Slovenský podnikatel arménského původu Artur Gevorkyan plánuje s tržbami na hranici sto milionů eur zásadní expanzi. Dvě konkurenční firmy už koupil a s dalšími šesti jedná. Za své dlouhodobé výsledky se na Slovensku stal vítězem soutěže EY Podnikatel roku 2024.
Armén Artur Gevorkyan brzy oslaví třicet let na slovenském trhu. Věnuje se práškové metalurgii, zaměstnává téměř dvě stě lidí a díky referencím od takových značek, jako je Ferrari, Versace, Siemens či Maserati, sbírá mnohá ocenění, včetně Křišťálového křídla v kategorii Hospodářství.
Nově se stal vítězem slovenského kola globální soutěže EY Podnikatel roku 2024. I když v podnikání zažil od založení firmy v roce 1996 zdánlivě už všechno, ve skutečnosti nikoli. To nejnáročnější podle něj teprve přijde.
„Když se setkávám s partnery z Německa nebo Itálie a zeptám se jich, jestli už věří, že bude zle, tak říkají, že teď už ano. Dnes už nikdo nepochybuje, že v Evropě to bude komplikované,“ komentuje své plány na nadcházející rok Artur Gevorkyan.
Rozhodl se, že jeho hlavním plánem bude přizpůsobovat se situaci a jít příležitostem naproti. Rok 2025 proto nazval „rokem aikida“.
„Naše firma se snaží využívat to, jak jsou dnes rozdané karty. Základní úlohou bude nebojovat s tím, ale přizpůsobovat se situaci, o které jsem si jistý, že se bude rychle měnit. Řekl bych, že budeme mít rok aikida,“ myslí si Gevorkyan.
Společnost z Vlkanové cítí příležitost rozkročit se i na německý a americký trh a koupit tam konkurenční firmy. Ne však celé, ale podle Paretova pravidla pouze jejich nejvýnosnější část a zbytek nechat úřadům.
Upevnila by tak své postavení a zákazníkům dala najevo, že zvládne víc. Měsíčně dnes vyrobí více než sedm milionů dílů pro více než sto zákazníků ve třiceti zemích.
Jste známý svým přísným režimem, kdy vstáváte brzy, otužujete se, běháte i plavete. Dostal jste se k tomu až v dospělosti, nebo by se daly najít nějaké zárodky tohoto životního stylu už ve vašem dětství?
Všechny z těch věcí přišly jako z nouze ctnost. Například kvůli plochým nohám mě nevzali na vojenskou akademii, tak jsem začal cvičit a každé ráno hodně běhat.
Nebo jsme v rodině neměli peníze, tak jsem ve dvanácti letech začal pracovat; nebo jsem jako dítě byl nemocný deset měsíců v roce, tak jsem se začal otužovat.
Kolik vám tehdy bylo?
Okolo třinácti let. Začal jsem se studenými sprchami, přičemž nejprve jsem pokaždé na dva týdny onemocněl. Postupně se však zkracovalo období nemoci a prodlužovalo se období, kdy jsem byl zdravý, až jsem to úplně vyřešil.
Foto Pasha Borsai
Nenaháněli vás rodiče, abyste se nesprchoval ve studené vodě?
Naopak, otec byl přesvědčený, že neznáme hranice lidských možností. Sám hledal své limity a i mě učil nepovažovat všeobecné názory za absolutní pravdu.
Například když byl nadšený svědectvími, jaké mučení vydrželi političtí vězni, tak při stomatologické operaci požádal, aby mu nedávali anestézii. Byl si jistý, že pokud to vydrželi oni, vydrží to i on.
Vedl k tomu i vás?
Pamatuji si, jak otcův strýc vyprávěl o vězení a mučení v stalinských gulazích, když měl po výsleších zlomená žebra a zůstal bez zubů. Chtěli, aby přiznal, že je americký špion.
Nepřiznal. Jsem z generace, která na vlastní kůži nezažila tyto hrůzy, ale přímo v rodinách jsme žili s lidmi, kteří prošli válkou, čistkami, koncentračními tábory. Byli to běžní lidé mezi námi a byli živoucím důkazem, kolik toho člověk může překonat.
Zdědil jste něco z toho po otcovi?
Povahu. Naštěstí jsem toho zdědil hodně i po mamince, která byla profesionální tanečnicí a procestovala celý svět. Po ní jsem zdědil vytrvalost a disciplínu.
V kolik hodin ráno vstáváte?
Ráno ve 4:44. Je to výhoda, protože když někam cestuji nebo je nával práce, tak při takovém režimu nemusím dělat nic speciálního a stihnu všechno.
Foto Marek Mucha / Forbes Slovensko
Kolik hodin denně potom pracujete?
Těžko říct, kolik pracuji, protože hlava pracuje neustále. Mě to baví. Můžu sedět v sauně a přemýšlet o práci. Otec mi vždy říkal, že pokud potřebuješ dovolenou, znamená to, že máš špatnou práci. Člověk by neměl mít pocit, že si chce od práce odpočinout, nebo smutnit, že už je zase pondělí.
Dál pracuji asi stejně hodně jako vždy, jen už nemusím být přímo ve výrobě nebo v kanceláři. Můžu si papíry rozložit doma a udělat plány tam.
Mám to štěstí, že manželka je na tom podobně jako já. Nejlepší nápady dostáváme v bazénu. Když jdeme plavat s jakýmkoli problémem, většinou odjedeme s řešením.
Co největšího jste tam zatím vyřešili?
Těžko říct. Například jsme byli s manželkou a finančním ředitelem na pražské burze a večer jsme si šli zaplavat. Vzpomněl jsem si na jeden dávnější problém, tak jsem se na to zeptal manželky. Když jsme diskutovali, doplaval k nám finanční ředitel a uprostřed bazénu jsme měli dvacetiminutovou debatu.
A nakonec jsme vyřešili dlouhodobě zdanitelný problém. V bazénu je klid, nezvoní tam telefony, nepřicházejí informace a nikdo vás neruší. Voda je pro nás s manželkou klidný nosič, kde si všechny myšlenky a problémy najdou svoje místo.
Funguje to i u moře?
Ne, tam mi vadí turisté. Křik, děti, pivo, hranolky a vše kolem. K moři jezdíme jen na pár dní a mimo sezonu.
Četl jsem o vaší firmě mnoho článků, ale málo z nich bylo o vašem produktu. Většinou se řeší váš přístup. Není vám to líto, že všichni ten produkt obcházíme?
Máte naprostou pravdu, ale já si myslím, že je to tak správně. Řeknu vám to na příkladu. Jsme výjimečná módní značka nebo michelinská restaurace, a je irelevantní, jaký model ušijeme tuto sezonu nebo co přesně uvaříme tento týden. Podstatný je náš přístup k práci.
Tak co tedy nabízíte, pokud nejde o produkty?
Řešení. Máme několik stovek zákazníků a vyvíjíme řešení spolu s nimi. Vždy je to tak, že my jsme partner a s firmami chceme spolupracovat navždy. Například formy na některé projekty stojí dohromady až 300 tisíc eur, proto do toho firmy musejí investovat spolu s námi. Takové projekty běží dlouhodobě, až desítky let, proto nemáme malé zákazníky.
Foto Marek Mucha / Forbes Slovensko
Pro jaké odvětví vyrábíte nejvíce?
V dnešní době se u nás daří všemu, co je spojeno s letectvím nebo s roboty. Kdysi se snilo o tom, že budeme využívat roboty v práškové metalurgii.
My jsme to otočili a dodáváme součástky do robotů a 3D tiskáren. Hodně vyrábíme i pro sportovní a civilní zbraně, o které zájem roste. Po celém světě mají lidé zájem naučit se střílet.
Od kdy vnímáte zvýšený zájem?
Posledních pět let to stoupá permanentně.
Máte zadefinovaný nějaký segment nebo region, pro který odmítáte vyrábět?
Ano, před pár týdny jsme odmítli spolupráci s velkým zákazníkem z automobilového průmyslu, protože už na začátku spolupráce začali mít takové přehnané požadavky v kombinaci s nekorektní komunikací, že nás to znechutilo.
Někteří se staví do role spíše pánů než partnerů, a to ve firmě nesneseme. Neustále vás ždímají a mají už tak nereálné požadavky, že bez toho, abyste lhali, se nedají splnit. To my dělat nechceme.
Co obvykle žádají?
Například chtějí mít spoustu zbytečné dokumentace, což by nebyl problém, ale odmítají zaplatit náklady na lidi, kteří tu dokumentaci budou zajišťovat. Na to, abyste dali cukr do kávy, budete potřebovat padesát formulářů, které navíc budete muset někam nahrávat.
Kolegyně se už teď měsíc trápí s jednou německou firmou, protože neví, jak v jejich systému nahrát potřebné dokumenty. V jejich systému, ne v našem!
Oni nám mezi čtyřma očima i řeknou, že je to hloupost a že sami jsou z toho znechucení, ale že jsou korporát a podobné hlouposti musejí snášet. My to chápeme, ale sdílet jejich osud nechceme.
Děje se to napříč celým světem, nebo jsou rozdíly mezi Evropou a ostatními?
Více to závisí na odvětví než na lokalitě. Také hodně záleží na technické úrovni lidí, s kterými u zákazníka komunikujeme. Pokud máme za partnera skutečného inženýra, problémy se řeší v průběhu minut. Pokud je to alibista s diplomem, běžná odpověď je „nevím, nemám čas, nemám na to kompetenci“.
Koncem loňského roku jste v tiskové zprávě uvedli, že za prvních devět měsíců jste dosáhli tržeb ve výši sedmdesát milionů eur, což znamená meziroční nárůst o 25 procent. Jak nakonec dopadl celý rok?
Splnili jsme všechny plány. Bylo pro nás důležité, abychom nezklamali investory, za které se považujeme i my sami.
Z čeho se ten růst skládal? Projevila se tam už i začínající spolupráce s americkou firmou Waymo, která vyrábí robotaxi?
Vždy jsou to u nás nové projekty s existujícími i úplně novými zákazníky. Jsme schváleni jako vývojový dodavatel prakticky pro všechny naše zákazníky, proto když začínají dělat na nějakém projektu a analyzují, jak by se mohl vyrábět, obrátí se na nás a hledáme řešení spolu.
I to je důvod, proč nemáme strach z kopírování, protože zatímco se jiní naučí okopírovat to, co děláme dnes, my už budeme mít novou generaci.
Foto Marek Mucha / Forbes
Otevřelo vám Waymo, které patří do holdingu Alphabet, dveře do Ameriky, nebo si začátku spolupráce nikdo kromě Slovenska nevšiml?
Do Ameriky dodáváme už více než dvacet let, takže to není nic nového. Ze zkušeností dvojnásobného emigranta mohu říci, že dveře se nikdy neotevřou samy. Je potřeba klepat, bušit a někdy možná i kopat nohama. Ale je fakt, že spolupráce s významným zákazníkem pomáhá v budování důvěry u potenciálních nových.
Zpětný odkup už máme oficiálně schválený a musí se doladit právní formality. My ale neodcházíme z burzy, chceme jen více zapojit zaměstnance do chodu firmy.
Ani ne. Možná i proto, že zpětný odkup ještě neprobíhal. Na burze se stále učíme plavat a musím být velmi ostražitý, co kde řeknu o našem fungování.
I proto, že toho občas řeknete víc, než je třeba. Už vám z burzy telefonovali, že byste měl zvolnit?
Musejí mě krotit, protože je to opravdu jiný svět. Nesmíte říct něco předtím, než je to oficiálně oznámeno na burze. Když například něco řeknu pro Forbes a přečtou si to jen jeho čtenáři, znevýhodním tím část akcionářů, kteří ho nečtou. Novinky musíte říct buď všem, nebo nikomu.
Takže plány na rok 2025 z vás nevytáhnu?
Ale ano, už je máme rozložené na jednacím stole v hlavní kanceláři. Hlavní plán je přizpůsobit se situaci, o které jsem si jistý, že se bude rychle měnit. Řekl bych, že budeme mít rok aikida.
To je jaký?
Kdysi jsem se neúspěšně snažil dělat box, protože nemám povahu uhodit člověka jako první, ale když někdo uhodí mě, mám problém se udržet. Když jsem si to v patnácti letech uvědomil, přihlásil jsem se na judo, kde se bojuje formou sebeobrany.
Využíváte tam sílu toho, kdo na vás útočí. Podobně funguje aikido, čímž bych označil celý tento rok. Budeme se snažit velmi rozumně využívat to, co přinese život. Základní úlohou bude nebojovat s tím, ale přizpůsobit se.
Zní to jako vyčkávací taktika. Jak se vám v takové situaci podaří udržet dlouhodobý cíl, tedy růst o dvacet procent meziročně a připravovat nové plány?
Popravdě se nedá plánovat. Snažíme se být zdraví a raději hledat jistoty, speciálně při akvizicích. Například při koupi polské firmy to šlo podle Paretova pravidla, kdy dvacet procent zákazníků tvoří osmdesát procent byznysu.
V tomto případě jsme se nedohodli s některými převzatými zákazníky na podmínkách, například na výrobě součástek do mlýnků na maso.
Kolik firem jste dosud koupili?
Zatím dvě a komunikujeme s dalšími šesti. Nekupujeme cokoli jen do počtu a někdy nás zajímá jen část firmy. Snažíme se dělat akvizice podle odvětví i geografického umístění, abychom byli přítomní na různých trzích. Například teď nás zajímá letecký průmysl, hlavně malá, lehká letadla a drony.
Foto Marek Mucha / Forbes Slovensko
Kde kromě Polska jste nakupovali?
Ještě ve Švédsku a aktuálně řešíme Itálii a Německo. Doteď jsme výrobu vždy stáhli k nám na Slovensko, ale například v Německu máme projekt, kde bych celou výrobu nechal tak, jak je. Dokonce bych tam ještě přidal nové projekty, abychom nerozvíjeli to stejné na dvou místech v rámci Evropy.
V obou případech jste koupili jen část firmy?
Ano. My nekupujeme právnické osoby ani nepotřebujeme mít jejich název, máme vlastní značku a jsme na ni hrdí. Při akvizici chceme přesunout na Slovensko to, co má ekonomický přínos a růstový potenciál.
Nemáme zájem o budovy ani většinu výrobních zařízení, protože na Slovensku máme nejmodernější stroje a k tomu na míru šitou robotizaci a automatizaci.
Kromě technologií jsou ještě dvě možnosti, proč koupit firmu. Buď máte zájem o její zákazníky, nebo tím chcete odstavit konkurenci. Děláte to i z tohoto důvodu?
To je dva v jednom, ne? Je to jako káva s mlékem, jednoduše chutná líp. My neodstraňujeme konkurenci, naším cílem je spojit to nejlepší, co každý z nás má, protože tak budeme silnější v dnešních turbulentních časech.
Zároveň otevřeně říkáme, že nemáme problém s konkurencí bojovat, ale má to význam? Společně umíme vydělat víc.
Kupujete firmy, jste na pražské i bratislavské burze, podnikáte po celém světě, přežili jste finanční krizi, covid i inflaci, máte nízkou fluktuaci zaměstnanců a dále bych mohl pokračovat. Musíte se s někým občas poradit, nebo to všechno zvládáte sám?
Nemám žádného konzultanta, ale nejsem žádný génius. Velmi pozorně poslouchám odborníky, se kterými se setkávám. Ne vždy to pochopím na první pokus, ale snažím se.
Právě rozmanitost témat, která řeším, mi dává prostor setkávat se s velmi zajímavými lidmi, kteří mají neocenitelné zkušenosti. Přiznám se, že jsem měl nejprve handicap ptát se opakovaně, když jsem něčemu nerozuměl, ale postupně jsem ho překonal. Zároveň je třeba říci, že naše firma už dávno není „one man show“.
Máme tým kvalitních lidí, se kterými se mohu o jednotlivých věcech bavit – od ředitele výroby přes technického ředitele a šéfa vývoje až po finančního ředitele, který získal ocenění Nejlepší finanční ředitel roku.
Měli jsme top manažery z různých západních zemí, jako je Německo nebo Francie, a nikdo na Slovensku s námi nevydržel. Prý děláme moc.
Narazili jste už na něco, co vám nejde tak snadno a vyčerpává vás to víc než obvykle?
To je jako ptát se, jestli je snadné zvedat ve fitku těžké váhy. Není, ale člověk tam jde dobrovolně a potí se, i když by mohl zůstat sedět doma. Ale můžu říct, že nás s manželkou nebaví formální události, kam člověk chodí ukazovat nové šaty.
Rádi chodíme tam, kde víme, že můžeme potkat zajímavé lidi a máme možnost se něco nového naučit. Avšak mnohem horší než náročné úkoly v práci dokážeme občas psychicky snášet sledování televizních zpráv.
Například i ty o znovuzvolení Donalda Trumpa za amerického prezidenta? Co to může znamenat pro vaši firmu?
To je složitá otázka. Byznysově to bude velmi turbulentní období pro celý svět. Opět vidíme, že všechny ty řeči o demokratickém uspořádání světa, kde jeden lídr nezmění nic, se ukazují jako nesmysl, protože za oceánem někoho zvolili a celý svět zůstane vzhůru nohama. Myslím si, že od Trumpa by se dalo učit mnoho věcí.
Co například?
Chlapskou a byznysovou odolnost. Štvali ho ze všech stran, stříleli po něm – a podívejte, je prezident. Jednoznačně je to silný člověk.
Foto Marek Mucha / Forbes Slovensko
Vnímáte to jako odolnost? Já bych se nebál hledat tam i prvky fanatismu.
Ano, je to i o psychickém nastavení a motivech, proč je někdo odolný. Neznamená to však, že se musím a priori těšit ze všeho, co se bude dít. Naše firma se snaží využívat to, jak jsou dnes rozdané karty.
Když se teď setkávám s partnery z Německa nebo z Itálie a zeptám se jich, jestli už věří, že bude zle, tak říkají, že teď už ano. Dnes už nikdo nepochybuje, že v Evropě to bude komplikované, a mnohé firmy jsou už otevřenější myšlence o případném odevzdání byznysu.
Necítíte se být v takové situaci bezmocný, když podle vás jeden člověk ovlivňuje celý svět?
Přiznám se, že já jsem chtěl, aby volby vyhrál Donald Trump. Mně je to sympatické, že když do člověka střílejí, teče mu krev a postaví se, tak ještě i zakřičí: „Fight!“ Když už chci hodnotit nějakého lídra, tak se ptám, jestli bych mu dal řídit svou firmu. Trumpovi bych ji dal.
A necítíte se být v takové situaci bezmocný?
Když se na to podíváte z politického hlediska, možná ano, ale když tu myšlenku odložíte a budete o Donaldovi Trumpovi uvažovat jako o majiteli firmy, tak ne. On má teď firmu, která se nazývá USA. Když si uvědomíte, že řídí zemi jako svou firmu, mnoho věcí vám začne připadat naprosto logických.
Vidíte v jeho politice nějakou příležitost?
Ano. Například v tom, že chce, aby firmy přesouvaly výrobu do Spojených států. Poprosil jsem kolegy i lidi z branže, aby mi dali vědět, když na něco narazí, protože bychom rádi koupili firmu ve Spojených státech.
Jsme připraveni na partnerství a hledáme možnosti pro další rozvoj. Začínáme mnohem více cestovat do USA, Kanady, Mexika a podobně.
Co si od toho slibujete?
Když je někde nějaká příležitost, musíte tam být hned fyzicky. Ještě lepší je, když o vás už dopředu vědí, že vy jste ten, kdo je ochoten se do příležitosti zakousnout. Případně navrhujeme řešení sami.
Dá se to vnímat i tak, že nekupujete firmy, ale spolupráce?
Spolupráci nekoupíte. Pro spolupráci se můžete nadchnout, proto je nutné otevřeně komunikovat o cílech, způsobech a dlouhodobých plánech. Jen tak máte šanci na dlouhodobě férovou spolupráci.
