Vysoká hodnocení na fanouškovských databázích, nadšené recenze od kritiků a zkazky o tom, že jde možná o český seriál roku. Proč je krimisérie Metoda Markovič: Hojer takový hit? Ukazuje specificky „českou“ cestu, jak točit o sériových vrazích, aby se vlk jménem „temný true crime“ nažral, ale koza nazvaná „milé retro“ zůstala celá.
Parta mužů jede dodávkou na Slovensko, debatuje, špásuje. Skoro to vypadá, jako kdyby jeli na čundr, zkrátka si odpočinout. Jenže jde o velmi specifickou pracovní cestu.
Auto je obsazené policisty vedenými vyšetřovatelem Jiřím Markovičem, kteří z Prahy vezou sadistického vraha Ladislava Hojera, aby rekonstruovali jeden z jeho mordů. „Tos ji musel zabít až na Slovensku, Láďo?“ vtipkuje jeden z policistů.
Pro šestidílnou sérii scenáristy Jaroslava Hrušky, jeho bratra, kreativního producenta Tomáše, a režiséra Pavla Soukupa jsou takové scény příznačné.
Vrah, který na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let připravil o život brutálním způsobem pět žen, je tady součástí „party“ detektivů, kteří pátrají po tom, co všechno poněkud slabomyslný mladík udělal. Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina, to už z české kinematografie známe přece dobře.
Žádná morální panika ale není nutná, ostatně Markovič byl podle tvůrců velkorysým, humanisticky založeným člověkem, který výsledků dosahoval poctivou prací, jejíž součástí byla i ona „metoda“ z názvu, kdy k vrahům stále přistupoval jako k lidem.
„Já to chci jenom dělat pořádně! Když už pro nic jiného, tak ta mrtvá holka si to zaslouží,“ nechávají tvůrci mluvit Markoviče, který navazuje s Hojerem nadstandardní vztah. Přiznání ho nezajímá, chce znát celý příběh.
Jakkoli to zní ke všem těm hrůzným činům absurdně, Metoda Markovič: Hojer je vlastně milé retro, vždyť jednoho ze sadistů tady hraje Vojta Kotek, Markovič s Markovičovou se láskyplně oslovují přezdívkou „Čendo“, popřípadě rovnou „Čeněčku“, v záběru se každou chvíli objeví dobová konvička a závěrečné titulky podkresluje uklidňující výtahová hudba.
Opravdu hrůzná je tady jedině myšlenka, že by místo toho klidně mohl začít hrát Michal Hrůza a jeho píseň k seriálu Vyprávěj.
Je to i přes háv krimi, nebo štempl true crime, chcete-li, další ze seriálů, které nepotřebují jasné opozice my versus systém, aby vyprávěl o předlistopadové minulosti, jejíž povaha tu je cítit jen v několika málo náznacích. Lidé v ní prostě nějak žili, i když nad nimi úřadoval zločinný režim. Nebo se vedle nich bestiálně zabíjelo.
Retro laděním jako by tvůrci chlácholili diváka, který se bojí toho, že na Nově, tedy Voyu, uvidí nějaké krvavé nepřístojnosti. Aktuálně znějícími dialogy o tom, proč oběti sexuální útoky nenahlásili, zase chtějí asi potěšit toho současného, který už má nakoukané všechny současné true crime formáty a nad spotřební českotelevizní krimi ohrnuje nos.
Do vyprávění tak vstupují třeba i krátká intermezza s jinými Markovičovými případy, v nichž řešil další zločiny na ženách.
Tvůrci se celkem umně vyvlékají z faktu, že Hojera detektivové dopadnou už ve druhé epizodě, takže se zaměřují spíš na pátrání po širších kontextech případu, jako kdyby s Markovičem sestavovali učebnici pro budoucí detektivy, kde se naučí, jak chytit sadistu.
Hojer jim do toho soustavně háže vidle, protože se sice přiznává, ale realitu si značně „přibarvuje“, což komplikuje policejní práci a zvedá mandle soudruhu kapitánovi. Ten by mladíka viděl nejraději co nejrychleji viset.
Je v tom však určitá mechaničnost. Hned několik epizod končí totožným cliffhangerem ve stylu „co když je vražd víc“, když už dávno víme, že vražd skutečně víc je, podobně úmorným se stává třeba i running joke s mladým detektivem Adama Mišíka, který neumí klepat.
Perfektně sevřený je naopak třeba čtvrtý díl, v němž si motiv rodiny a jejího významu musí ohledat většina z hlavních postav.
U Metody Markovič: Hojer se ve finále znovu vrací podobné problémy jako u jiných Voyo Originálů jako Iveta, Matematika zločinu, Král Šumavy nebo Sex O’Clock.
Skutečně svébytný autorský výraz absentuje, ačkoli tady třeba kameraman zuřivě vymýšlí, jak snímání ozvláštnit. Pro opravdový tvůrčí risk, který by měl ambici vyvést diváka z míry, tu ale místo není.
Výsledek je tak spíš tu zkratkovitým, tu doslovným kompilátem různých vlivů a dobrých úmyslů, kdy se například očividně chtějí skládat pocty skutečným, již zesnulým detektivům. Vždyť seriálový Markovič má pro Voyo honit ještě i spartakiádního vraha!
Zrovna v tom je to celé pořád tak nějak „contentové“, jak jsme si už navykli říkat obsahu, který se na nás valí horem spodem ze všech myslitelných platforem.
Hodně se mluví o Petrovi Uhlíkovi v roli Hojera, který po rozjíveném partu v nedávném seriálu Adikts předvádí opět další vyhrocený výkon. Je dobrý, když je stažený a tlumený, když se bojí, spíš než když si začne hrát na maniakálního Jokera.
Vždyť tohle je seriál o tom, že i bestiální vražední kanibalové jsou tak trochu lepší, když jsou naši. A pokud by AI měla vygenerovat vizáž typického Čecha, byl by to právě Markovič Petra Lněničky. No, mohlo tohle někdy neuspět?
