Od loňského roku se v kolekcích světových módních značek jako Gucci, Balmain, Céline, Off-White, Valentino, Margiela a řady dalších objevují doplňky z průhledných plastů. Zapadají do trendu transparence, který doprovází narušování hranic mezi soukromým a veřejným.
Čím dál tím víc lidí dobrovolně ztrácí soukromí. V práci, na cestách, při nakupování online, na sociálních sítích. Výměnou za osobní informace získáváme pohodlnější život, bezpečí, ale třeba i kariéru nebo peníze.
Čtěte také: Jak triko od DHL změnilo svět módy. Reklamní nápisy jsou nový luxus
Tolik k momentálnímu trendu. Móda z PVC má ale i jiné, znepokojující konotace. Odkud se vlastně vzala a proč dnes znamená něco úplně jiného než v dobách své největší slávy?
Začátky plastů v módě můžeme vystopovat k prvním vláknům rayonu ve 30. letech. Opravdu masově se ale prosadily až v 60. letech. Tehdy byly syntetika a plasty symbolem inovace, mládí, pokroku a budoucnosti.
Jako jeden z prvních plasty do haute couture uvedl André Courrèges. Dostupnější verzi v podobě doplňků a barevných průhledných bot nabízela Mary Quantová. K nejznámějším plastovým modelům ze 60. let patří také kreace od Paca Rabanneho.
Model od Paca Rabbaneho
Španělský vizionář spojoval kulaté plastové šupiny různých barev a odlesků kovovými kroužky. Vytvářel z nich opticky poutavé, ale na nošení nepříliš praktické šaty. Název jedné ze slavných Rabanneho kolekcí z roku 1966 mluví za vše, jmenovala se „Dvanáct nenositelných šatů ze současných materiálů“.
To už je dnes samozřejmě úplně jinak. Oblečení a doplňky ze syntetiky jsou technologicky vyprecizované k dokonalosti. Textilní materiály vyrobené z ropy jsou vysoce funkční a na omak často i příjemnější než hrubší a mačkavější přírodní vlákna.
Právě proto se dnes ve velkém používají v levné konvenční módě, doplňcích a v obuvi. Při pohledu na flísovou mikinu, koženkové boty nebo sportovní funkční polyesterové triko nás ani nenapadne, že jsou to vlastně plasty, produkty z ropy.
Jenže zboží z ropných látek začíná být až příliš. Zatím se nepodařilo přijít s dobrým řešením stovky let dlouhého rozkladu. Plasty v oceánech zabíjejí ryby i ptáky a vytvářejí plovoucí ostrovy obřích rozměrů.
V případě oblečení je vedle recyklace také problém s plastovými mikročásticemi, které se z něj uvolňují při praní. Přes vodní ekosystémy putují do míst, kde je polykají ryby a další zvířata a nakonec i my sami.
Nastupující móda plastových doplňků vyznívá v kontextu současných vědeckých poznatků a globání odpadové krize dost nesmyslně.
Přichází v době rostoucí snahy státních institucí o regulaci zbytečného nadužívání plastů. Plastové tašky jsou zakázané už ve 40 zemích světa a Evropská komise chce letos předložit nová pravidla navrhování, výroby a recyklace plastů, která mají přispět k jejich omezení a lepší recyklovatelnosti.
Od letoška navíc celá Evropa i Amerika řeší zásadní obrat v recyklační politice Číny. Největší světový zpracovatel plastového odpadu od letošního ledna razantně omezil jeho příjem. Produkuje ho totiž sám tolik, že mu na likvidaci plastů z celého světa už nezbývají kapacity.
Jen Evropané podle analýzy Evropské komise aktuálně produkují 25 milionů tun plastového odpadu ročně, k recyklaci se z toho shromáždí méně než 30 procent. Čím dál tím větší objem se kvůli chybějícím a nerentabilním recyklačním kapacitám pálí.
Dá se namítnout, že průhledné plastové tašky od luxusních značek, které stojí stovky dolarů, jsou jen malinkou špičkou ledovce. Že jejich prodeje určitě nebudou mít na globální ekosystém nijak zásadní dopad. A že jsou třeba z recyklovatelného, kompostovatelného nebo biodegradabilního plastu.
Balenciaga
Co ale dopad bude mít, je globální fascinace a inspirace luxusem a estetikou známých značek. Kopírování a napodobování stylu vlivných a privilegovaných, ale v levnějším a široce dostupném provedení, které už eko friendly určitě nebude.
Vlna trendy plastu z vysoké módy se pomalu rozšíří i do té všední, masově produkované. Ta je ale už teď plasty přeplněná. Jen to pro laiky není viditelné na první pohled.
Céline
Na průhlednou plastovou tašku zdarma, která jako by z oka vypadla loňskému designu od Céline, třeba aktuálně láká nové předplatitele česko-slovenská mutace magazínu Vogue. Na jejím webu souběžně vyplouvá článek o tom, jak nakupovat módu eticky, s doporučením vyhnout se syntetickým, ropným materiálům.
Trendy je letos totiž obojí, nosit plasty i bojovat za záchranu planety. Že to nedává smysl?
Každý trend, některý rychleji, jiný pomaleji, opisuje svou životní křivku: objeví se, je vzácný a žádaný. Prodává se víc a víc, mluví a píše se o něm, roste kvantita vyrobených kusů, klesá cena a kvalita.
Právě tahle fáze teď čeká trend plastic fantastic. Začalo to loni luxusem a nedostupností, teď se stává masovou záležitostí a napřesrok skončí slevami a hromadu odpadu, který nikdo nechce.
Čím dnes průhledné plasty v módě zákazníky oslovují? Svoji roli určitě hrají ozvuky estetiky šedesátek, doby minisukní, áčkových šatů a swingujícího Londýna. Zčásti i ozvěna druhé plastové módní vlny 90. let. V roce 2018 má ale tenhle materiál úplně jiný a podstatně dekadentnější náboj než v minulém století.
Místo víry v budoucnost a pokrok, se kterou plasty do módního světa vstupovaly, jsou v dnešním kontextu v podstatě symbolem sebedestruktivního konzumu a rezignace na řešení situace. I 60. léta byla dobou hédonismu, neznala ale ještě všechny jeho důsledky. Dnes je to jiné.
Jsou už lidé unavení výzvami k tomu, aby změnili vlastní uvědomělou spotřebou svět? Nebo se jim nechce v záplavě dostupných informací přemýšlet a řešit další, pro ně všední a banální věc? Bude ignorace životního prostředí a sebedestruktivní konzumní kultura punkem budoucnosti? Nebo byla vlastně vždy mainstreamem lidské společnosti?
