Marek Šindelka proslul především jako spisovatel a dvakrát získal cenu Magnesia Litera. Teď uvedl v brněnské Redutě divadelní hru Feminista, která budí rozporuplné reakce.
Vysokoškolský pedagog Vladimír Zach je feministou. Nebo si to o sobě alespoň myslí. Jeho nevhodný opilecký výrok na školním večírku na adresu studentek ovšem spustí řetězec událostí, které postupně odkrývají jejich utajované problémy.
Brněnská Reduta se společně s Markem Šindelkou pustila do zpracování divadelní hry, která tematizuje mechanismy systematického zneužívání mocenského postavení (nejen) na vysokých školách. Výsledek je, stejně jako Zachovo přesvědčení o vlastních hodnotách, ambivalentní.
Jméno autora předlohy Marka Šindelky se nejčastěji vybaví ve spojitosti se scénářem k filmu Okupace, za který si předloni odnesl Českého lva. Šindelka je ale především úspěšný spisovatel a dvojitý držitel ceny Magnesia Litera.
I Feminista proto původně vznikal jako román, a to několik let předtím, než témata zneužívání moci začala v českém prostředí výrazněji rezonovat. Poté, co Šindelku oslovil dramaturg Jaroslav Jurečka s nabídkou spolupráce, získal Feminista divadelní podobu, jejíž režie se následně ujala absolventka DAMU Aminata Keita.
I přesto, že uměleckých počinů, které se touto palčivou problematikou zabývají, přibývá, zdaleka ne všechny jsou povedené. I tvůrci Feministy proto často zdůrazňují, že očekávají rozbouřené reakce. Tento předpoklad se rozhodně naplnil a reakce ze strany diváků a odborné veřejnosti jsou značně nejednotné.
Zatímco někteří považují hru za trefnou sondu do zkaženého akademického prostředí, jiní jí vyčítají například necitlivou práci s oběťmi zneužívání či celkovou bagatelizaci problému. Ostatně bouřlivá diskuse ze strany herců probíhala už u samotných čtených zkoušek.
Hra je zasazená do prostředí katedry dokumentaristiky jedné nejmenované umělecké školy. Sám Šindelka studoval scenáristiku na FAMU. Dle slov tvůrců vybrali toto prostředí především proto, že díky menším kolektivům v jednotlivých ateliérech jsou vztahy na uměleckých školách často osobnější a zneužívání postavení tak nemusí být tolik nápadné.
S prostředím filmové školy se pojí také nevšední scénografické pojetí hry. Ta je nejen doplněná videoprojekcemi, ale také pracuje s jinak minimalistickým prostorem, který díky změně osvětlení podle potřeby odhaluje druhou scénu v pozadí.
Ústředním motivem hry je zdánlivě nevinný vtip ze strany opilého pedagoga, který motivuje nespokojené studenty k založení protestního hnutí. Výsledný proces, který řeší nevhodné sexistické poznámky a ponižování ve vztahu ke studentům, slouží jako hlavní dějová linka, která by sama o sobě na některé diváky mohla působit poněkud vágně.
Ve skutečnosti se ale překvapivě postupně stává spíše pozadím pro rozehrání dalších témat a dilemat, jakými je normalizování závažného chování predátorů, sekundární viktimizace obětí a s tím spojené popření, ale také například složitost opuštění starých způsobů myšlení.
V průběhu hry se odkrývá nejen minulost a postoje hlavní postavy, ale i mrazivý příběh profesorky Libuše, starého a zdánlivě neškodného vysloužilého Oldřicha, bezpáteřních kolegů či jednotlivých studentů.
A přesto, že každou z postav k jejich činům dovedla skládačka rozhodnutí, rodinného zázemí nebo traumat, na konci hry je více než jasné, kdo je oběť a kdo predátor. Nebo se to aspoň zdá.
Problémem hry totiž není ani tak to, že postup vyšetřování probíhá příliš rychle, naivně a jednoduše. Ani to, že jednotlivé postavy mají pozitivní i negativní vlastnosti – to je spíše výhoda.
I když například studenti by v tomto kontextu mohli být trochu propracovanější, ukázka toho, že i ti, kteří jsou v právu, mohou v některých ohledech chybovat, nám může pomoci o problému přemýšlet komplexněji.
„Ano, postavy studentů ve hře často argumentačně prohrávají. Ale děje se tak i proto, že pedagogové mají mocenské prostředky, které jim umožnují mít nad nimi navrch. Jenže to, že zde studenti nejsou tolik sympatičtí, ještě neznamená, že nemají pravdu a že je má kdokoli právo zneužívat,“ vysvětluje tvůrčí záměr režisérka Keita.
Jedním z problémů by tedy mohla být samotná divácká interpretace. Hra sice akcentuje vážná témata, ale protože je mezi odlehčenými situacemi nezdůrazňuje dostatečně, jejich reálný význam si ve výsledku uvědomí spíše lidé, kteří se o problematiku sami zajímají.
Je proto velmi pravděpodobné, že tu část společnosti, ve které by se hra měla snažit rozvířit debatu, ve výsledku vůbec nezasáhne.
