Iveta Miculyčová je dvojnásobnou mistryní Evropy v BMX freestyle, držitelkou bronzové medaile ze světového šampionátu a jedinou ženou na světě, která na závodech předvádí trik Cannonball. Z olympiády si i díky němu odvezla šesté místo a hlavně cennou zkušenost do dalšího olympijského cyklu. Jaké jsou v Česku pro trénink freestyle BMX podmínky? A jak se samouk dostane až pod kruhy do Paříže?
Kdyby v roce 2018 nepostavili v Kostelci nad Orlicí nový skatepark, možná by to všechno dnes vypadalo úplně jinak a Iveta Miculyčová, která na olympiádě před několika týdny reprezentovala Česko v disciplíně BMX freestyle a přivezla šesté místo, by kopala za tým Sparty.
Právě od pražského fotbalového týmu jí před několika lety přišla nabídka. Fotbalistka z žákovského týmu Hradce Králové a členka mládežnické reprezentace ji ale odmítla. Nebylo jí ani patnáct a její maminka nechtěla o stěhování do Prahy slyšet.
Možná i proto se Iveta Miculyčová zhlédla ve sportu, který už jako teenagerka sledovala na videích a který mohla vidět i na nové rampě v Kostelci nad Orlicí, jen pár kilometrů od domovské Kostelecké Lhoty. „Už nějakou dobu jsem věděla, že chci dělat individuální sport, ten kolektivní pro mě v jednu chvíli začal být hodně náročný,“ říká.
S BMX začínala v roce 2019 jako samouk. Napřed se učila rampy jen sjíždět, pak přišly na řadu samotné triky. Dnes jich má osmnáctiletá Iveta Miculyčová, studentka oboru Požární ochrana na Střední průmyslové škole chemické v Pardubicích, v repertoáru několik.
Cliffhanger, Flair, salto s otočením o sto osmdesát stupňů, ale i Cannonball Mayhem, kdy ve vzduchu pustí kolo před sebe a s ničím nepodepřenýma nohama ho chytne pouze jednou rukou. Všechny z nich se naučila během posledních pěti let.
Se svým duhovým kolem trénuje v Kostelci nad Orlicí, Pardubicích a díky sponzorům také na zahraničních kempech. A už teď, jen pár týdnů po skončení letních her v Paříži, vyhlíží ty další v Los Angeles. Tam se její disciplína, které kralují zejména Číňanky a Američanky, objeví teprve potřetí.
S jakou emocí jste se vrátila z olympiády domů?
Měla jsem smíšené pocity. Nebyla jsem ani nadšená, ani zklamaná. Na můj zdravotní stav (Iveta měla před kvalifikací úžeh, předtím také bojovala se zraněním kotníku, pozn. red.) jsem, myslím, odjela velmi dobře. Z olympiády si hlavně odvážím to, že se člověk nesmí vzdávat. Ráno před kvalifikací mi opravdu nebylo dobře a nakonec jsem byla schopná zajet jízdu, která vůbec nebyla špatná. Co mě trochu mrzí, je, že jsem ve finále nepředvedla triky, které umím.
Dočetla jsem se, že je taktické soupeřkám neprozrazovat, co přesně v jízdě předvedete. Je to tak?
Ano, bývá to tak, že si jezdci nechávají schválně něco v tajnosti. Pak jsou jejich soupeři překvapení.
Znamená to, že se triky nevyplatí sdílet, třeba na sociálních sítích?
Ne nutně. Kdyby třeba někdo zveřejnil nějaký nový trik měsíc před olympiádou, jeho soupeři se ho stejně do té doby nestihnout doučit. Takže spíš záleží na načasování.
Máte teď na nějaký trik zálusk?
Spíš bych si ráda upevnila ty, které už zvládám. Třeba salto s otočením o sto osmdesát stupňů na rampě umím, ale ještě se v něm necítím tak dobře.
Platí stále, že jste jediná žena, která v závodech předvádí Cannonball?
Myslím si, že ano. Ten trik je komplikovaný zejména kvůli koordinaci kola. Holky z nějakého důvodu v jízdách kolo nerady pouštějí. Dělají salta, třistašedesátky, ale kolo si drží blízko u sebe. I proto jsem se vydala cestou tohoto triku, originality. Věřím, že je daleko cennější předvést trik, který vaše soupeřky nedělají, než dělat těžký, který ale umí každý.
Pojďme se vrátit na začátek vaší kariéry. Myslíte si, že byste s BMX začala, kdybyste v Kostelci nad Orlicí neměli nový skatepark?
To je zajímavá otázka. Myslím, že asi ano, jen by to trvalo déle. I v Pardubicích, kam chodím na střední, mají skvělý skatepark, takže bych se ke sportu asi dříve nebo později dostala. Je ale pravda, že díky kosteleckému skateparku se to celé trochu urychlilo.
Začínala jste jako samouk. Jak probíhaly první tréninky?
Jezdila jsem s kluky z Kostelce, třeba s Tomášem Beranem (BMX freestyle jezdec, pozn. red.), a ti mi vysvětlovali, jak na to, ukazovali mi, jak triky vlastně dělat. Ty těžší jsem si pak studovala na YouTube.
Učila jste se z YouTube?
Jasně, pouštěla jsem si „how to“ videa. Jakmile jsem se naučila základní triky, věděla jsem sama, jak dál. Triky se od jednoho okamžiku začaly spojovat a pak už je to jen o tom je neustále zkoušet.
Dělala jsem to na maximum od začátku a doufala, že na kole něco dokážu.
Měla jste od začátku s BMX velké ambice, třeba jet na olympiádu?
Dělala jsem to na maximum od začátku a doufala, že na kole něco dokážu. Možná i proto, že mi okolí moc nevěřilo. Byla jsem dobrá ve fotbale a nikdo mě v rozhodnutí dělat něco jiného příliš nepodporoval.
Ani rodina?
Všichni se na to koukali s mírným odstupem. Je ale potřeba říct, že rodiče hlavně proto, že se o mě báli. Když jsem začínala, chodila jsem domů neustále odřená, zraněná. Byli to ale oni, kdo mi v roce 2019 koupili k Vánocům moje první kolo… Podpora nepřicházela ani ze strany fotbalových spoluhráček. Chvíli jsem dělala oboje dohromady, ale jak jsem byla z BMX pořád zraněná, často jsem chyběla v zápasech, nemohla jsem hrát. Tak jsem slýchala, že na kole nic nedokážu.
Jak se BMX freestyle v Česku trénuje? Jsou tu pro to dobré podmínky?
Do olympiády jsem trénovala s Michaelem Beranem (desetinásobný mistr republiky, mistr Evropy a vicemistr světa v BMX freestyle, pozn. red.) a to jsme jezdili každý druhý týden do zahraničí: do Holandska, Velké Británie nebo Slovinska. V Česku nemáme tolik dobrých skateparků nebo ramp, kde by se dalo trénovat.
V cizině jsou rampy, kde si můžete zkoušet skákat do molitanů, překážky potažené molitanem, na kterých nebolí pády. Nevím, jestli jsem vám odpověděla na otázku, ale nic takového v Česku nemáme. Nebo alespoň ne nic výhradně pro trénink BMX.
Zahraničí je tedy pro trénink nutné?
Ano, ale ještě donedávna jsem si to nemohla dovolit. V zahraniční přípravě mi hodně pomohli sponzoři, hlavně projekt Sazka Champs, bez toho bych se BMX nemohla věnovat naplno.
Jak je váš sport náročný finančně? Kolik třeba stojí vybavení?
Člověk kupuje chrániče, helmy, rukavice nebo chrániče zubů. Cena kola se hodně různí. Já mám kolo skládané, kde je skoro každý komponent od jiné značky. Částka se proto vyšplhala vcelku vysoko, zejména kvůli clu a poštovnému ze zahraničí. Za dobré BMX kolo dáte něco mezi šedesáti a sto tisíci korunami.
Foto Sazka Champs
Jak často si člověk musí pořizovat nové kolo?
Záleží, jestli jezdíte na hlíně nebo ve skateparku. Pokud v terénu, ložiska odcházejí dříve kvůli prachu. A jestli v parku, záleží, jak moc padáte a jaké části kola trpí nejvíc. Já měním kolo zhruba jednou za rok. Ale třeba Australané, kteří patří mezi nejlepší na světě, mají nové kolo každý měsíc. Za vybavení tak nechají klidně i milion ročně, což je v Česku úplně nemyslitelné.
Pokud jsem se dopočítala správně, další rok vás čeká maturita. Jak to budete kloubit s tréninky a závoděním?
Nečekají mě zas tak náročné závody a myslím, že nebudu ani tolik vyjíždět do zahraničí jako teď. Body na další olympiádu se začínají sbírat až od roku 2026, takže mám dva roky na závody, které mě baví. Pojedu mistrovství Evropy a menší závody, ale nemusím si vyjíždět body nebo plnit výsledky. Budu se tak moci víc soustředit na školu. Tu jsem teď měla i díky individuálu dva roky na druhé koleji.
Jak vypadá váš výhled po maturitě?
BMX se živím, takže si nemusím hledat práci. Dokud to půjde, budu jezdit na kole. A kdyby to nešlo, zkusím trenérství.
Jak se dá v Česku ježděním BMX uživit?
Jsem zaměstnaná v Olympu, centru sportu ministerstva vnitra, jsem tedy státní zaměstnanec. A pomáhají mi samozřejmě i sponzoři. Ti sice neplatí přímo mně, ale jak jsem říkala, jezdím díky nim do zahraničí, a kupuju si komponenty na kolo.
Často zmiňujete, že byste ráda přivedla ke sportu další holky. Daří se to?
Minimálně v Kostelci už na rampě jezdí daleko více lidí na kole než na koloběžkách a řekla bych, že se základna rozrůstá jak o holky, tak o kluky. Sama trénuji šestiletou Anežku Dragounovou, která se strašně rychle zlepšuje.
Zvládnu ještě jednu olympiádu, možná dvě, ale víc už ne.
Vychováváte si novou konkurenci…
Ano, je talentovaná a učí se opravdu rychle. Je malá, nebojí se. Ale že by byla moje konkurence? Já už v té době pravděpodobně jezdit nebudu. Zvládnu ještě jednu olympiádu, možná dvě, ale víc už ne. Uvidíme. Jde hlavně o zdraví. Tělo přece jenom zažívá s každým dopadem velké otřesy.
Další olympiáda je za čtyři roky, co byste si chtěla do té doby splnit?
Ráda bych se potřetí stala mistryní Evropy, nerada bych o tenhle titul přišla. Také bych se ráda dostala na X Games, alespoň jednou se stala mistryní světa, a snem pořád zůstává medaile z olympiády. Dalším jsou pak noví sponzoři. Bylo by skvělé mít nějakého prestižního na přilbě.
