Strávila jsem celý týden v naprostém tichu, odstřihnutá od jakékoliv formy digitální komunikace: to znamená žádný telefon, žádné sociální sítě nebo internet. Sedm dní jsem vstávala v pět ráno a každou minutu, kterou jsem chodila, seděla nebo se stravovala, jsem trávila tichou meditací.
Zní to jako extrém? To taky byl. Ale byla to nezbytná mentální terapie po „přenastavení se“ poté, co jsem vyhořela.
Čtěte také: Malé odměny i stlaní postele aneb Jak jako šéfka zvládám své líné dny
Před rokem jsem opustila zaměstnání v jedné newyorské korporaci, abych vedla sociální experiment zaměřený na mezilidské propojení, což vedlo k tomu, že jsem neustále cestovala a začala jsem se živit koučingem.
A i když jsem opustila New York, New York neopustil mě. Měla jsem celkovou svobodu a kontrolu nad svým časem, ale stále jsem tvrdě pracovala a nedokázala si odpočinout.
Při cestování jsem vše řešila přes e-maily a jiné komunikátory, které dnešní doba nabízí. Po nějakém čase jsem se už v čirém zoufalství, a hlavně ve velké potřebě o sebe začít pečovat, rozhodla schovat se před veškerou digitální komunikací. Výsledky tohoto oproštění byly ohromující. Cítím se jako znovuzrozená osoba, nabitá energií, se vztyčenou hlavou.
Jednotýdenní digitální detox mě naučil tyto tři věci, které si s sebou nese každý z nás nehledě na to, jak zaneprázdněný je:
Vaše tělo je stejně důležité jako vaše mysl
Během doby, kterou jsem strávila v Asii, jsem se naučila, že západní společnost si váží více mysli nežli svého těla. Od svého dětství se učíme tvrdě pracovat pro to, co chceme, být odolní a vždy usilovat o ještě více. Inteligence, uznání, odměny i logika jsou v našem hodnotovém žebříčku nade vším.
Ale jsme lidi. To znamená, že nezáleží na tom, jak chytří, talentovaní a úspěšní jsme, na konci dne jsme totiž všichni limitovaní naším tělem, které potřebuje spát, jíst, vylučovat a odpočívat – fyzicky i psychicky. To nejde obejít, alespoň ne do té doby, než nás technologie všechny přemění v kyborgy. Do té doby se o své tělo musíme starat.
Když jsem se osvobodila od neustáleho vyrušování moderními technologiemi, všechnu sílu, již jsem měla, jsem vložila do spánku. Čtyřikrát za den jsem si „dala dvacet“ (a to nepočítám spánek během meditací), jelikož mé tělo bylo tak unavené vším, co jsem za poslední měsíce prožívala: cestování, vstávání brzy ráno, jídlo za chůze a tak dále…
Pokud naše tělo není schopno využívat svou plnou kapacitu, naše mysl taky nebude. Proto nebuďte lhostejní ke své fyzické kondici. Odpočívejte, jezte zdravě, cvičte – bude to mít obrovský dopad na vaši mentální kapacitu.
Nikdy není pozdě začít dělat to, co chcete
Někdy jsem měla hrůzu z toho, kam můj život směřuje. Co když mé projekty nebudou fungovat? Co když trávím čas něčím, co stejně upadne, a vynakládám na to úsilí? Jsem si jistá, že v pochybnostech ohledně směřování života nejsem sama. Během meditace jsem se ale naučila, že každý nový dech je druhou šancí k tomu, začít znovu.
Během svých cest jsem poznala mnoho lidí, kteří vybudovali během svého života mnoho kariér, nebo rovnou dokonce několik dalších životů. Vzpomínám na jednu úspěšnou americkou právničku, která opustila korporaci a začala dělat instruktorku potápění na Bali, nebo nebo jednu Venezuelanku, která opustila svou rodinu, aby jí do budoucna zajistila lepší život v Kolumbii.
Takže pokud si myslíte, že jste na změnu příliš staří, tak na to zapomeňte. Vždy s tím můžete něco udělat. Každý den je tlačítkem pomyslného restartu. Použijte svůj strach jako motivaci, ne jako blokaci.
Laskavost k sobě samému vás učiní lepší v tom, co děláte
Vzpomenete si, kdy jste si naposledy udělali čas jen pro sebe? Žijeme tak zaneprázdněné životy, že většina našeho času není naše. V dnešní době nejsme sami ani na toaletě – neustále máme telefon přilepený na různých částech těla.
Nejenže nás tento styl života vysává emočně, jde také o formu znevažování sebe samotného. Stejně jako neočekáváme, že někdo jiný bude pro nás dělat až do úmoru a nic za to nedostane, neměli bychom očekávat takové chování od nás samotných.
Jako „psavec“ jsem zpozorovala jasnou korelaci mezi tím, jak moc o sebe pečuji a jak kvalitně píši. Když jsem vyhořela, psaní šlo ztěžka a bylo bolestné. Když jsem v pohodě, je pro mě jednodušší hrát si s obsahem. Pokud si nedáme to, co potřebujeme, naše produktivita trpí.
Nemusíte ale zrovna pořádat útěky na týden mimo civilizaci, abyste se zcela odpojili (i když tento zážitek vřele doporučuji) a regenerovat tím svou produktivitu. Věnujte v každém dni nějaký čas tomu, co vás baví. Přečtěte si knihu, dejte si sklenici vína, napusťte si vanu s pěnou…
Ať už si zvolíte jakoukoliv aktivitu, rozhodně při ní odložte technologické vymoženosti a užívejte si momentální okamžik. Vaše práce vám pak poděkuje.
