Bradley Cooper hraje v novém filmu na Netflixu slavného skladatele a dirigenta Leonarda Bernsteina. Životopisný Maestro, jehož herec i režíroval, opatrně krouží kolem klišé životopisných dramat o vzestupu a pádu celebrity, přesto nezakryje svoji konformitu a konvenčnost. Bude to stačit na Oscara?
V asi nejlepším filmu letošního roku, Tár režiséra Todda Fielda, odhaluje fiktivní dirigentka hraná Cate Blanchett, že jejím mentorem byl skladatel Leonard Bernstein, popularizátor vážné hudby a první americký dirigent, jenž se dočkal mezinárodního uznání.
Když kariéra Lydie Tár skončí v troskách, je to právě starý rozhovor s Bernsteinem, který jí ve filmu dodává alespoň malou útěchu, protože jí připomíná sílu hudby, k níž se může vždycky vrátit.
Pokud je ale tady Lydie žačkou a Lenny profesorem, v případě jejich nových filmů by to mělo být naopak: Maestro by se měl učit od Tár.
Fieldův snímek nás totiž vyloženě zamkl v hlavě dirigentky, která přes všechnu svoji slávu neviděla svůj vlastní pád. Pokud to zjednodušíme, tak vlastně dirigovala svoje okolí, určovala tempo rozhovorů a vládla svojí taktovkou samotnému času, což jí ale ve finále podrazilo nohy.
Také byla predátor, ale film byl naštěstí dostatečně chytrý na to, aby se nad touto nálepkou morálně nerozhořčoval.
Cooperův Bernstein je také génius svého oboru, jehož v jednu chvíli jeho manželka Felicia hraná Carey Mulligan označí jako narcise, který na ostatní shlíží shora, vyhýbá se svým závazkům a promenáduje se s pohlednými klučíky, vůči nimž předstírá, že mu intelektuálně dostačují.
Podobně jako Tár se ani Maestro naštěstí performativně neomlouvá za zcela pochopitelné elitářství svého protagonisty – jeho charakteristiku ale jinak příliš rozmělňuje, zdá se, že neví, čeho se chytnout, snad kromě důrazu na Cooperovo expresivní herectví.
Film začíná Bernsteinovým citátem, podle nějž se umění musí ptát, nikoli odpovídat. Zlomyslně se chce dodat, že se výsledek hlavně táže, zda za svoje úsilí dostane nějaké Oscary.
Možná namítáte, že není fér životopisné drama Maestro porovnávat s filmem Tár, který se k žádné žijící postavě neodkazuje, a nemusí tak složitě promýšlet, co od jakých životopisců akcentovat nebo jak nenaštvat pozůstalé.
Maestro skutečně statečně bojuje s limity filmových životopisů, když například první profesní roky Bernsteinova života včetně tokání s Felicií sice zbaví barvy, rozpohybuje je však v radostném tónu klasického Hollywoodu, v němž plála naděje, že život může být skvělý.
V dalších dekádách se však v manželství Lennyho a Felicie začínají objevovat trhliny, protože ona stále méně ochotně zavírá oči před jeho mileneckými avantýrami s muži.
Zdá se, že Cooperův film chce přenést jakési napětí mezi soukromým a veřejným, mezi niternou prací a jevištní show, mezi láskou a chtíčem, nakonec ale přece jen sklouzne k očekávatelné, ploché tragédii, jíž se předtím úspěšně vyhýbal – když například nechal Bernsteina v Central Parku před nemluvnětem vtipkovat, že spal jak s tatínkem, tak s maminkou.
Nakonec tak zbude pachuť z manýry, která přes všechny ty vztahové peripetie zapomíná na Bernsteinovo umění, které možná nechce, ale možná také prostě neumí přenést do filmařských a hereckých voleb.
Tím se zase vracíme k Tár, která svou provázaností motivů, stylu a formy stvrzovala unikátní vizi. Nechtěl jsem to psát, ale i když se Cooper strašně snaží, je to prostě pořád kluk z Pařby ve Vegas, který chce mermomocí dělat velké artové filmy a nedokáže se smířit s tím, že na to tak úplně nemá.
