Tragický příběh izraelských rukojmí na mnichovské olympiádě se mění v thriller o způsobu mediálního pokrytí události, kterou ještě nikdy nikdo nevysílal živě pro stovky milionů lidí u televizí. Film Mnichov 1972 z detašovaného newsroomu televize ABC není ódou na novináře, ale tím jim paradoxně pověst vylepšuje.
„Proč ho nemáme na obrazovce my?!“ ptá se šéf kanálu ABC Sports svých podřízených, když ve vysílání jednoho z německých kanálů vidí mluvit člena izraelské výpravy, jejíž většinu zadržují přímo v olympijské vesničce palestinští teroristé, s nimiž se neúspěšně pokouší vyjednávat německá policie.
Hlava redakce v podání Petera Sarsgaarda svojí otázkou v tu chvíli čeří spíš konkurenční boj v situaci, kdy se tým novinářů dostával k většině zásadních informací takzvaně podpultovým způsobem, zároveň ale v dotazu ukrývá i hlavní pnutí scénáře snímku Mnichov 1972 – kdo jakým způsobem vypráví čí příběh.
Primárně to nemá být vůbec příběh redakce sportu, jež se kvůli technickým omezením dělí o vysílací čas s jinými americkými stanicemi. Když se ale v noci 5. září ozvou z mnichovského areálu výstřely, klasičtí zpravodajci jsou mnohem dál než sporťáci, jimž stačí doslova vytáhnout kameru z baráku a namířit ji na olympijskou vesničku.
Režisérovi Timu Fehlbaumovi ale vlastně stačí i chodby a studia onoho detašovaného pracoviště amerických reportérů, v nichž dokáže stupňovat očekávání a budovat napětí, jako kdybychom po oznámení šokujících „breaking news“ skutečně sledovali vyvíjející se událost, jejíž vyústění může být jakékoli, i když ho všichni z historie bohužel známe.
Paradoxem je, že vlastně velmi komorní práci novinářů v uzavřených prostorách bez klimatizace „někde venku“ sledují v živém přenosu stovky milionů lidí, čímž ale žurnalisté dost možná „poslušně“ naskakují na narativ teroristů, jimž jde o takovou vizibilitu především.
Mnichov 1972 se tak možná na jednu stranu vrací k dřevním dobám žurnalistiky, kdy se musí záznamová technika do olympijské vesničky v humorné zkratce pašovat, natočený materiál vyvolat a pak i rokovat s konkurenty o přístup k satelitům, zároveň však přitakává zjištění, že některá etická dilemata ohledně editace či rámování zpráv jsou zcela nadčasová.
Podobné novinářské thrillery obrácené do historie jako Spotlight nebo Akta Pentagon práci novinářů v současnosti, kdy se žurnalistika často dělá sezením u agentur typu Reuters nebo ČTK, pochopitelně trochu romantizují – a o nutnosti „aspoň dvou nezávislých zdrojů“ se vzletně mluví i tady.
Přesto ale nejde o nějakou nostalgickou ódu na řemeslnou preciznost dob dávno minulých, k níž bychom v nynější době dezinformací a osekaných redakčních budgetů měli vzhlížet.
Tady vlastně nikdo z novinářů není hlavní postavou, která by vyšla z celé události morálně čistě, protože původní scénář nominovaný na Oscara pohání spíš touha jednoho týmu udělat ta nejméně špatná rozhodnutí za okolností, kdy dělají jednu chybu za druhou i německé bezpečnostní složky, částečně paralyzované poválečnou vinou.
Je vlastně unikátní, že i v hávu „malého“ thrilleru dokážou tvůrci velmi delikátně ťuknout i do současné atmosféry ovlivněné dalším kolem izraelsko-palestinského konfliktu po brutálním útoku teroristického hnutí Hamás, který s bezprecedentní vlnou vyhrocených vášní sleduje opět celý svět, jakkoli už ne tak „pasivně“ jako před několika dekádami.
Ať už je vaše afinita v tomto konfliktu jakákoli, v diskusích se často útočí právě na novináře, že jsou nástrojem jedné či druhé propagandy, že jsou tendenční, nebo že slepě kopírují „vyjádření izraelských ozbrojených sil“, případně „čísla Hamásu“.
Mnichov 1972 v podobné debatě „vyhrává“, protože k současnosti nedává žádné „statementy“ a nemá potřebu komukoli „otevírat oči“, ale dokáže ukázat práci novinářů v milionu malých rozhodnutí a nekonečných paradoxů, jejichž výsledkem nikdy není pocit výhry. Žurnalisté ABC Sports totiž vlastně předvedli profesionální výkon, žádný pocit satisfakce pro ně ale na konci nepřichází.
