Leon Tsoukernik je hráč. Jak na poli hazardu a byznysu, tak na poli umění. Hráč se proto jmenuje i aktuální pražská výstava s výběrem třiceti unikátních děl, která reprezentují jeho početnou sbírku umění první světové ligy, již buduje od devadesátých let.
Trh s uměním má velmi blízko k hazardu; obojí vyžaduje odvahu, strategii, ochotu riskovat, schopnost ovládat emoce, ale i trochu štěstí. V osobě Leona Tsoukernika se toto všechno spojuje.
Když před dvanácti lety letěl do Paříže kupovat obraz od Emila Filly, řekla mu majitelka oné malé galerie, ať ještě neodchází, že tam má ještě jednoho Čecha.
„Měla tam naštosované průměrné francouzské obrazy za osm set až dva tisíce eur a z nich vytáhla Toyen s tím, že by to měl údajně být nějaký Čech. Nevěděla ani, jestli je to ten, nebo ta Toyen. Tak jsem přijel pro Fillu a koupil jsem i Toyen,“ směje se Leon Tsoukernik.
Bavíme se spolu na aktuální výstavě Hráč v Magnus Art Galerii J&T Banky (trvá do 14. prosince), pro niž kurátorka Valérie Horváth vybrala třicet největších skvostů z jeho na české poměry bezprecedentní sbírky umění.
Vrcholná díla od autorů, jako jsou Jan Zrzavý, Alfons Mucha, Jindřich Štyrský, ale i Auguste Renoir, Henri Matisse či Damien Hirst, tu jsou vystavena samostatně na panelech, které se před návštěvníkem postupně odhalují jako pokerové karty. Eso vedle esa.
Foto Anna Pleslová
Foto Anna Pleslová
Mezi nimi stojí i několik soch, například od současného britskoněmeckého umělce Tonyho Cragga. Vesměs jde o díla, která padesátiletý král hazardu nakoupil v posledních dvaceti letech.
Zmiňovaný obraz od Toyen s názvem Vlasy rána z roku 1958 je jedním z nich. A visí tu i ono Zátiší s kytarou z roku 1926, které je již sedmnáctým obrazem od Emila Filly v Tsoukernikově sbírce.
Poker face i v galerii
Nejen tenkrát v oné pařížské galerii se Leonu Tsoukernikovi zúročilo jeho umění z pokeru – zachovat si kamennou tvář, ať už život přinese jakoukoli kartu. Sebemenší náznak nadšení by v tu chvíli mohl vynést cenu obrazu raketově vysoko.
„Říkal jsem si, že se nesmím usmívat, aby galeristka nepoznala, jakou má obraz doopravdy hodnotu. V takové chvíli se musíte otočit, jako že vás to vůbec nezajímá, a dívat se na něco úplně jiného,“ říká s černými brýlemi na očích, které nesundává ani uvnitř galerie.
V Česku, kde je jeho obličej mezi obchodníky s uměním již dávno známý, už to tak samozřejmě nefunguje:
„Jakmile vejdu v Praze do starožitnictví, mám o něco zájem a ptám se na cenu, řeknou mi, že ona věc není na prodej, hned ji stáhnou z obchodu a zjišťují, co to doopravdy je a proč to chci,“ popisuje jeden z nejbohatších lidí v Česku, který vedle svých dalších byznysových aktivit vybudoval také hazardní impérium King’s Entertainment s centrem v Rozvadově.
Jen minulý rok tento chrám hazardu v pohraniční vesnici s šesti sty stálými obyvateli navštívilo 541 tisíc klientů. Před třemi měsíci Leon Tsoukernik většinu svých aktiv v herním průmyslu prodal.
Neomezený rozpočet na nákupy umění ale přesto nemá, sám si stanovuje limity. Nedraží, děj se co děj, ale sám se omezuje částkou, kterou je za daný kus ochoten utratit, aby dílo do budoucna neztrácelo na hodnotě. „Vždy si stanovím nějakou hodnotu a jdu maximálně do deseti procent nahoru, pak už ne,“ prozrazuje zkušený milovník umění.
Pár Fillů za jednu Toyen
Leon Tsoukernik si nekupuje umělecká díla jen kvůli investici, ale vždy se mu musí zároveň líbit. Léta sbíral například krajináře Václava Radimského, jehož dílo je srovnatelné s Monetovým, i když není tak ceněné.
„Měl období, když žil v Giverny, odkud Monet pochází, a maloval tutéž krajinu. Kdybyste přikryli jeho podpis, mysleli byste si, že je to od Moneta,“ říká Tsoukernik.
A zároveň jedním dechem dodává: „Pak přijel zpátky do Čech a v hospodě maloval na karton, aby mohl zaplatit za pivo. Tam pak samozřejmě vidíte velké rozdíly v období.“ Za pětadvacet let Leon Tsoukernik zhodnotil sbírku více než dvou set děl Václava Radimského o dva tisíce procent.
„Už ji nemám, vyměnil jsem ji za podíl v jedné firmě,“ vysvětluje.
Jak tedy Leon Tsoukernik uvažuje, když do sbírky pořizuje něco nového? „Buďto to musí být nové jméno, tedy někdo, koho ještě ve sbírce nemám – ale i tak musí být dané dílo z jeho významného období. Pokud už tohoto autora ve sbírce mám, musí jít o jeho vrcholné dílo.“
Umění nakupuje v aukcích i přímo z ateliérů současných tvůrců, jako třeba v případě britskoněmeckého sochaře Tonyho Cragga, s nímž se zná osobně. Naopak třeba Damien Hirst podle něj se sběrateli komunikuje hlavně prostřednictvím galeristů, kteří jej zastupují.
„Je to, jako kdybyste si šli koupit limitovanou edici Ferrari nebo kabelku Birkin, na kterou čekáte třeba deset let,“ přibližuje. A dodává: „Rád umělce poznávám osobně, ale hodnotím jen jejich práci, ne osobnost.“
Vrcholná díla ze své sbírky Leon Tsoukernik nikdy neprodává. „Když už prodávám obraz, je to proto, abych jej vyměnil za nějakou skvostnější věc,“ vysvětluje.
Peníze jsou nejlikvidnější zboží. Vážím si uměleckých děl, lidí, zvířat, přírody, ale peněz ne.
Například na svou Toyen již dostal astronomické nabídky, ale neprodá ji, protože je to jeho jediná. Kdyby se ale naopak naskytla příležitost koupit další Toyen, byl by ochoten vzdát se i Emila Filly.
„Klidně bych vyměnil pár Fillů za Toyen,“ přiznává sběratel. Jedna mu nedávno „utekla“ v aukční síni Kodl, když dražil proti nadaci rodiny Kellnerových.
Karty by si ale o obrazy nikdy nezahrál: „Obraz pro mě má hodnotu, peníze ne. To si jen pan ministr financí Spojených států vymyslí, že v Montaně vyseká dva tisíce hektarů sekvojí a natiskne další dolary. Peníze jsou nejlikvidnější zboží. Já si vážím uměleckých děl, vážím si lidí, zvířat, přírody, ale peněz ne.“
Záblesky umělcovy mysli
Tsoukernikova sbírka obsahuje impresionisty, meziválečné umění, poválečnou modernu i současné autory. Nemá žádný ucelený koncept, ani chronologický, ani tematický, ani geografický. Leon Tsoukernik sbírá jen díla nejvyšší světové ligy a společné mají především to, že jeho samotného něčím osloví.
„Nemám rád prosté kopírování reality. Chci přidanou hodnotu, originální dílo. Hodnota díla je pro mě především v tom, že umělec na plátno přenáší svou mysl,“ vysvětluje. I proto si nikdy nenechává obrazy malovat na zakázku: „Nemůžete umělcům říkat, co mají dělat. Chci vidět záblesky umělcovy mysli, ne mojí,“ vysvětluje.
A jak velká jeho mnohamiliardová sbírka nyní je? Odhaduje, že čítá okolo dvou tisíc děl, ale přesně to neví snad ani on sám. „Když jsem odvezl všechny obrazy na výstavu, moje žena přijela domů a nepoznala, že něco chybí,“ směje se.
Foto Anna Pleslová
Foto Anna Pleslová
V jejich rodinné rezidenci v západních Čechách i tak zůstaly zdi plné umění. Návštěvám, kterých přijímá několik stovek měsíčně, pak jen těkají oči po zdech od Emila Filly přes Vasilije Kandinského až po špičkové současné umělce, jako jsou Anish Kapoor nebo Damien Hirst.
Jeho „puntíky“ ze série spot paintings, jež je nyní taktéž možné vidět na výstavě, spolu s dalšími rozměrnějšími obrazy visí v Tsoukernikově hangáru, který původně nechal postavit pro svou helikoptéru. Mezi moderním uměním parkují i jeho luxusní vozy.
Pavarotti by byl nula
Leon Tsoukernik měl k umění blízko už odmala: „Vždycky jsem ho měl rád. Od šesti let jsem s rodiči dvakrát měsíčně chodil do galerií. Můj táta byl profesor matematiky a zase tolik nevydělával, ale i tak nám doma viselo pár veselých obrázků,“ vzpomíná na své dětství v židovské akademické rodině.
Jeho maminka byla fyzička a mistryně v šachu, která se přátelila s širokým okruhem umělců a intelektuálů. Nechybělo moc a z Leona mohl být operní pěvec. Bratr Michael je významným dirigentem a k hudbě, především k opeře, má Leon Tsoukernik blízko dodnes; zpívat dokáže hned v několika světových jazycích.
Když bylo Tsoukernikovi jedenadvacet let, grafik Jiří Anderle, který je dlouholetým přítelem jeho rodiny, mu daroval k narozeninám suchou jehlu s motivem Verdiho a přímo na tisk připojil vzkaz.
V něm mimo jiné píše: „Měl krásný tenor, dokud nezačal mutovat, že i Pavarotti by z toho byl úplně vyřízenej. Kdyby byl nebyl Leo začal mutovat, Pavarotti by byl nula!“ Grafika pro „atleta, co má v břiše ocelovou traverzu a svaly ze železa“, jak na ní Anderle Tsoukernika označuje, je taktéž součástí výstavy.
Foto Anna Pleslová
Foto Anna Pleslová
V šestnácti letech emigroval Leon Tsoukernik z Moskvy do Jeruzaléma, poté z Izraele do Paříže, z Paříže do Milána a z Milána do Kanady. Tam přičichl k obchodu s uměním, když v Torontu pracoval jako pomocník v obchodě se starožitnostmi.
V tomto oboru pokračoval i poté, co se v roce 1993 přestěhoval do Prahy; nejdříve ve státním podniku Soluna a o rok později už ve vlastním obchodě. Měl antik v Dejvicích i v Pařížské ulici, ale také v New Yorku a ve Washingtonu.
„Cokoli prošlo mým obchodem, znamenalo značku kvality. I pro neznalého kupce to byla vždy záruka, že je dílo pravé,“ vzpomíná na kariéru, již v roce 2002 vyměnil za budování hazardního impéria.
Víno, které nikdo nepije
Umělecká díla visela i v Tsoukernikových kasinech a hotelích – součástí toho v Rozvadově byla například obrazárna s díly Andyho Warhola.
„Někteří lidé si pořizují sbírky umění, ale dají je do skladu a nikdo je nikdy nevidí. Pro mě je naopak důležité, aby si lidé mohli díla prohlédnout. Umělecké předměty by měly být vystavované. Nikdo z těch malířů určitě nechtěl, aby jeho věci skončily v trezoru,“ říká sběratel, který úzce spolupracuje s mnoha světovými muzei.
Část jeho sbírky je neustále někde na cestách. Obrazy a sochy zapůjčuje do Louvru, Hermitage i Albertiny. Například obraz Henriho Matisse, který visí hned v úvodu pražské výstavy, po jejím skončení v únoru poputuje do Musée Matisse v malířově rodné Nice.
„Nedovedu si představit větší škodu než mít víno, které se nepije, auto, kterým se nejezdí, a umění, které nikdo nevidí,“ říká sběratel.
Zapůjčeny jsou aktuálně i některé Tsoukernikovy sochy od významného současného umělce Tonyho Cragga. Jedna z nich stojí v největším světovém butiku Tiffany v Šanghaji, jehož interiér včetně lustru zařizoval český Lasvit.
Nedovedu si představit větší škodu než mít víno, které se nepije, auto, kterým se nejezdí, a umění, které nikdo nevidí.
„Chtěli si sochu od Tonyho Cragga koupit, ale on nic neprodává, tak jsem jim ji na rok bezplatně zapůjčil,“ říká Tsoukernik. „Ne proto, aby bylo vidět, že je to moje socha, ale aby bylo světové umění na očích.“
Další ze soch od svého oblíbence letos Tsoukernik zapůjčil do Mariánských Lázní. Stojí nedaleko pozemku bývalé synagogy, který podnikatel, filantrop a mecenáš, jenž podporuje například i muzea a divadla na Ukrajině zasažené válkou, koupil a kde nyní plánuje vybudovat moderní židovský svatostánek dle návrhu známého architekta Mošeho Safdieho.
Vlk patří do lesa
Sochy od Tonyho Cragga stojí i na Tsoukernikově zahradě, například vedle děl od Richarda Deacona, jehož plastika je aktuálně k vidění i v atriu karlínských kanceláří J&T.
„Mám na zahradě spoustu krásných soch a chtěl jsem tam mít i Kafkovu hlavu, ale bohužel to nevyšlo,“ přiznává s tím, že se mu se známým českým autorem, jehož nechce jmenovat přímo, nepodařilo domluvit na ceně. Zato má Leon Tsoukernik ve svém lese i sochu Lenina, jež kdysi stávala na „Kulaťáku“ v Dejvicích:
„Je to jediné dílo v mé sbírce, které mi nepatří, patří totiž Galerii hlavního města Prahy. Dnes se jmenuje Lenin v lese, protože vlk patří do lesa. Je otočený směrem na východ, na Moskvu, a vedle něj mám meditační lavičku. Je to taková hra,“ směje se.
Otázce, koho má rád ze současných českých umělců, se Leon Tsoukernik vyhýbá, protože nechce být terčem těch, které nejmenuje. Na výstavě ale mladou českou generaci reprezentuje například sochařka Tereza Příhodová Štětinová.
„Dá se říct, že je teprve na začátku své kariéry. Umím si ale představit, že může vystavovat v jakémkoli muzeu,“ věří Tsoukernik. Zatím posledním významným přírůstkem do jeho sbírky byl obraz Jana Zrzavého z roku 1932 Vue du Port de Camarett II., zobrazující lodě v přístavu. V Karlíně je vystaven hned vedle obrazu Kokoty od téhož malíře.
Přivezl si jej z aukce v Cannes, kde se podle něj cena obrazu vyšplhala z původních dvaceti tisíc na tři sta tisíc eur. Nedávno se mu po dlouhé době konečně podařilo koupit také obraz od Theodora Pištěka, o nějž dlouho usiloval, nebo dílo Vasilije Kandinského ze sbírky první ředitelky Guggenheimova muzea.
A po čem ještě sběratel touží? Kromě další Toyen se rozhlíží například po obrazech Marka Schneidera. A Tonyho Cragga zatím neúspěšně přemlouvá, aby pro něj vytvořil sochu ze zlata. Jeden obraz, po kterém toužil, už ale bohužel nikdy nezíská:
„Nemám žádný obraz od Karla Gotta. Nikdy jsem se mu totiž neodvážil říct, aby mi nějaký prodal. Karel totiž vždy daroval své obrazy k padesátinám, ale těch mých už se nedožil,“ říká Leon Tsoukernik, který padesátiny oslavil loni v listopadu, o svém dlouholetém příteli.
