Páté pokračování jedné z nejlepších současných hororových sérií Insidious není nijak invenční a vlastně ani příliš děsivé. Když k Červeným dveřím ale přistoupíme jako k čistému eskapismu, jedná se určitě o jednu z lepších žánrovek.
Režisér James Wan a scenárista Leigh Whannell společně přepsali pravidla moderního hororu a výrazně ovlivnili, jakým směrem se tento žánr po přelomu milénia vydal. A to dokonce dvakrát.
Nejdřív v roce 2004, kdy natočili snímek Saw: Hra o přežití, ve kterém se poprvé objevil kultovní záporák a sadistický psychopat, Jigsaw. Film se stal neskutečným komerčním úspěchem. Jeho rozpočet čítal pouze něco přes milion dolarů, ale celosvětově vydělal téměř sto čtyři milionů.
Dnes je těžko představitelné, že Saw tehdy mělo také vynikající kritiky a promítalo se například na festivalu nezávislých filmů v Sundance. Z malého filmu se stala kvůli zmiňovanému úspěchu jedničky celá franšíza aktuálně složená z devíti dílů velmi kolísavé kvality.
Snímek navíc rozjel celou vlnu brutálních torture hororů, které jsou založené primárně na mučení. Spíše než na strach jsou zaměřené na druhý, často opomíjený element hororového žánru, tedy odpornost a hnus.
Wan s Whannellem vytvořili druhý žánrový fenomén o šest let později, kdy přišlo na svět první Insidious. Byl to o poznání subtilnější snímek než Saw, který spoléhal méně na krev a byl postavený na starých duchařských principech s příměsí astrálního cestování do Dálavy, říše nočních můr a ďábelských figur.
Načrtnul pochroumanou rodinnou historii s duševní nemocí, která se pak proplétala celou filmovou sérií. Ač žádné z dalších pokračování už nepřekonalo vynikající první díl, měla série po čtyři díly konzistentní kvalitu.
Jediné, co následovníkům házelo klacky pod nohy, byl pouze fakt, že už jsme prostě něco podobného viděli. Tudíž zmizel element překvapení.
Nehledě na to, že první Insidious skrz svůj gigantický komerční úspěch nakopnul dodnes nekončící trend prokletých domů, paralelních říší a strašidelných dětí. Vtipné je, že to je tak rozjetá lavina, až mnozí zapomínají, odkud přišla.
Jeden z recenzentů aktuálního pátého dílu psal, že snímek se svým konceptem Dálavy vykrádá Stranger Things, jako by jednička nepřišla šest let před netflixovským hitem.
Červené dveře, které nedávno vstoupily do kin, tento problém částečně trápí. Všemožných kopií a duchovních následovníků série je teď plná popkultura, a tak se člověk při sledování neubrání aspoň místy pocitu, že tenhle příběh už slyšel stokrát.
Je ale od začátku vidět, že na tomto filmu pracovali profíci, kteří přišli ukázat ostatním, jak se to dělá pořádně. Režijně už film nevede James Wan, ale Patrick Wilson, hvězda prvních dvou filmů. A řemeslo má pevně v rukách. Herecky, vizuálně, i co se týče tempa film funguje skvěle.
Ocitáme se devět let po konci událostí ve dvojce. Josh Lambert (zmiňovaný Patrick Wilson) a jeho malý syn Dalton si nechali u psychiatra pomocí hypnózy vymazat paměť po tom, jaká traumata v minulosti v Dálavě zažili.
Josh i Dalton totiž mají schopnost opouštět svá těla a astrálně cestovat do této Dálavy, což je, jak již bylo naznačeno, v podstatě jiná dimenze připomínající očistec, plná duchů a démonů, kteří chtějí skrz Lamberty vysávat energii z žijících lidí.
Spíše než „schopnost“ je to ale prokletí, protože do této dimenze jsou strhávání často, aniž by o to stáli. Démoni jsou navíc schopní s otcem i synem manipulovat a zasahovat tak do světa běžných lidí.
V Červených dveřích je Josh rozvedený a dospělý syn Dalton (Ty Simpkins) se s ním nebaví. Oba si sice opravdu nepamatují, co se jim stalo, ale cítí, že jim nějaká část jejich minulosti chybí. Jsou jakoby „vyléčeni“, ale namísto toho se jim trauma vrací v podobě jiných duševních či fyzických problémů.
Josh má výpadky paměti, odcizil se od všech svých blízkých a nedokáže se na nic pořádně soustředit. Dalton je zase samotářský podivín, který se uzavírá do svých světů a kreslí děsivé výjevy, které pronásledují jeho představy.
Film je dějově celý rámovaný tím, že kluk odjíždí na vysokou školu, kde studuje na výtvarné akademii kresbu. Skrz radikální metody své profesorky se dostává víc a víc do svého podvědomí, kde odhaluje potlačené trauma. A tím současně vyvolává démony a duchy rodinné minulosti.
V druhém plánu se snaží na kloub přijít svým problémům i otec. Díky tomu vidíme dvě paralelní linky mužů pronásledovaných zlými silami. To tvůrcům umožňuje po krátké expozici vytvářet jednu děsivou scénu za druhou s jen velmi krátkými (často překvapivě komediálními) pauzami.
Jedná se v podstatě o dlouhou sérii lekaček, které tu jsou ale většinou vymyšleny velmi důmyslně, a tak neotravují jako v jiných lacinějších filmech, kde je čekáme už půl minuty před tím, než přijdou.
Vizuální jazyk je taky působivý. Wilson v podstatě zdědil již fungující principy z předešlých dílů a ještě je trochu zdokonalil. Především pak schizoidní hypnotické pohyby kamery a radikální užívání negativního prostoru, který zdůrazňuje osamělost postav, čímž je vidíme ještě zranitelnější, než jsou.
Stejně tak jako rozmazání prostoru kolem hrdinů, kde tak trochu vidíme, že se k nim možná blíží něco děsivého. Nebo někdo?
Jinak se ale žádná revoluce nekoná. Film je relativně chytře strukturálně koncipovaný, ale nikdy vyloženě nepřekvapí. Asi tři scény jsou vyloženě hrůzu nahánějící, zbytek je strašidelný jen tak trochu. Převážně se jedná o vysokoškolské drama Daltona s prvky komedie, o kterou se stará jeho zábavná spolubydlící Chris (skvělá Sinclair Daniel).
Červené dveře jsou tak hlavně ideální letní horor. Nenáročný a odpočinkový. Místy děsí, ale primárně chce diváky bavit. Insidious jako koncept se už začíná trochu vyčerpávat, ale zatím pořád funguje.
