Tři modré pro činohru, dvě bílé pro balet, dvě růžové pro muzikál. Jako každý rok i letos bere sklář Petr Kuchta do rukou píšťalu, s jejíž pomocí fouká různě barevnou křišťálovou trofej pro nejlepší české divadelní herečky a herce.
Ceny Thálie se v lindavské sklárně Ajeto na Českolipsku rodí už od roku 1999. Podobu jim vtiskl o čtyři roky později výtvarník a spoluzakladatel sklárny Bořek Šípek. Podle jeho návrhu se benátská maska vyrábí dodnes, letos už po dvacáté.
Každá soška váží tři kilogramy a dohromady si jich Herecká asociace objednala dvacet, v osmi barvách. Některé se opakují, ale například zelená je zastoupená pouze jedinkrát. Samotná výroba křišťálové masky zabere zhruba hodinu, ale celá soška znamená několikahodinový proces, se kterým skláři začínají zhruba dva měsíce před slavnostním udílením cen.
Vyfouknutí sošky vyžaduje zvláštní péči – na dutou vázu se ještě zatepla lepí ucha. „To je to nejnáročnější. Jedním tahem můžete vše pokazit. Pokud dáte jedno ucho viditelně výš nebo níž, trofej nelze použít,“ popisuje sklář Petr Kuchta.
Foto Jakub Volný
Ještě obtížnější je podle něj následné broušení, které zabere až pět hodin a kde dochází k největším ztrátám. „Vyfouknuté sklo musí dva dny pomalu chladnout, aby nepopraskalo. Z dutého kusu pak brusič odřízne celou jednu část, aby mohl vytvarovat základ benátské masky, která nakonec dostane ještě oči a úsměv. Právě v této fázi se stává, že téměř finální dílo praskne,“ přibližuje ředitel sklárny David Ševčík.
I proto vyrobí každý rok zhruba o třicet procent trofejí navíc – aby bylo z čeho vybírat, pokud by se nějaká ze sošek rozbila, a to buď ještě před jejím předáním, které letos proběhne 30. září v Národním divadle, nebo když si ji omylem rozbije sám oceněný. „Máme stále nějaké skladem. Téměř každý rok se to stává, že posíláme náhradní,“ dodává ředitel.
Foto Jakub Volný
Ředitel sklárny David Ševčík s trofejí
Sklárna Ajeto dodává trofeje například i pro slavný cyklistický závod Tour de France a od roku 2017 je součástí společnosti Lasvit. Její hlavní náplní je zakázková výroba skleněných produktů, část výrobní kapacity si také pronajímají designová studia nebo umělci.
„Loňský rok byl pro nás extrémně složitý tím, že začala válka na Ukrajině a s ní i rapidní pohyb cen energií. Jednu chvíli jsme řešili, zda vůbec bude dost plynu na další existenci skláren s uměleckou tvorbou – zda nemáme nechat plyn potřebnějším průmyslům nebo domácnostem, protože odběr naší sklárny je ve stejném objemu jako odběr jedné vesnice o dvě stě padesáti domech,“ přiznává David Ševčík.
Nakonec se prý ukázalo, že Evropa je silnější, než si Rusko myslelo, plynu je dost a pracovat se dá i s jeho cenou. „Jen musíme cílit víc a víc na zákazníka, který je pro nás i ekonomicky zajímavý, a pracovat s vlastním produktem,“ uzavírá Ševčík.
