Znáte to. S rozjezdem nového projektu, na začátku v nové práci, když dostaneme nový úkol, vždycky čekáme, že naše nová mise povede přímo a vzhůru. Jenže zrovna tahle cesta přímá není.
Překážky a komplikace, které nevyhnutelně přijdou, s sebou postupně přinášejí tlak na výkon, pochybnosti i strach ze selhání.
Čtěte také: Bez práce nejsme nikdo. Co dělat, když vás trápí strach ze selhání
V takových chvílích se v nás začnou aktivovat automatické mechanismy, které mají pociťovaný strach eliminovat. Nejedná se o naši přirozenou polohu, ale o kompenzaci, která vychází z nevědomého předpokladu o vlastní nedostatečnosti. Tato kompezace neboli sebeklam vzniká z jediného důvodu – aby nás od nepříjemných pocitů uchránila.
Zpočátku to není vůbec špatně. Motivace, která z pocitu nízké sebehodnoty vychází, nás dokáže přivést k velkým úspěchům. Jenže v kritických chvílích, pod největším tlakem nebo při dlouhodobém stresu a zpravidla v momentě, kdy se to nejméně hodí, pohár přeteče.
V následujících odstavcích se společně podíváme na nejčastější sebeklamy a rovněž na možnosti, jak s nimi dále pracovat. Jejich dlouhodobé neřešení totiž způsobuje stres, nervozitu a nezřídka bývá příčinou syndromu vyhoření.
Nejčastější formy sebeklamu
Typ „Dokud nemám jazyk na vestě, nedělám dost“
Neboli tendence řídit se rčením Emila Zátopka „Když nemůžu, přidám“.
Takového člověka je radost mít v týmu, protože je velmi pracovitý, hodně toho zvládne i vydrží. Nejde mu primárně o velkou slávu, takže je navíc i velmi skromný. Ať už se ocitne v jakékoli roli, vždy se mu na stole postupně akumuluje značné množství práce.
Při bližším pohledu ovšem odhalíme, že za tím stojí neschopnost říci ne a často i lehké využívání od kolegů, kteří se svých úkolů milerádi zbaví.
Neumí odpočívat, práce přibývá a buď takzvaně občas „bouchnou saze“, nebo v případě dlouhodobého působení může dojít, a dochází, k vyhoření či naprosté ztrátě chuti k čemukoli.
Na pozadí toho všeho stojí nevědomý pocit, že dokud nedělám dost, pociťuji obavy z odmítnutí, a tudíž nepříjemný pocit ohrožení.
Jakkoli se takový člověk jeví, že naši pozornost ani péči nepotřebuje, opak je pravdou. Z pozice šéfa mu lze pomoci s rozložením úkolů a vytvořením prostředí, kde se není třeba obávat říci ne.
Typ „Hlavně nebýt vidět“
A rozhodně na sebe neupozorňovat. Člověk trpící tímto sebeklamem je zcela pohlcený strachem z odmítnutí a pod heslem „Kdo nic nedělá, ten také nic nezkazí“ dojde často až k naprosté pasivitě.
Vyhýbá se konfliktům a nerozlišuje priority. Díky tomu se mnohdy jeví, že ač pracuje od rána do večera, nemá to na konečné výsledky žádný dopad. Podobně jako předcházející typ neumí říci ne, ovšem s tím rozdílem, že následně znovu a znovu selhává v dodržení daných slibů.
V této situaci mu nejlépe pomůžeme postupným pobízením k zapojování se do dění a diskusí a postupným přidělováním zodpovědnosti, kterou je aktuálně s to zvládnout. Nejefektivnější komunikace s ním bývá mezi čtyřma očima, protože tím nejlépe eliminujeme jeho obavy z odmítavých reakcí okolí.
Typ „Perfekcionista“
To je člověk, pro kterého nemá hodnotu nic menšího než výkon, výborné výsledky a dokonalá forma.
Je soutěživý s vědomou či nevědomou potřebou porovnávat se s ostatními. Ve své kariéře je často velmi úspěšný, a na co sáhne, se mu podaří. Záhy se dostane do vedoucí role, kde pak tlak na výkon a preciznost přenáší do zbytku týmu.
Za potřebou dokonalosti ale najdete pocity vlastní nedostatečnosti, obavy ze selhání a vnitřní nejistotu, které mají být kompenzovány právě stupňujícími se nároky na výkon a preciznost, které mu diktuje velmi silný vnitřní kritický hlas.
Na hrozící nebezpečí negativních projevů tohoto sebeklamu je velmi obtížné přivést pozornost, neboť vše se jeví téměř dokonalé. A tak, bohužel, absurdnost nároku na naprostou dokonalost člověk pochopí až při zakusení pocitu rezignace a ztráty vnitřní motivace.
Zde uděláme nejlépe, když uplatníme osvědčené pravidlo 80/20 a včas omezíme množství priorit a řešených úkolů.
Typ „Chronický nedotahovač“
Kolem takového člověka se často šíří příjemná a přátelská atmosféra. Nadchne se pro nové nápady, zkouší nové myšlenky, snaží se, ale chybí mu tah na branku. To ale není dáno jeho exekuční neschopností, ale vnitřní překážkou v podobě značné vnitřní nejistoty, že výsledek nebude dost dobrý, a že tedy nebude vyhovující ani on sám.
Pozornost se tak téměř automaticky přesměrovává na další nový nápad, protože mít vsazeno na vícero místech má být pojistkou proti nejistotě a pocitu úzkosti.
V tomto případě nám pomůže otevřít téma pocitů vnitřní nejistoty a společně diskutovat o vhodnosti aktuální role, protože pečlivost a důslednost se u takového člověka rozvinou přirozeně u věcí, které jej stoprocentně baví a naplňují.
Typ „Musím budit velký dojem“
Společným jmenovatelem lidí, kteří mají sklon k této tendenci, je jejich potřeba cítit se skvěle a důležitě.
Výkon a výsledky mají za úkol uspokojit pocit vnitřní prázdnoty. Typická je perfektně budovaná image, která v tomto případě neprahne po ideálu dokonalosti, nýbrž po jakékoli formě, která podtrhne individualismus daného člověka, aby vyvážila pocit chybějící sebeúcty.
Takový člověk na sebe strhává pozornost a je úplně jedno, jestli hlasitým projevem, nebo určitou formou netypického chování. Pod tlakem pak plynule přechází do role oběti a hledání viníků „tam venku“.
Nepomůže nám nic menšího než jasné stanovení hranic a pravidel hry, stejně jako nutnost pojmenovat dopad jednání na zbytek týmu či organizace.
Typ „Jsem věčně nespokojený“
Alias remcal a typický potížista, skrze kterého mluví prostřednictvím pomluv a intrikaření závist.
Jako naschvál je takový člověk těžko postradatelný a svou práci zvládá, ale pro svou neutuchající nespokojenost se k ní často ani nedostane. Příčiny problémů vězí vždy jinde a chybující jsou ti druzí.
Za nedozírným pesimismem stojí nevyřčený nárok na uznání, který roste o to víc, čím víc se takový člověk kvůli projevům nespokojenosti ocitá mimo hlavní dění. Jedná se o nárok nepochopeného a nedoceněného člověka, který ale paradoxně jakémukoli docenění sám brání mírou své hrdosti a nespokojenosti.
Abychom mohli celou situaci vůbec změnit, je potřeba mít na zřeteli právě potřebu uznání, kterou je ale nutné dát do rovnováhy se zodpovědností za vlastní chování. Jasně definovaná očekávání a jejich důsledné vyžadování rovněž ke zklidnění situace přispějí.
Jak na sobě dále pracovat?
Svými sebeklamy nemáme motivaci se zabývat, dokud vše funguje bez problémů. Navíc zaměřit se na řešení svých nepříjemných pocitů je zkrátka nepříjemné.
Absurdita vyjmenovaných sebeklamů je ovšem zřejmá. Čím více peněz vydělám, tím hodnotnější jsem člověk? Opravdu? Když mám na stole spoustu práce, budu pro ostatní skutečně dost dobrý? Dělat věci rychleji a rychleji, abych ovšem nemusel cítit co?
Porozumění tomu, kdo jsou mí vnitřní démoni a jak mi stojí v cestě, je pro posun vpřed klíčové.
Jsou to otázky, na jejichž pravdivé zodpovězení je potřeba vnitřní odvahy a upřímnosti. A dokud si nejsme vědomi jejich kořenů uvnitř nás, jsme nuceni je prožívat jako dokola se opakující situace, ve kterých se zas a znovu ocitáme.
Tím, že prozkoumáme svůj sebeklam a uvědomíme si jeho příčiny, se s tímto strachem můžeme konečně vypořádat. To, co nám otevře oči, je schopnost uvědomovat si sama sebe, nikoli jen naplňovat představu o tom, jaký bych měl být, abych… byl dost dobrý, vysloužil si pozornost nebo aby mě lidé měli rádi.
Tím, jakým způsobem lze přistupovat k procesu sebeuvědomění a jaké možnosti reálně máme v naší aktuální roli, se budeme zabývat v příštím díle tohoto seriálu.
