V devátém snímku Quentina Tarantina Tenkrát v Hollywoodu není těžké se ztratit. Režisér jako by následoval Alfonsa Cuaróna a natočil si svoji Romu – vymodlenou, „pocitovou“ zprávu z doby svého dětství, kterou jako by otevíral časovou kapsli a modeloval z ní film.
V době, kdy většina „velkých“ filmů vzniká na minimu reálných lokací, je Tarantinův snímek skoro anachronismem. Každý neon, automobil i statista působí v nešizených širokoúhlých záběrech hmatatelně, a celé Los Angeles tak pulzuje životem.
O zápletce jste už asi četli, ale pro pořádek: Tarantino tentokrát vypráví o měnícím se showbyznysu, do něhož chce stále patřit herec Rick Dalton (Leonardo DiCaprio), kterého všude doprovází jeho věrný kaskadér Cliff Booth (Brad Pitt). Herec z televizního seriálu Zákon odměny cítí, že hvězdou první velikosti už asi nikdy nebude, neboť hraje stále jen záporáky, což podle hereckého agenta (Al Pacino) škodí jeho pověsti. Daltonovými sousedy ve vilové čtvrti se však stane „it pár“ Roman Polanski a Sharon Tate, jimž filmový průmysl zrovna leží u nohou. Co kdyby Daltona pozvali na drink a třeba ho obsadili do nového filmu?
Nový film nicméně tolik nepulzuje jiskrnými slovními výměnami a nečekaně vypointovanými situacemi, které velí očekávat zkušenosti z předchozích snímků režiséra. Tentokrát tvůrce střílí malou domů, do maskéren, letních kin, hereckých karavanů a studiových pozemků, kde se mezi sebou postavy baví v pauzách při natáčení. Dalton fňuká, že v „nové době“ ztratil relevanci a je zbytečný, do toho zapomíná text, popřípadě ve westernové roli extrémně přehrává. Tyto pasáže ale vyvolávají spíše občasné uchechtnutí, než aby strhávaly verbální ekvilibristikou. Daltonův dialog s přechytralou dětskou herečkou, která „nevychází z role“, působí jenom jako z průměrného skeče Saturday Night Live.
Divákovi se tak jde naproti losangeleskými serpentinami, kde se často přibržďuje, aby se šlo pokochat filmovou historií. Někdy se nechce spěchat, jako v půvabné pasáži, v níž Sharon Tate zamíří do kina na svůj film Dům sedmi rozkoší, aby sledovala reakce diváků na svůj výkon. Do starého filmu na plátně nicméně není digitálně vložena představitelka Sharon Margot Robbie, která tak sleduje svůj skutečný předobraz. Tateovou pro snímek trénoval Bruce Lee, jenž zase vystupuje v jiné části Tenkrát v Hollywoodu, kde zápasí s Cliffem. Režisér ale třeba vsadí DiCapriovu tvář do útržku ze snímku Velký útěk, v němž ale ve skutečnosti hrál Steve McQueen.
Podobných citací, aluzí či poct je ve filmu bezpočet, Tarantino dokonce nezapomene ani na fiktivní cigarety Red Apple, které se objevily v jeho několika předchozích filmech. Novým snímkem chtěl pravděpodobně uctít herce, filmaře a televizní show, na které už si nikdo nevzpomene, jako westernový seriál Lancer či The F.B.I. Na závěr potom ohne temnou historii týkající se bestiální vraždy Sharon Tate a jejích přátel, aby svoje milované hollywoodské figurky nechal naposledy zazářit. Finále, o němž se básnilo už od premiéry filmu v Cannes, nicméně chybí skutečný moment překvapení.
Genius loci Los Angeles či magickou realitu filmového průmyslu se v posledních letech pokoušely vystihnout třeba filmy The Artist, Ave, Caesar!, La La Land či Záhada Silver Lake, které se s Tarantinovou encyklopedickou znalostí popkultury samozřejmě měřit nemůžou. Režisér je ve svém údajně předposledním filmu naštěstí pořád příliš důmyslný, než aby zcela propustil uzdu opájení se „starými časy“. Většina útržků a pasáží, z nichž svůj „milostný dopis“ Hollywoodu sestavil, ale patrně vzbudí spíše shovívavý úsměv než opravdový zájem.