Vypadá to trochu jako anime verze Dvou věží, kde se u Helmova žlebu střetnou znepřátelené armády, jenže nový film Válka Rohirů tak trochu zapomíná, co je na návratech do Středozemě skutečně fascinující.
Tenhle film prý vznikl hlavně z právních důvodů, protože jinak by studio v budoucnu přišlo o možnost dál těžit značku Pána prstenů. Z výsledku je to znát.
Ani ne tak kvůli tomu, že se ve Válce Rohirů mihnou skřeti, zjeví se Saruman a prohodí se cosi o prstenech, jako spíš kvůli zvláštně osekaným ambicím, které ve spojení se Středozemí neznáme. Když už se do ní vydáváme, bývá to ve všech ohledech velké.
Jenže Válka Rohirů, o níž se Tolkien jen letmo zmínil ve svých dodatcích, je i ve filmové verzi jakýmsi doplňkem, který by klidně mohl být pětiminutovým kraťasem, který by jako anime uvedl nějaký větší hraný film, jemuž by zajistil stylový prolog. Tady však půtky několika lidských klanů na území Rohanu zaberou víc než dvě hodiny, v nichž se nenajde důvod, proč do nich zabředávat.
O co tedy jde? Dcera rohanského krále Helma Kladiva jménem Héra ve filmu čelí pomstychtivému příteli z dětství Wulfovi, jemuž Helm zabil otce. Jiskra konfliktu zažehnutá v síních Edorasu se rychle rozšíří do války, která graduje obléháním pevnosti, již z Pána prstenů známe jako Helmův žleb. A právě vyčkáváním dvou armád se ve Válce Rohirů vyplní nejvíc stopáže.
Má to svoje chvíle, třeba když se v hustě zasněženém průsmyku Helm postaví přesile jako nadlidský přízrak nebo když Héra šplhá po ledových masivech, aby zburcovala obří orly, jinak se ale například posledních třicet minut šponuje napětí zcela absurdně a do ztracena, když je jasné, že se Héře blíží pomoc.
Možná by tyhle prostoje nebyly tak úmorné, kdyby se povedlo vyseknout zajímavé postavy. Jenže celu dobu sledujeme spíš variace Rey a Kylo Rena z nových Star Wars, kdy je zejména protagonistka dokonalou nositelkou girl power jak z roku 2016, jež mluví výhradně v proslovech o tom, jak je důležité dát lidem naději nebo že si zvolila nemít strach. A záporáka v jednu chvíli přepere i Héřina chůva.
Je určitě fajn zase po dlouhé době vidět na plátně anime, v němž se pracuje se statickými prostředími, v nichž se postavy pohybují specifickým způsobem, přesto vás občas praští do očí, že některé prvky nejsou vyvedeny v dostatečném rozlišení, jindy na sebe zase příliš upozorní vyumělkované pohyby virtuální kamery.
Jinak se ale režisér Kendži Kamijama s animátory drží vlastně dost zkrátka, až vás napadne, proč využít anime zrovna pro dost komorní příběh ze světa lidí, když by daná technika dávala vlastně nekonečné možnosti prozkoumat Středozem způsobem, v němž neexistují limity hrané adaptace. I čtyřicet let staré Mijazakiho anime Naušika z Větrného údolí mělo originálnější animaci přírodních živlů.
Válka Rohirů jistě není tak umělohmotná a zároveň velkopansky nabubřelá jako seriálové Prsteny moci, výš ale určitě stála třeba taková pohádková rozšafnost hraného Hobita, kde král skřetů vysekl i píseň, v Roklince se najednou koupali nazí trpaslíci a finální bitva pěti armád připomínala lunapark.
A samozřejmě chybí i to, co dělalo původní filmovou trilogii skvělou, tedy pocit, že se někde za kopci nachází celý velký svět, který nikdy neodhalí všechna svoje tajemství, protože jeho strůjci vědí, že pravý world-building spočívá v detailech a náznacích, jejichž dovysvětlování by veškeré kouzlo zahubilo. Zdá se, že Hollywood v posledních letech neumí tohle Tolkienovo zlaté pravidlo dodržet.
