V osmdesátých letech emigrovala se dvěma malými dětmi do Německa a dosud žila převážně v zahraničí, kde si vybudovala zářnou uměleckou kariéru. Přenesla kus egyptské pyramidy do galerie, laserem značila hranice kontinentů, povídala si s Měsícem, posouvala celá muzea… Jaké plány má nyní Magdalena Jetelová v Praze?
Vcházím do jednoho z domů v úzké uličce s výhledem na Týnský chrám a ve dveřích bytu v prvním patře mě vítá usměvavá žena, která je na světové výtvarné scéně aktivní už od šedesátých let.
Díky své energii překonala mnohé životní peripetie a s radostí se pouští do další práce. Nedávno v pražském klubu Roxy pokřtila novou desku hiphopové kapele WWW Neurobeat a diář má stále plný. Čekala jsem ateliér, ale vcházíme spolu do její pracovny, která je zároveň ateliérem i nocležištěm.
„Člověk má v sobě zakořeněnou orientaci a podobně jako ptáci se vrací na svá původní místa,“ parafrázuje Magdalena Jetelová teoretika výtvarného umění Johna Bergera. Stejně tak se i ona vrací do Prahy.
„Prožila jsem tu krásná léta, i když to nebyla doba jednoduchá. Ale vracím se do Prahy ráda. Můj ateliér zmizel, nemám tu nic, a tak začínám zase od nuly,“ říká. Tvořit jí to ale nebrání a v Praze se tak snad brzy objeví její další práce.
Magdalena Jetelová v roce 1985 emigrovala do Německa. Předtím ale měla v rámci studií na AVU rok před příchodem sovětských vojsk možnost studovat na akademii v Miláně, kde v šedesátých letech zastihla éru Arte Povera.
V roce 1973 bylo její dílo vybráno na výstavu v prestižní londýnské Tate Gallery kurátorem Michaelem Comptonem. Tvorby Magdaleny Jetelové si všiml, když přijel do východní Evropy hledat nové autory pro pokrokovou výstavu New Art Exhibition. Doprovázen Medou Mládkovou navštívil mnoho umělců i ze starší generace.
Jetelová ale tehdy do Londýna oficiálně vycestovat nemohla. Podařilo se jí to až později, v polovině osmdesátých let, poté, co z Československa sama se dvěma malými dětmi nadobro odešla. Účastnila se neoficiálních výstav a své umělecké projekty realizovala v ateliéru v Šárce, který byl později odbagrován.
Za zmínku stojí její poslední „landartový“ projekt na Jižním Městě, který měla možnost navrhnout ještě před emigrací, a skutečně se začal realizovat. Po jejím odchodu ze země z ambiciózního plánu podzemní chodby na sídlišti zbylo jen minimum, ale model se dochoval v Národní galerii. Mezi paneláky zbyly jen části modelace navršených kopců, kam dnes v zimě děti chodí sáňkovat.
Emigrace pro Magdalenu Jetelovou nebyla procházkou, českým státem byla tehdy odsouzena na dva roky vězení. „Vracet se do země, kde vás čeká vězení, to se nedělá,“ říká žena, jejíž práce byla vždy úzce spojena s jejím životem.
„Emigrace mi umožnila stát se nomádem a něco podobného jsem umožnila i já pyramidám z Gízy – domestikovala jsem je zase v Evropě,“ popisuje vznik jedné z jejích nejodvážnějších realizací, která vyrostla na začátku devadesátých let například v novorenesanční budově Muzea užitých umění ve Vídni.
Foto se svolením Magdaleny Jetelové
Foto se svolením Magdaleny Jetelové
Foto se svolením Magdaleny Jetelové
„Je báječné, když velká muzea mají odvážné kurátory, kteří se zabývají současnými projekty. Takových je málo a já si odvahy nesmírně vážím,“ dodává.
Po mnoha prestižních výstavách v Londýně, New Yorku a na Dokumentě byla Magdalena Jetelová v roce 1989 povolána do Akademie v Düsseldorfu, kde působila až do roku 2004 a v roce 2024 přestoupila na Akademii v Mnichově. V Česku mezitím zdomácněla její velká Židle, která dodnes stojí na Kampě.
Během povodní v roce 2002 ale odplavala až do Vraňan a později byla na místo navrácena. „Měla tehdy plno významů. Šlo o princip změny měřítka, ale také o obsazení Pražského hradu, jehož královská židle stála jinde a čekala na lepší budoucnost,“ vysvětluje.
Foto se svolením Magdaleny Jetelové
V soukromých sbírkách velké projekty Magdaleny Jetelové nejsou; rozměrné instalace pracují s velkým měřítkem, jsou vytvořené přímo pro dané místo a používají inovativní materiály, které jsou omezené v čase – jako jsou kouře, zrcadlení, vibrace nebo odrazy zvuku.
Podobnou realizací se pro umělkyni stává i interiér muzea, který tvarově promění v samotnou sochu. V Hannoveru a Darmstadtu posunula půdorysy budov muzea o jedenáct procent tak, aby vznikly meziprostory, které svým posunem diváka procházejícího postupně ztmavujícími se místnostmi znejistí.
Zvláštní tvary prostoru jsou umocněny akustickou ozvěnou a časovým posunem nahrávaných rozhovorů návštěvníků. Dozvuk jeho slov tak návštěvníka pronásleduje celou výstavou. „Byla to reminiscence na mou prožitou skutečnost. Na můj tehdejší background z Československa, kdy jsme seděli čtyři u stolu a nebylo výjimkou, že jeden udával.“
Foto se svolením Magdaleny Jetelové
Větší český výstavní comeback zažila Jetelová až v roce 2017 ve Veletržním paláci v Praze, kde jí Národní galerie poskytla prostor i Malé dvorany. Vznikla zde instalace Dotek doby, kde laser protínal krajinu kaskádovitých naftových hladin.
Půlroční výstava v Oblastní galerii Liberec, zahájená před Vánoci v roce 2021, se pak soustředila na zobrazení minulosti bývalých lázní. Zrcadlové fólie hudbou varhanního koncertu Katy proměnily prostor svým pohybem opět ve vodní hladinu.
V dubnu bude dílo Magdaleny Jetelové zastoupeno – alespoň v podobě fotografie – na velké výstavě českého, slovenského a rakouského umění s názvem Terra Incognita, kterou připravuje kurátor Miroslav Halák v korutanském soukromém muzeu Liaunig.
Zobrazuje sochu, která vznikla začátkem šedesátých let, ještě při jejím studiu na AVU. „Je to má první zvětšenina. Jmenuje se Vyhnání, neboli Útěk. Toto téma je s mým životem hodně spojené, a měla jsem proto pocit, že bych tuto sochu mohla restaurovat,“ říká o díle, které se podobně jako řada dalších z jejího ateliéru v Šárce nedochovalo.
„Zbyla jen fotografie čtyř zvětšených nohou, připomínající pohyb běhu. Je dokumentem emigrace i s jejími následky a bude použita na přebalu katalogu této výstavy v Museu Liaunig.“
Právě v Šárce také vznikl nápad na využití červeného signálního kouře, který se používá na lodi v nouzi jako volání o pomoc. „Tehdejší situace mě inspirovala jakožto marné volání o pomoc. Když jste na lodi, vystřelíte světlici. A přesně tak jsem značila můj ateliér v Šárce. I tím jsem zjistila možnost použití kouře jako záznamu na plátně,“ říká Jetelová.
Kouřové obrazy dělá dodnes a kdysi velkou kouřovou performance uspořádala se svými studenty také na schodech ke kyvadlu na Letné (viz video níže).
V situaci na lodi, kdy je třeba zavolat o pomoc, se ocitla i ona sama, když při svém posledním velkém projektu málem utonula v oceánu. Tehdy ale světlici neměla. Značila další kontinentální hranici mezi Amerikou a Asií, podobně jako když laserem nasvítila dělicí linii litosférických desek mezi Evropou a Amerikou.
Nejzajímavějším zvukovým projektem pak byly její rozmluvy s Měsícem: „Mluvit s Měsícem se podařilo pomocí radarových vln. Můj první vzkaz zněl ‚you are ill‘ a on mi na to stejně odpověděl s ozvěnou, která je spojena se zvukem Velkého třesku, který je ve vesmíru stále slyšet. Jeho poučení za dvě a půl minuty znělo stejně, jen mi spolu s ozvěnou poslal jako dárek i zvuk Velkého třesku! Takové časové rozměry už si člověk nedokáže představit, jedná se o rozměry bytí…,“ popisuje svou akci.
Velkorysost Magdaleny Jetelové vychází z její zvědavosti i jejích životních zkušeností a světového rozhledu: „Pro každého je důležité vědět, co se kde děje, jak myslí jiné národy a čím se zabývají. Začnete úplně jinak myslet i ve vlastní tvorbě, zkrátka v jiném rozhledu a jiných dimenzích. A právě tyto různé dimenze mě fascinují,“ dodává.
