Animovanou verzi notoricky známého příběhu o chlapci, který se bál vyrůst, představil Disney už v roce 1953. Live-action remake Peter Pan a Wendy, který přichází na Disney+ o sedmdesát let později, budí kontroverze už od chvíle vydání prvních trailerů. Daří se nové verzi překonat své předchůdce?
Live-action remaky, tedy původně kreslené příběhy převedené do hrané podoby, nejsou ve vztahu k diváckému přijetí takovou sázkou na jistotu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Často se totiž jedná o snímky, které sice precizně a fotorealisticky replikují původní předlohu, ve výsledku jim ale schází kouzlo, kterého není možné dosáhnout ani těmi nejúžasnějšími CGI efekty. Stačí si vzpomenout na Krásku a zvíře nebo Lady a Trumpa, které nebyly vyloženými propadáky, originální verze v očích fanoušků ale překonat nedokázaly.
Letošní adaptace Davida Loweryho se však původní verze drží pouze rámcově. I zde sledujeme příběh Wendy a jejích bratrů, které jedné noci zavede létající chlapec Petr Pan do kouzelné Země Nezemě. Společně se ztracenými chlapci a Tiger Lily pak musí opakovaně čelit nástrahám kapitána Hooka a jeho pirátů. Klíčové postavy a ústřední dějová linie tak sice zůstávají, Lowery ale výrazně přepisuje charakteristiky, které si s původními postavami spojujeme.
Nejvíce prostoru získává právě postava Wendy, která, ačkoli je důležitou součástí všech předchozích verzí, poprvé bere osud do vlastních rukou a plní funkci hlavní, soběstačné hrdinky. Kapitán Hook není pouze jednodimenzionální padouch a u postavy Petra Pana se zase neustále zamýšlíme nad tím, zda je opravdu tím vzorem, který bychom chtěli následovat.
Právě manipulace s původními postavami je výtkou, o kterou se nespokojení recenzenti opírají nejčastěji, kritika však daleko více než na proměnu charakterů směřuje na jejich rozmanité a inkluzivní obsazení. Kritické ohlasy vzbudilo například obsazení herečky Yary Shahidi do postavy Zvonilky, největší diskuse ale probíhá okolo supiny Ztracených chlapců, mezi nimiž se objevují rozdílná etnika, ženské postavy i herec s Downovým syndromem.
Navzdory tomu, že nad účelovostí tohoto kroku ze strany studia by bylo možné dlouhé hodiny diskutovat, diverzní obsazení rozhodně není důvodem, proč Petr Pan a Wendy jako celek příliš nefunguje. Loweryho rukopis je zde patrný.
Stejně jako ve svém předchozím snímku Zelený rytíř, i zde kreativně využívá pohyb kamery a mystický vizuál. Na rozdíl od svých předchozích verzí převládá práce s minimalistickými lokacemi a strohou barevnou paletou, ve výsledku tak celý snímek působí o něco temněji a dospěleji.
Tato vyspělost se ale stává jedním z hlavních kamenů úrazu. Temná estetika už od počátku navozuje vážnější atmosféru, která by mohla dobře fungovat v kontrastu s odlehčenými příběhovými situacemi a energickými postavami, které by tuto temnotu vyvažovaly. Snaha o komplexní charaktery, které v průběhu vyprávění neustále zpytují svědomí a podrobují se vzájemné sebereflexi, však funguje tak trochu opačně.
Jedním z nejzábavnějších aspektů předchozích adaptací byla právě možnost objevování magického fikčního světa a jeho zákonitostí, které v nás vyvolává nutkání v tomto světě zůstat společně s Petrem. Základní premisou příběhu je pak uvědomění toho, že každý musí jednou vyrůst, navzdory tomu, že dětský svět je tak naivně krásný.
Peter Pan a Wendy však toto objevování světa pomíjí a příběh do maximální míry osekává. V kombinaci s vážností jednotlivých postav a absencí Petrova entuziastického pohledu na svět, který nahrazuje poučeným ,,dospěláckým“ moralizováním, se hranice mezi dětským a dospělým světem nápadně rozmazává.
I přesto, že jednotlivé postavy, v čele s ďábelským kapitánem Hookem, jsou samy o sobě vrstevnaté a interakce mezi nimi zábavné, ve výsledku film nedokáže kvůli vážnosti a temné atmosféře dostatečně předat své původní poselství. Snímku by daleko víc slušelo větší oproštění od původní adaptace, která snímek viditelně svazuje, ale jíž kvůli svému zpracování zároveň nedokáže dostatečně vyhovět.
