Jan Makalouš nastoupil do vedení obnovené pražské kulturní scény, která v říjnu zahájila provoz po dvaadvaceti letech, ještě během její rekonstrukce. Multižánrový prostor Nová Spirála na pražském Výstavišti začal doslova i obrazně stavět před třemi lety. Postupně dával dohromady dramaturgii, stálý tým i finanční plán. Nová Spirála pod jeho vedením sází na různorodý multižánrový program v unikátním kruhovém prostoru s otočným jevištěm a využití nových technologií.
Na pražském Výstavišti 3. října otevřela nová kulturní scéna s kruhovým hledištěm pro osm set diváků. Během prvního měsíce Nová Spirála hostila vlastní činoherní představení Madisonské mosty nebo hudební show Vzkříšení, ale také řadu dalších akcí, jako jsou například konference Future Port Youth, předávání cen Grand Prix Architektů nebo módní přehlídky.
Budova byla původně postavena v roce 1960 jako panoramatické kino, ale v roce 1991 ji architekti Jindřich Smetana, Jan Louda, Zbyšek Stýblo a Tomáš Kulík přestavěli na divadelní scénu se spirálovitými rampami, podle nichž získalo svůj název. Za svůj návrh si odnesli Národní cenu za architekturu.
V Divadle Spirála se pak hrály především muzikály jako Jesus Christ Superstar, než jej uzavřely povodně v roce 2002. Prostor, který patří Magistrátu hlavního města Prahy, znovu ožil až po dvaadvaceti letech. O tom, jak se od píky nová kulturní scéna stavěla a jaké má plány do budoucna, jsme si přímo v jejím hledišti povídali s ředitelem Nové Spirály Janem Makaloušem.
S jakými zkušenostmi jste před třemi lety do pozice ředitele Nové Spirály nastupoval?
Mé zkušenosti pramení z toho, že jsem jedenáct let dělal producenta v České televizi a měl na starosti pořádání kulturně společenských událostí. Když se mi narodila dcera, řekl jsem si, že bych se chtěl víc angažovat doma. Z televize jsem nejdříve odešel do Designbloku – moje žena je grafická designérka a já sám jsem měl k designu vždycky blízko.
Tam jsem dělal projektového manažera komerční části, tedy Superstudia, a jednal s velkými firmami o jejich prezentacích. Poslední Designblok, který jsem připravoval, byl ten, který se odehrál den před totálním lockdownem. V té době už jsme s kolegou zároveň přemýšleli nad vlastní firmou. Když přišel covid, zavřeli jsme se v garáži a začali vyvíjet software pro naši firmu, která dodnes prosperuje.
Foto Anna Hladká
Čím se vaše firma zabývá?
Jedním ze dvou hlavních směrů je audiovizuální tvorba – tedy paradoxně to, před čím jsem z televize původně utekl. Druhou odnož tvoří technologie, kterou jsme s kolegou vyvinuli v době covidu. Byla to v podstatě téměř garážová věc. Náš hardware i software se zabývá sledováním výrobních strojů a robotů ve velkých fabrikách, sleduje jejich vytíženost ve spolupráci se zaměstnanci a další věci.
Mojí výhodou je, že jsem hybridně rozkročen mezi uměleckým a analytickým a technickým zaměřením. Firma jede dál, daří se jí dobře, ale nemám čas se jí věnovat. V Nové Spirále jsem dostal možnost vyniknout v obou těchto směrech.
Jak vás napadlo přihlásit se do výběrového řízení na ředitele Nové Spirály?
Ještě před rekonstrukcí Nové Spirály, když se začala dávat dohromady projektová dokumentace, mě oslovil předseda představenstva Výstaviště Tomáš Hübl, jestli si dokážu představit, že by v Nové Spirále mohly být přímé přenosy České televize. Dal jsem mu pár tipů, co by se s tím dalo dělat.
Pak jsme se dlouho neviděli a během covidu, kdy už rekonstrukce probíhala, mě Tomáš znovu oslovil s tím, jestli bych se nechtěl podílet na rozjezdu Nové Spirály. Nejdříve jsem úplně nechtěl, protože jsem měl dobře vybalancovaný pracovní a soukromý život, ale začalo mi to vrtat hlavou, protože jsem věděl, že je to unikátní příležitost, být u něčeho tak velkého od začátku a postavit si to podle sebe.
Prošel jsem výběrem na tuto pozici a nakonec jsem dostal přilbu a šel jsem se brodit bahnem na stavbu. Nejdřív jsem na částečný úvazek v malé kanceláři na Výstavišti skládal plány, ale postupně jsem do toho byl ponořený čím dál více a musel jsem upozaďovat své podnikání.
Neměl jsem žádné konkrétní zadání a měl tak velmi volnou ruku. Přišel jsem na stavbu v momentě, kdy se vědělo, že se Spirála dostaví, ale ještě se přesně nevědělo kdy. Přišel jsem možná příliš brzy, ale nakonec to bylo výhodné.
Foto Jan Hromádko
V tom, že jste mohl promlouvat do samotné rekonstrukce?
Zkraje jsem do toho příliš vstupovat nemohl, vzhledem k tomu, že celá rekonstrukce probíhala v institutu veřejné zakázky. Jedna část stavby ale musela být předčasně ukončena, protože se přišlo na mnoho různých změn, které se nevešly do rozpočtu. Začala se tedy připravovat nová veřejná zakázka a do té jsem už promlouvat mohl.
Snažil jsem se narovnat spoustu věcí z původního projektu, protože už jsem měl představu, co bych v tomto prostoru chtěl dělat. Narážel jsem samozřejmě na peníze, ale myslím si, že nakonec se nám podařilo přidat do projektu spoustu věcí. S podobným konceptem jsem se zatím nikde nesetkal a teprve za pár let se uvidí, jestli je novátorský, nebo naivní.
V jakých číslech se rekonstrukce pohybovala finančně?
Hrubá část rekonstrukce, tedy budova jako taková, stála zhruba 270 milionů a dalších 100 milionů pak stály technologie. Stavební část tehdy myslela jen na to, že se zrekonstruuje plášť, doplní se pár světel a bude hotovo, ale to byl omyl – to by tu nešlo dělat snad ani loutkové divadlo. Tehdy se ještě počítalo s tím, že Spirála otevře za rok, což se kvůli oněm zádrhelům při rekonstrukci nestalo.
Měl jsem už skoro zasmluvněný program, který jsem musel rušit, ale aspoň jsem pak měl víc času na to, koncepci celého projektu lépe promyslet. Můj první úkol byl začít vymýšlet provoz a dramaturgii, na které by měl být prostor postaven, a na základě toho jsem začal sepisovat, co všechno ještě chybí dovybavit.
Při rekonstrukci jsme zachovali základní specifikum Spirály – sezení na balkonech, do nichž vedou spirálovité lávky. Největších změn ale doznalo přízemí a především samotné jeviště.
Foto Jan Hromádko
S jakou ideou jste dramaturgii stavěl?
Chtěl jsem jít trochu jinou linkou než ostatní divadla. I s relativně malým týmem jde obsáhnout velký barák nabušený technologiemi, pokud jsou to lidé, kteří svou práci dobře znají a mají ji rádi. S vědomím toho, jaké technologie jsem tu chtěl mít, jsem program založil především na multižánrovosti. To je charakteristika, která Novou Spirálu vystihuje asi nejvíce.
Chceme, aby to byla Mekka různorodého umění na nejvyšší kvalitativní úrovni. Program je rozdělen do několika kategorií – hudba, divadlo, multimediální show a eventy.
Mísíme různé tvůrčí přístupy i generace umělců. Volíme ty zkušené, kteří mají potenciál přitáhnout široké publikum, ale zároveň chceme dávat příležitost i těm mladým nadějným. Tím, jak je prostor kruhový a specifický, tu nejde dělat úplně všechno, ale zároveň má možnosti, které se jinde dělat nedají.
Jaké konkrétně?
Potřebovali jsme postavit prostor, který nevyhovuje jen současné době, ale myslí i na budoucnost. Investovali jsme především do jeviště a technologií, pročež otáčivé jeviště konstruovala firma Gradior Tech, která je v této oblasti největším odborníkem.
Chtěli jsme mít možnost modularity prostoru, takže se všechna sedadla v přízemí dají variabilně deinstalovat, čímž se vytvoří volná plocha k stání nebo pro loungové sezení. Sázíme na propojení jeviště s hledištěm, diváka s umělcem – není tu ostrá bariéra. Kruhové jeviště je rozdělené na dvě části; vnější prstenec může vyjet do výšky i sjet do úrovně parteru a otáčí se na obě strany.
Můžeme tu vytvořit podobný wow efekt jako v planetáriu.
I vnitřní kruh se může vysunout a otáčet a tři části vnitřního jeviště mohou sjet o patro níž. To je pro nás jediná možnost, jak vytvářet přestavby scény, která se v běžných divadlech naváží ze zákulisí. Jednou z největších a nejlepších investic byly projektory.
Je to moderní a zároveň i praktický a ekologický přístup k živé kultuře – nemusíme stavět žádné objemné scénické instalace, které by se pak musely vyhodit.
Dlouho nám trvalo přijít na správné rozmístění šesti projektorů, aby tu mohly probíhat různé typy projekcí. V podstatě tu můžeme vytvořit podobný wow efekt jako v planetáriu. Můžeme mapovat jak na jeviště, tak na ochozy a vytvořit jakoukoli scénu. Imerzivní zvuk obklopuje diváka podobně jako v kinech dolby surround.
Pro jaké akce je prostor vhodný?
Může se tu konat široká škála všemožných akcí od gala večerů přes módní přehlídky. Není to ale tak, že by si Spirálu mohl pronajmout kdokoli, kdo si to zaplatí. V případě divadla i hudby má u nás prostor jakýkoli žánr, ale hlídáme si kvalitativní úroveň.
V rámci vlastního programu jsme pro první ročníky chtěli zvolit průřez všemi možnými styly. Letos tu máme vlastní hudební show Vzkříšení a činohru Madisonské mosty a na příští rok plánujeme varietní, burleskní, retrofuturistickou zážitkovou show The Saturn Revue.
Na tvorbu vlastního programu máte in-house produkční tým?
Ano, zajišťujeme si produkci sami. Například projekt Vzkříšení je čistě náš vlastní; přivedli jsme inscenační tým, který pracoval podle našeho zadání. Máme vlastního produkčního a vlastní techniky, ale nemáme stálý soubor, čili si umělce přizveme vždy na konkrétní projekt. V případě Vzkříšení máme na jevišti skoro padesát tanečníků, zpěváků a akrobatů.
Kolik lidí v Nové Spirále pracuje a jakým způsobem jste tým sestavoval?
První člověk, kterého jsem si vzal k sobě, byl programový manažer Lukáš Vilt. Produkčně jsme spolu řešili první projekty i rozpočty. Další lidé začali přicházet až začátkem tohoto roku.
To znamená produkční, šéf techniky a další členové týmu jako vedoucí zvukové techniky, vedoucí osvětlovací techniky, vedoucí jevištní technologie, správce budovy, vedoucí provozu, tajemnice, specialistka ticketingu. V tuto chvíli je nás v základním týmu třináct a další lidi najímáme vždy na konkrétní projekty.
Jak máte finančně naplánovaný provoz na prvních několik let?
Počítáme s tím, že první rok, tedy 2024, bude ztrátový. Otevírali jsme pro veřejnost 1. října, ale do týmu jsme investovali už od ledna. Příští rok by mohl být už lehce ziskový, přinejhorším i na nule, a od těch dalších let by Spirála měla generovat zelená čísla. Musíme se uživit sami, přičemž teď nám finanční ztrátu kompenzuje Výstaviště.
Vlastníkem budovy je Magistrát hlavního města Prahy. Nemůžeme čerpat žádnou veřejnou podporu, zatím jsme odkázáni na sponzory, soukromé podporovatele, příjem ze vstupného a především z komerčních pronájmů. Vlastní programy koncipujeme tak, aby si na sebe vydělaly, ale když budeme mít v budoucnu finanční rezervu, chceme dělat i alternativnější projekty.
První činohra Madisonské mosty i její interpreti Vanda Hybnerová a Jan Révai byli, předpokládám, vybráni tak, aby přitáhli co nejširší publikum…
U Madisonských mostů jsme sáhli po známém titulu i hercích. Nechtěli jsme do toho vtáhnout ale úplně „provařené“ umělce. Pro Jana Révaie byla tak velká činohra nová, ale ujistili jsme se v tom, že to byla skvělá volba. U Vzkříšení jsme po tak silných jménech nešli, i když tam máme třeba Eriku Stárkovou nebo Radku Fišarovou. Tam jsme šli spíše po efektu a celkovém dojmu.
Foto Anna Hladká
Foto Anna Hladká
Foto Anna Hladká
Foto Anna Hladká
Jaký další program plánujete?
Páteřní program se nám opakuje v množství repríz, tři projekty nám poběží až do konce roku 2026 nebo 2027, dohromady v asi 200 reprízách. Každý rok chceme uvést alespoň jednu premiéru. K tomu máme eventy – jak pronájmy, tak naše vlastní, jako je třeba na jaro naplánovaný koncert Pavla Černocha s ostravskou filharmonií.
Podobných projektů plánujeme více. Kromě hlavního sálu máme ještě malý sál s kapacitou dvě stě sedících diváků, kde chceme mít klubovou scénu pro koncerty i taneční akce. Plánujeme tam samostatné koncerty umělců mladší generace, kteří vystupují i ve Vzkříšení.
Budou u vás hostovat i jiné divadelní scény?
Nemáme problém domluvit se na spolupráci s jinými subjekty, ale nechceme recyklovat již existující představení. Plánujeme například spolupráci s Vojtěchem Dykem, Českou televizí, ale i třeba s divadlem MASO.
Domlouváme se třeba i se Signal Festivalem nebo s festivalem Lunchmeat, který tu spolu s námi uvede koncert speciálního hosta Ryoji Ikeda už teď v listopadu. Není naším cílem naplno vstupovat do nabitého konkurenčního prostředí, ale spíše vychytávat díry na trhu nebo program stavět na technologiích a specifičnosti prostoru.
Rekonstrukce areálu Výstaviště a jeho okolí je stále v plném proudu. Nekomplikuje vám to rozjezd?
Musím se přiznat, že na úplném začátku jsme pocítili, když ještě nejezdily tramvaje a těžko se sem dostávalo. Bylo to vidět i na prodeji lístků. Stále to ale vnímáme tak, že prostor pro 800 diváků je vcelku velký, což je výhoda i nevýhoda zároveň. Až bude Spirála zajetá, může být její kapacita malá, ale na začátku jsme měli obsazených třeba jen 400 sedadel. I to je ale, myslím, u nově otevřeného sálu ještě dobré.
Jaké jsou náklady na roční provoz Nové Spirály?
Každý rok se mohou pohybovat jinde – především podle toho, jaké projekty tu budeme mít. Základní provoz divadla jako takového na to, aby se jen udrželo v chodu, tedy se všemi mzdami i tím, že se tu rozsvítí, zhasne, vytopí a podobně, to je zhruba dvacet milionů ročně.
Toto číslo se navyšuje s každým představením, přičemž náklady na každé představení jsou v řádu statisíců až půl milionu a výnosy se pohybují zhruba od tří set tisíc výše. Konkrétní program ve Spirále ovlivňuje nákladovou složku minimálně z pětasedmdesáti procent.
S programem tedy můžou být náklady na provoz okolo osmdesáti milionů ročně, ale třeba i jen třicet milionů, když se tu nebude konat nic příliš nákladného. Marketingovou podporu a personální obsazení každého projektu máme stavěné tak, aby si na sebe v nějakém horizontu vydělal. Kdyby představení nefungovalo, máme možnost kdykoli jej stopnout, ale to se nám naštěstí neděje.
Jak jste na tom s finanční podporou od soukromých subjektů?
Cením si partnerů, kteří nám věřili a šli do toho s námi hned od začátku, kdy ještě neměli možnost vidět nic hmatatelného. To je například Dermacol, který nám dodává silné plnění stran kosmetiky a líčení, nebo Luxor, kde vnímám zajímavé propojení živé kultury a knih.
Foto Jan Hromádko
Foto Jan Hromádko
Foto Jan Hromádko
Jedním z dodavatelů technologií je náš partner AVT Group, který dodával do Madisonských mostů dřevěnou podlahu. Jednáme třeba s Coca-Colou a samozřejmě je naším partnerem Magistrát hlavního města Prahy, plus máme mediální partnery. Neslibuju ale každému všechno.
Umožňujeme partnerům prezentaci, ale nechceme tu mít žádný vizuální smog, spíš je to formou jiného plnění, než aby na diváky všude vyskakovala jejich loga.
Spolupracovali jste i s nějakými designovými značkami?
Mým krédem je, že ďábel se skrývá v detailu. Chtěl jsem, aby spolu všechno ladilo. Vybíral jsem vše od příborů a skleniček přes nábytek až po uniformy pro uvaděčky. Bylo pro mě důležité, aby vše vypadalo hezky a korespondovalo to s novou architekturou.
Po zkušenostech z Designbloku jsem kvůli uniformám pro uvaděčky oslovil tři studia a sdělil jim svou představu o nápaditém unisexovém oblečení, které by se dalo dobře udržovat. Vybrali jsme návrh značky Soolista od Zuzany Basterrech, který se dá uvázat jako večerní šaty na klasický koncert i jako neformální outfit na rockový koncert. Reflektuje to modulárnost celé budovy.
Jak máte zajištěný catering?
Před rokem jsme vypsali otevřenou výzvu, že hledáme provozovatele občerstvení. Nechtěli jsme ale dát někomu bar jen tak, chtěli jsme si ponechat možnost do toho promlouvat. Provozovatel nám tedy neplatí fixní nájem, ale obratový. To si myslím, že je nejspravedlivější model pro situaci, kdy je provozovatel přímo závislý na tom, kdy máme otevřeno – bar totiž nefunguje samostatně mimo akce.
Zároveň jsme nechtěli velký zajetý korporát, který bude dělat klasické chlebíčky, ale provozovatele, který bude chtít spolu s námi tvořit moderní menu. Jsme schopni náš catering plně nabídnout i na eventy v komerčním pronájmu.
Záleží mi i na tom, aby byl udržitelný. Na koncertech a dalších velkých akcích budeme podávat nápoje ne do vratných plastových kelímků, ale do hliníkových kelímků, které jsou lépe recyklovatelné a více je ocení i pivaři.
