, které mohu ovlivnit. A snažím se nestrachovat věcmi, které změnit nemohu,“ prohlásila devětadvacetiletá žena.
