Těsně před očekávaným podpisem smlouvy mezi energetickou skupinou ČEZ a jihokorejskou společností KHNP se české firmy obávají, že se do samotné výstavby nového jaderného bloku v Dukovanech nezapojí ze slibovaných šedesáti procent, navíc na ně zbyde práce s nižší přidanou hodnotou. Vláda i ČEZ je ale uklidňují.
Ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček na konci února dosedl s vládním speciálem na ranvej vojenského letiště Kbely, kam přiletěl ze své návštěvy v Jižní Koreji a odkud přivezl jednu zprávu týkající se největší investiční akce v dějinách Česka v podobě dostavby jaderné elektrárny Dukovany, kdy jeden blok má vyjít minimálně na více než 200 miliard korun.
Na té by se české firmy podle podepsaného memoranda s preferovaným vítězem tendru, jihokorejskou skupinou KHNP, měly podílet ze šedesáti procent, necelá třetina kontraktů je díky Vlčkovi čerstvě zasmluvněna.
„Cíl zapojení českého průmyslu do dostavby ze šedesáti procent jsme si s korejskými partnery na jednáních potvrdili a přednesl jsem také požadavek na transparentní vymezení pro zapojení českého průmyslu z přibližně třiceti procent při podpisu kontraktu včetně garancí korejské strany,“ uvedl ministr Vlček po návratu ze Soulu.
Pro české firmy je tento podíl v optice dostavby naší nejmladší jaderné elektrárny Temelín, která začala proud do sítě posílat před třiadvaceti lety a kterou české firmy stavěly ze sta procent, poměrně nízký. Navíc nemají žádné záruky, že se tohoto cíle opravdu dosáhne.
„Ptáme se, že proč když někdo něco slibuje, tak k tomu není ochotný se smluvně zavázat,“ sdílel v uplynulém týdnu své obavy před novináři šéf českého Svazu podnikatelů ve stavebnictví Jiří Nouza.
„Ohlodaná kost v podobě čtyřiceti procent je naprosto relevantní obava,“ přidal se odborník na výstavbu jaderných elektráren Václav Matyáš, který si ještě dobře pamatuje na celý proces výstavby Temelína, který započal už na konci sedmdesátých let minulého století.
„Temelín jsme postavili ze sta procent s českými kapacitami, nebyl tam jediný zahraniční dodavatel,“ vzpomíná na zlatou jadernou éru naší země.
Nouza s Matyášem zároveň poukázali na další významnou hrozbu, že by české firmy měly při výstavbě bloku zajišťovat jen stavební část, tedy hlavně zajistit lidi a materiál.
Zbyla by tak na ně část zakázky s tou nejnižší přidanou hodnotou, navíc by se odstínily od potřebného projektového know-how, díky kterému by se mohly uplatnit i v ostatních evropských výstavbách nových jaderných bloků.
Foto se souhlasem skupiny ČEZ
„Stavební část musí být jednoznačně v režii českých firem plus jde o participaci inženýrských kapacit na vedení projektu. Pokud má vše zůstat na úrovni toho, že budeme dodávat jen pracovní sílu a tendrovat kubík betonu nebo ocel za co nejnižší cenu, tak není co akceptovat,“ doplnil Matyáš.
Stavebníci se také začínají obávat toho, že se nedodrží harmonogram výstavby nového bloku, který by měl být spuštěn v roce 2036. Základová deska pod reaktor prvního výrobního bloku, kterým výstavba jaderné elektrárny typicky začíná, je naplánovaná už těsně po roce 2030.
„Píše se rok 2025 a ještě jsme nevzali tužku do ruky, abychom začali projektovat zařízení staveniště, přípravné práce a tak podobně. I to by mělo být realizováno českými stavebními kapacitami, takže naše nervozita je v tomto naprosto oprávněná,“ popsal současný stav věci Matyáš.
Takovou zkušenost potvrzují například i české ocelářské firmy, které pro stavby dodávají například nosné konstrukce.
Výstavba jaderné elektrárny ovšem nemá jen ekonomický efekt, je často také impulzem pro rozvoj školství, zejména pak technických, inženýrských a stavebních oborů na středních a vysokých školách.
Tak jako tomu bylo v případě výstavby Temelína, na kterém se podílelo až šest tisíc lidí napříč všemi profesemi, od dělníků až po stavební inženýry.
„Ta doba už se těžko vrátí, byť jaderný program v České republice i v Evropě je velice ambiciózní,“ uzavírá Václav Matyáš.
Podpis závazné smlouvy o dostavbě jaderných bloků v Dukovanech s jihokorejskou KHNP se má uskutečnit do konce letošního března.
