Je naší nejúspěšnější popovou zpěvačkou. A je jí už bezmála dvacet let. Je taky manželkou a matkou dvou velmi malých dětí. Zároveň ovšem taky ženou, která intenzivně podporuje další ženy – v jejich sebevědomí, sebedůvěře i sebeúctě nejen ve vztahu k vlastnímu tělu. Svůj byznys si řídí sama.
Na Instagramu ji sleduje téměř 700 tisíc lidí, na YouTube mají její klipy dohromady stovky milionů zhlédnutí, odzpívala přes 1700 živých koncertů. Je často sama sobě autorkou hudby, textařkou, producentkou, ale i promotérkou nebo režisérkou. Když ji potkáte osobně, rychle zjistíte pár základních věcí.
Tahle mladá žena má skutečně charisma až odzbrojující. Neztrácí nikdy úsměv, skvělou energii a sympatický nadhled. Umí sama sebe shodit. A má ohromnou vášeň pro to, co dělá. Zároveň o své práci i kariéře osobitě přemýšlí. A přemýšlí i nad každou otázkou, kterou jí kladu při rozhovoru, jenž probíhá v elegantním prostředí hotelu na pražské Malé Straně, v historických prostorách, které kdysi bývaly augustiniánským klášterem.
Ewa Farna ví, co chce. A ví úplně přesně, co nechce. Naučila se říkat ne. Ale pokud řekne ano, jde do věci naplno. Ať je to koncert pro patnáct tisíc lidí, nebo třeba focení pro Forbes Woman, v němž Ewa sebevědomě zapózuje v originálních, na dopolední hodiny poměrně dost extravagantních modelech několika mladých začínajících českých návrhářů.
Ewa je diva. V českém šoubyznysu je jich málo, v její generaci vlastně žádná. „Nějaký asi dá se říct úspěch za sebou mám. To člověku pomáhá, aby se nebál, aby šel třeba i do riskantních věcí, jako byla teď O2 arena. Kdybych za sebou neměla sedmnáct let práce krok za krokem v branži, nejsem si tak jistá, jako jsem dneska,“ připouští a připomíná vyprodaný koncert ze 14. října, když spolu po focení obědváme.
Její show mnozí kritici označili za hudební a uměleckou událost roku. O2 arena byla ale také úspěchem komerčním. I proto, že Ewa je dnes zpěvačkou hned pro několik generací – do Prahy si v polovině října udělaly výlet celé rodiny. Není divu – její písničky si zpívají všechny generace. „Po koncertech za mnou chodí nebo mi píšou lidi různých generací. Jsem prostě taková rodinná komedie,“ směje se Ewa s milou sebeironií.
Patří také k hrstce domácích umělců, kteří dodnes svoje desky prodávají velmi úspěšně i v podobě fyzických nosičů. „Moc netuším, čemu za to vděčit. Možná je to proto, že mé začátky sahají do doby, kdy i YouTube byl v plenkách. Spotify nikdo neznal a desky se prodávaly vlastně jenom fyzicky,“ krčí rameny.
Ewa je na scéně prostě už dlouho. Talentovaná mladá zpěvačka s pozoruhodným hlasem a energií na sebe upozornila už ve svých třinácti letech. S debutovým singlem Měls mě vůbec rád se v roce 2006 téměř přes noc dostala do čela žebříčku tehdy nejposlouchanějších písní a její stejnojmenné album získalo s více než sedmdesáti tisíci prodanými kusy status platinové desky dvakrát během jednoho jediného roku.
V témže roce vyhrála ocenění Objev roku v Českém slavíkovi a o dva roky později se rodačka z Těšínska stala vůbec nejmladší držitelkou Slavíka v kategorii Zpěvačka roku, když se umístila na třetí příčce. Tehdy patnáctiletá zpěvačka vyrazila jako historicky nejmladší na samostatné turné. Vyletěla jako kometa až na vrchol. Ale na rozdíl od komet se na vrcholu pořád drží.
Předškolní a školní děti znají její hlas a písničky nejen z YouTube, ale třeba i z populárních animáků – Ewa je hlasem dikobrazí rockerky Ash ve velepopulárním animovaném muzikálu Zpívej. Kdysi studovala práva. Dnes patří Ewa Farna mezi nejúspěšnější zpěvačky nejen u nás, ale i v sousedním Polsku, kde debutovala rok po svém českém startu.
Před deseti lety založila vlastní produkční společnost, agenturu a vydavatelství. Před časem oslavila patnáct let na hudební scéně vydáním mimořádně ceněné desky Umami. Díky nápaditému snoubení důležitých společenských témat a originálního, chytlavého pojetí současného popu ji recenzenti označili za osobitý popový manifest nastupující generace.
Loni díky ní Ewa získala i dvě prestižní ceny Anděl, jako sólová interpretka a zároveň pro album roku právě za Umami. Ewa zároveň patří mezi vůbec nejvlivnější osobnosti českých sociálních sítí: její klipy mají na YouTube přes 470 milionů zhlédnutí a jen na Instagramu ji nyní sleduje téměř 700 tisíc lidí.
Já byla nejdřív komentovaná jako káčátko s rovnátky, pak sledovaná, jak se pod vlivem hormonů stávám ženou.
Na sítích má úspěšné spolupráce s prestižními značkami, je tu ale influencerkou i v docela jiné rovině: je nepsanou ambasadorkou body positivity a své fanoušky upozorňuje na důležitost psychické pohody a mentálního zdraví. Sama má přebohatou zkušenost s nenávistnými komentáři, hejty, ať už od anonymů na internetu, nebo od bulvárních médií, která posledních deset let s jedovatým gustem donekonečna rozebírají její vzhled.
„Jsem nad věcí. Už nejsem holčička ani teenagerka, jsem žena, máma. Moje tělo nedávno odnosilo dvě děti. Ale ano, komentáře na můj vzhled mě chtě nechtě ranit musely, byť spíš podvědomě,“ přiznává upřímně Ewa.
„V náctiletém věku se chcete líbit, zapadnout. Já byla nejdřív komentovaná jako káčátko s rovnátky, pak sledovaná, jak se pod vlivem hormonů stávám ženou, v období, kdy se chcete před světem spíš schovat a poznat své tělo nanovo. Místo toho čtete, že nevypadáte tak hubeně, jak byste podle některých měla.“
Ewa se nebojí otvírat různá témata, která jsou pro řadu žen a dívek osobní a často bolavá. Její komentáře mají sílu, protože mnohdy mluví právě z vlastní, osobní zkušenosti. A její fanoušci a followeři ji právě proto vyhledávají. „Když mi pak někdo napíše, že má díky mé hudbě nebo příspěvkům láskyplnější a klidnější přístup sám k sobě a že mu to pomáhá, říkám si, že mi moje působení na sítích dává smysl.“
Foto Anna Kovačič | Šaty a Sako Zalanfo Šperky Roberto Coin.
Má za sebou 1700 živých koncertů. Při tom posledním ve vyprodané O2 areně osobitě oslavila právě svoje letošní třicátiny. Mimořádně nákladný koncert, který Ewa Farna připravovala celý rok, měl ovšem takový úspěch, že ho v březnu příštího roku Ewa zopakuje.
„To nebylo v plánu. Ale moji fanoušci, můj tým a nádherné recenze mě přesvědčili. Zájem byl fakt obrovský. Přesto máte obavy, že je to jen bublina těch 500 zpráv, které jste zvládla přečíst. Naštěstí obavy pominuly, když se pak druhý koncert během patnácti hodin vyprodal, a já už se mohu jenom těšit na ten patnáctitisícový dav v březnu podruhé,“ těší Ewu.
Před třiceti lety se tahle Polka s českým občanstvím narodila v horkém srpnu, ve znamení Lva. Svou dravou energií a smíchem, sympatickým sebevědomím, kuráží, osobním charismatem a originálním smyslem pro humor své znamení nezapře. S bohatou hřívou hustých vlasů a uhrančivýma očima navíc lvici opravdu připomíná. A působí velmi spokojeně. „Jsem šťastná Lvice,“ směje se Ewa Farna.
Řídit si vlastní byznys, to zní hezky. V hudební branži, kterou celá desetiletí ovládaly gramofirmy, je to ale pořád neobvyklé. Jaké to je, být v tomhle oboru na vlastních nohou?
Začínala jsem ve dvanácti letech, neměla jsem o ničem ponětí, a když přišel producent Lešek Wronka, viděl ve mně nějaký potenciál. Viděl, že zpívám, nemám trému, baví mě to, mám nějakou energii, líbilo se mu to. Hodně mi pomohl. On byl člověk, který byl v byznysu, věděl, komu se ozvat, když chcete do studia natočit písničku nebo ji vydat, jak stavět repertoár. Jak se to dělá. Já neměla nejmenší představu, moji rodiče taky ne. Nikdy jsme si neuměli představit, že bych se tímhle živila. Mě to jen obrovsky bavilo. Brala jsem jako zážitek moct dělat, co mě baví. Dál jsem samozřejmě chodila i do školy.
Kdy došlo ke zlomu, že se chcete osamostatnit?
S věkem. Když jsem byla teenager, měla jsem vedení, jaké jsem tehdy potřebovala. Po deseti letech jsem se rozhodla, že bych šla na vlastní nohy. Nějak jsem se rozkoukala a měla jsem trochu jinou představu o dalším směřování. O tom, jak bych chtěla svou kariéru rozvíjet. A čím bych chtěla být. ČÍM? Šla jsem po střední studovat práva. Dostala jsem se a skutečně jsem dva semestry na právnické fakultě na Varšavské univerzitě absolvovala. Po tom prvním roce jsem si ale uvědomila, že nezvládám pojit tuto nelehkou školu a k tomu dál rozvíjet kariéru v obou zemích. O to víc se chci věnovat hudbě jako práci, řekla jsem si tehdy. A založila jsem agenturu. To byl rok 2016.
To jde tak snadno, založit si agenturu?
Chtěla jsem se tomu všemu věnovat víc komplexně a osobně. Jak psát písničky, jak ty věci vydávat, jak funguje distribuce, jak se vlastně dnes vydávají a promují desky, co obnáší natáčení klipů. Chtěla jsem tomu rozumět do hloubky. Produkce, vizuály, stage design, light design, to všechno za vás samozřejmě dál dělá někdo další, ale abyste mohl delegovat a mít představu, musíte vědět, co chcete.
Vy nemáte manažera?
Mám manažera, který mi řeší takové věci, jako jsou třeba bookingy koncertů, mám tým v Polsku, mám tým v Česku. Ale co se týká směřování, velkých rozhodnutí, to si nechávám na svých bedrech. Jestli uděláme O2 arenu, zda ji uděláme podruhé a půjdeme do toho rizika, kdy, kde a jakou vydáme desku, jak bude znít, jak bude vypadat, jak budou znít a vypadat naše koncerty koncepčně, kdo na nich bude pracovat, koho oslovíme, jaký na to bude navazovat merch.
A stojí to za to?
Je to fakt milion práce, někdy mám pocit, že to nezvládám, nebo rozhodně už pak nemám energii na jiné věci. Musím se učit opuštět své control freak přemýšlení a více důvěřovat a delegovat. Rozhodně mám ale pocit, že to za to zatím stojí, a doufám, že ve výsledku je ta moje práce poznat a já si za ní mohu stát. Zrovna v mé branži je totiž extrémně důležitá autentičnost. Neprodávám produkt, ale v podstatě své emoce, hudbu, tedy cítění, nitro a tvář.
To prostě nejde zrušit jako eseróčko, firmu prodat někomu jinému, sám začít znova z nuly. Jste k tomu celoživotně přikovaná, tvář, rozhodnutí ani vyřčená tvrzení vám už nikdo neodpáře. Proto si to všechno hlídám. Ve finále za tím vším stojí moje jméno. V hudbě nebo v umění jako takovém má z každého projektu číhat ten dotyčný, konkrétní člověk. Takový, jaký je. Abych to prostě opravdu byla já, a ne někdo jiný a jeho představy o mně.
Co je v tom procesu osamostatnění se nejdůležitější? hudební branže je v tomhle dost osobitá.
Dřív se říkalo, že člověk nemůže odejít od gramofirmy, protože ta mu zaručuje, že bude vystupovat, že ho budou hrát v rádiu, že bude vydávat desky a bude se o něm vědět. Tohle strašně změnily sítě, streaming hudby a obecně internet. Dnes už nepotřebujete obří tým lidí, abyste dali všem fanouškům vědět, že bude další koncert. Někdy stačí instagramový post a hned můžou tu informaci vidět stovky tisíc lidí, kteří mě sledují, mezi nimi i novináři, lidi z byznysu, promotéři i třeba potenciální partneři a klienti. Digitální doba je strašně složitá a náročná, ale v téhle přímé komunikaci umělce a fanouška věci zjednodušila
Dnes už nepotřebujete obří tým lidí, abyste dali všem fanouškům vědět, že bude další koncert.
Kolik lidí pro vás dneska pracuje?
Já potřebuju v týmu hlavně lidi, kteří jsou nasazení. Nadšení srdcaři, kteří svou práci dělají rádi a s pochopením, jak to máme nastavené. U nás se pracuje hlavně o víkendech, o svátcích, prostě tehdy, kdy se lidi chodí bavit, to je pro nás čas práce. Také jsou dny v týdnu, kdy jsem naopak úplně k nezastižení, protože jsem plně s dětmi. Lidí potřebujeme hodně, často jsou to ale externí práce na projektech. Nejužší tým čítá asi třicet lidí. V širším měřítku je to ale mnohem víc, někdy je až neuvěřitelné, kolik profesí to obnáší.
Zkuste nám to osvětlit.
Klíčových dvacet lidí se mnou jezdí všude, na každý koncert. Pak spolupracujeme s širším týmem, kde máme grafiky, právníky, účetní, lidi v labelu, techniky, odborníky na reklamu, produkce na natáčení, focení, hudební producenty, songwritery, textaře, stylisty, můj beauty tým, a to všechno ve dvou zemích. Zvlášť v Česku, zvlášť v Polsku.
Co nebo kdo vás při práci inspiruje?
Těch lidí je hodně, každého ale obdivuju pro něco jiného. Ráda koukám, jak co dělají jiní. Sama jsem ovlivněná tím, co někde slyším, ale spíš podvědomě. Hudbu poslouchám vlastně dost málo. Spíš podcasty.
Foto Anna Kovačič | Šaty & body Lukas Machacek,
bomber Vojtech Lopour,
boty Farah Kimia.
Jakto?
Vnějších vjemů je strašně moc, musím přiznat, že jsem někdy přehlcená a učím se hledat spíš sama v sobě. Když píšu, zavřu se spíš někam do klidu. Spolupracuju s lidmi, kteří mi rozumějí a vědí, co chci a jak věci cítím. Vy pozorujete svět a chcete vyzpívat svůj pohled na svět – nebo já to tak mám, a tak musím nejdřív sama v sobě zjistit, co si o tom světě vlastně myslím. Musím věci zažívat a někde si je uchovávat.
Kde si je uchováváte?
Koukejte (vytáhne smartphone a v něm textovou aplikaci s nekonečným seznamem slov, vět, postřehů). Mám v telefonu nekonečné poznámky. Věta, fragment. Nápad. Myšlenka. Z toho čerpám.
Jak se z myšlenky stane hit?
Když pak sedím na writing session, řeknu – tohle mi padlo do oka, chtěla bych to rozvinout. A pracujeme na tom společně.
Co je writing session?
Songwriting session je zajímavý tvůrčí proces. Sejdete se v místnosti s lidmi, které buďto znáte, nebo taky ne. Tři čtyři lidi, s nimiž se zavřete na osm hodin a píšete písničku. Občas jste na songwriting campu, a jste dokonce přiřazená s někým z jiné země. I na desce Umami mám nějaké písničky z takové session. Každý den jste s jinými lidmi. Jeden den týpek ze Švédska, další hudebník z Anglie, já jsem tam za Česko a Polsko, pak je tam ještě člověk, který třeba píše texty. Já tam přijdu, řeknu, hele, já jsem zpěvačka, chystám desku, jste všichni v pohodě, že bychom napsali písničku přímo pro mě na tu desku? Protože někdy se píše třeba do hudebních bank.
Kdo ty lidi svede dohromady?
Jsou to lidi, kteří spolupracují s OSA, což je ochranný svaz autorský, který je rád, že nové věci vznikají. Jsou to takové tvůrčí dílny, dá se říct. V Česku je pořádá Jan Vávra, který mi pomáhal dávat dohromady repertoár na desku Umami.
Vím, že něco takového funguje i u filmových nebo televizních scenáristů, píší se tak i některé seriály.
Je to skvělý, superzajímavý tvůrčí proces. Všichni trochu potlačíme ega, pracujeme jako tým, je to perfektní líheň nápadů.
Takže řeknete – pojďme složit něco pro mě. Co se děje dál?
Shodneme se například, že napíšeme písničku pro mě, já řeknu, mám náladu na to, udělat pomalou věc, navíc taková mi na desce chybí, mám myšlenku, o čem bych chtěla zpívat, tady mám v telefonu tři věty, které mě k tomu tématu přivedly. Co vy na to? A jdeme pracovat, rozvíjet, vymýšlet směr textový i hudební. Někdy vznikne nápad nanic, písnička se nikdy nepoužije a jen procvičujete skills. A někdy vzniknou fakt super věci, na kterých se poté dál pracuje. Otevírá vám to hlavu.
Vy to od nich pak koupíte?
Oni mají pak tantiémy jako autoři z hranosti skladby. Jsou uvedení jako autoři na mojí desce, vědí, že jsem zpěvačka, která má takový a takový dosah, že jezdíme velké koncerty, že na Spotify mám tolik posluchačů, že mám občas něco v rádiu. Obvykle píšete v takovém týmu věci jen tak a nevíte, co se s nimi stane. Tady rovnou píšete někomu na tělo. To je vždycky lepší. Vidí, že to někam směřuju a někde to vyjde.
Foto Anna Kovačič | Body Lukas Machacek,
kalhoty Vojtech Lopour.
Jak člověk v dnešní době napíše hudbu, novou melodii?
Každý to má jinak. Můj muž potřebuje být o samotě, někde zalezlý, napíše si to celé sám a pustí mi to, až když je to za něj hotové. Takhle bych to fakt nezvládla. Já se potřebuju naopak obklopit lidmi, kterým věřím. Ať už hudebně, nebo vím, jak píšou, a s nimi na tom dělám. Ráda zkouším měnit konstelace autorů, ať je ta hudba pestrá, ať mi to otevírá obzory. Není to tak, že bych večer seděla u ohně a řekla si – teď napíšu hit. Zapisuju si prostě nápady z běžného chodu života, ale pak musím mít vyhrazený čas, kde se práci na nových věcech soustředěně věnuju.
Desku Umami ovlivnilo vaše mateřství – je to název páté chuti, ale je to i to slůvko, u mámy. Jak vaši tvorbu ovlivňují věci z vašeho života?
Mě věci ze života ovlivňují nejvíc. Jenom, dá se říct. Moje tvorba je to, čím skutečně žiju i v reálném světě. A naopak. Můj život přímo ovlivňuje moji tvorbu. Ale to je úplně běžné a vnímám to jako podstatu bytí zpěvačkou, autorkou. Mít co říct a chtít to říct.
Ráda zkouším měnit konstelace autorů, ať je ta hudba pestrá, ať mi to otevírá obzory.
Začínala jste ve dvanácti, dnes je vám třicet, za tu dobu se člověk dost změní. I branže se změnila.
Hrozně. A ještě se jinak mění v Polsku a jinak v Česku. Já jsem se vyvíjela i jako songwriter. Dřív jsem byla čistě interpretkou. Říkala jsem jen ano–ne, líbí–nelíbí na to, co mi předložili, což je ale u dítěte nejspíš pochopitelné. Když mi věci napíše někdo jiný, často jsou tam věty, které bych neřekla. Nepřejde mi to přes pusu, a když tomu nevěřím já, neuvěří mi ani posluchači. Proto pořád řeším jen tu autenticitu.
Říkáte často lidem ne?
Často říkám ne. Dřív bych si třeba netroufla říct některým lidem ne v souvislosti s mou prací a kariérou, protože jsem si říkala – rozumějí tomu líp. Dneska už říkám ne běžně. Ale pozor, nejde o to, být nepříjemná nebo všechno shazovat ze stolu. Jen mám trochu větší koule postavit se za něco, čemu věřím. Občas odmítnutím něčeho nebo někoho naopak říkáte ano sobě. Svému zdraví, své rodině, svým hodnotám. Mám o tom písničku „No ne“. Věřím, že to, co odmítnete, vás mnohdy definuje víc.
Máte přehled, kolik jste už vlastně prodala desek?
Fyzicky? Ono se to těžko počítá. Ty fyzické už se dneska moc neprodávají. I když já mám štěstí a spousta mých fanoušků, hlavně těch ze starší generace, si moje desky fyzicky kupuje pořád. Asi mají něco, na čem to jde přehrát. Dneska je to ale hlavně Spotify, co měří úspěch. Nebo jinak: záleží, co je pro vás měřítko úspěchu.
A pro vás? Co je vaším měřítkem úspěchu?
Pro mě je to balanc, který myslím, že víceméně mám.
V jakém smyslu?
Nejsem nejposlouchanější interpret na Spotify, nejsem nejhranější interpret v rádiu. Mám ale štěstí relativně úspěšné kombinace všech odvětví, ať už jde o způsob distribuce hudby, fungování na sítích, pro mě hlavně živých vystoupení, případně fungování v televizních či rádiových pořadech, nebo spolupráce se značkami. Navíc mám štěstí, že se to děje ve dvou zemích. To považuju za úspěch a jsem za to obrovsky vděčná.
Jak to funguje u jiných?
Lidi, kteří jsou brutálně úspěšní na Spotify, třeba nefungují v rádiu či televizi, neposkytují moc rozhovory, nemusí být plošně rozpoznatelní. Což, pozor, není vůbec špatně. Jen je to jinak než kdysi. Tím, že lidi mají více zdrojů, každá subkultura má svoje hvězdy. U nás na koncertech vidím průřez generacemi, což mě těší, protože ty koncerty jsou pro mě nejlepší reklamou. I taková ta následná šuškanda, jaké to bylo. Opravdu věřím, že díky prožití toho prvního koncertu se ta druhá O2 arena vyprodala za patnáct hodin.
A k tomu máte sociální sítě.
A pak mám ještě to požehnání, že mám super fanoušky, kteří se mnou jsou i napřímo, na sítích. Na Facebooku je to 860 tisíc lidí. Pro spoustu lidí je Facebook možná dnes už polomrtvá síť, ale tím, že tam lze pořádat události, je to pro mě jako pro hudebníka pořád aktivní svět. Na Instagramu je to skoro 700 tisíc lidí a pak mám také téměř 220 tisíc na TikToku, kde zas skvěle funguje budování dosahu songu. Já vím, jsou to čísla, ale mluvím o tom i v kontextu reklamních kampaní, spoluprací. To, že je o ně zájem, je pro mě taky důvod k radosti, protože to pro mě potvrzuje tu důvěryhodnost a autenticitu, na které si zakládám.
Umíte navíc udělat show, to mají lidi taky rádi. Sstatně japonští turisté ve zdejším hotelu vás téměř jistě neznají, a přesto si vás teď fotili, když jste stála u francouzského okna v korzetu se stuhami, oblečená jako bílá labuť ve Versailles. No jo, tyhle věci lidi baví. Dokážete být diva na jevišti, ale v soukromí pak umíte být i úplně přirozená. Klidně se na svém Instagramu fotíte zcela nenalíčená.
Nevidím na tom nic divného, prostě taková jsem. Rozhodně nejsem typ holky, co z domu nevyleze bez make-upu. Takže jsem stejná i na sítích. A mám pocit, že je to úplně v pořádku, možná i proto tam ti lidi jsou a mnozí tento můj přístup cení víc než milion filtrů. V tomhle se mi moc líbí Nikol Štíbrová, tedy nyní Leitgeb. Ta je mi blízká svou přirozeností a humorem, vnímám, že to máme nastavené podobně. Akorát já neukazuju tolik soukromí a rodinu a mám tam spíš ten hudební a sranda obsah, jak já říkám.
Jste v kontaktu?
Tak dobře se neznáme, něco si napíšeme, okomentujeme online, teď byla tak zlatá, že zahrála v mém interaktivním klipu.
Existuje ve vašem oboru přátelství?
Kamarádím se s hudebníky, muzikanty v branži, ale nejsou to většinou lidi z obálek časopisů. Jsem opatrná ve výběru svých přátel a ráda se obklopuju lidmi, s nimiž mi je opravdu dobře. Musíte tu emoci na pódiu prožívat společně. Radost je totiž vidět.
Čiší z vás taky sebevědomí. Je to sympatické.
Ráda dělám věci pořádně, klidně trochu kontroverzně, nebojím se klidně i třeba trochu provokovat. Nešokuju jako Lady Gaga, ale nebojím se některých větších rozhodnutí, což o sebevědomí svědčí. Dávám si na věcech záležet. Ale myslím, že základem zdravého přístupu k sobě je rodinné zázemí, což mně rodiče dali. Plnohodnotný, láskyplný domov, kde jsem se cítila bezpečně.
Ráda dělám věci pořádně, klidně trochu kontroverzně, nebojím se klidně i třeba trochu provokovat.
Sebevědomý byl i váš koncert. Reakce byly opravdu nadšené. Od fanoušků na sítích, ale i mezi odbornou kritikou a lidmi z branže.
Dala jsem do toho všechno, opravdu mi na tom záleželo. Lidi tam myslím viděli tu práci, která na tom byla. Udělali jsme koncept, předtočili jsme si věci, dali jsme tomu péči, vymyšlené kostýmy, naprogramovaná světla, moje létání ve vzduchu, třicet tanečníků… Snažila jsem se, ať lidi nelitují, že si na mě udělali čas. Když mi pak lidi z branže řeknou, že je tam vidět, kolik jsme na tom odvedli práce a co to stálo času, je to ocenění, kterého si fakt vážím.
Ale ještě k těm přátelům. Mám strašně ráda Terezu Rambu, s níž nás sblížily děti a to, že i ona začínala jako herečka velmi mladá, myslím, že nás pojí spousta podobných emocí. Je to společná ženská energie, které příliš nemám. Jinak jsem totiž spíš klučičí, mám hodně kámošů. Asi je to tím, že mám v sobě asi dost silný mužský princip. Ráda se obklopuju chlapama. A přitom propaguju ženství a zpívám o ženském těle, viďte.
Ale víte, co se říká – ženy jsou buď lokomotivy, nebo kytky. Tahounky, co věci řeší, nebo ty, které se nechávají zalévat, opečovávat a věci za ně řeší jiní.
Tak to jsem ten první případ. Co se týče koncertu a řešení ve firmě, nezdráhám se říct, že to táhnu a kopu za to, aby šlo všechno kupředu. Ten koncert jsem si piplala do detailů, jsem k neštěstí svých spolupracovníků ta, co do všeho kecá. Doopravdy. Bylo to velké, náročné a taky to bylo drahé. Možnost, že se neprodají lístky, je sama o sobě stresující. Buď je to několikamilionový propad, nebo PR propad, že to pro nezájem zrušíte, což je bolavé. Riziko je tam veliké.
Foto Anna Kovačič | Kabátek a šaty Hana Valová, boty Farah Kimia.
Přitom koncerty jsou dodnes hlavní součástí příjmů hudebníka, je to tak?
Nepochybně. Koncerty jsou to, co to táhne. Živé vystupování je klíčové. I finančně to tak je. Koncert je to, z čeho pak zaplatíte nahrání nových písniček, klipů, z čeho natočíte desku. Někdo to zvládne za menší náklady, ale v popu, když to chcete dělat poctivě, jsou náklady na hudební a klipovou produkci vysoké.
Jak často koncertujete v současnosti?
Dřív jsme jezdili čtyřikrát týdně, dneska jedenkrát dvakrát týdně. Tak jsem si to nastavila kvůli dětem a času s nimi. Naštěstí koncertů je dost, je to to, co mě na mojí práci baví ze všeho nejvíc.
Jak jsou vlastně teď vaše děti staré?
Syn Artur má čtyři a dcera Ella rok a půl.
Pane jo. Sama mám dvě malé děti, ale když vidím váš zápřah, nedovedu si to představit.
Člověk potřebuje k tomu všemu velkou energii. Potřebují ji všichni kolem mě. Pomáhá mi strašně moc můj manžel a moje máma.
Dnes jste v plném nasazení, od rána focení, rozhovor, už tu na vás čeká vaše asistentka a za chvíli se zase někam přesouváte, máte schůzku za schůzkou. Takhle je to pořád?
Dnes mám taky pracovní den. Jsou dny, kdy pracuju, a to jedu na maximum a maximálně efektivně, pak jsem zase nonstop s dětmi, a to ani nezvedám telefon.
Jezdí děti na koncerty s vámi?
Už moc ne. Když jsem kojila, tak jo, ale teď už ne. Jsou malí, lepší je, když jsou v klidu ve svém, než abych je tahala z místa na místo jako kočka koťata. Určitě přijde doba, že už zase budou chtít, až povyrostou. A budou schopní to vydržet. Ale je fakt, že můj čtyřletý syn teď viděl celý můj koncert v O2 areně, on to celé dal. Byla jsem fakt dojatá. On je totiž dost energické dítě, tak jsem byla ráda, že ho to zajímalo a že to vyseděl.
Po kom to asi má? Vyrůstá také v hudebním prostředí. Vy i váš muž jste hudebníci.
Muž je ale zase dost introvertní, rád skládá sám a věnuje se spíše investicím a nemovitostem. Já jsem éro, to je pravda. Nevím, jak moc to syn vnímá. Asi jo. Ale doma zas tak moc nezpívám, abych se přiznala.
Podporuje vás rodina ve vaší kariéře?
Ano! Vím, že když jsem na koncertě, děti beze mě nestrádají, že si vytvářejí vztah s dalšími blízkými lidmi, to je pro mě důležité. Je to pro mě velká opora, bez toho by to nešlo.
Přemýšlela jste v době, kdy jste čekala první dítě, že na chvíli pověsíte kariéru na hřebík?
Doufala jsem, že to zvládneme skloubit. Zpívání miluju a teď chodím na pódium spíš odpočívat, je to můj čas pro sebe a pro mou seberealizaci. Doufám, že je to i hezký příklad pro děti, když vidí, že vás může vaše práce bavit a naplňovat. Koncert není problém, to je hodina a půl. Dřív jsem nakojila před koncertem, pak miminko spinkalo, ani nezaznamenalo, že tam v tu chvíli nejsem. Pak už to dítě ale vnímá a vy řešíte věci jako focení, pracovní schůzky. Tak si to teď dělím. Jsou dny pracovní a nabité, ať to vytěžím, a pak jsem zase plně doma s dětmi.
To se snadno řekne, ale lehké to není.
Je to náročné, co si budeme říkat. Musela jsem se hodně naučit nepřipouštět si tlaky.
Ty tlaky pořád jsou?
No jistě. Už bys měla vydat další písničku. V Polsku ta zpěvačka vydala další tři písničky a ty pořád žádnou. A chceme hit do rádia. A teď ještě tenhle rozhovor a chtělo by to někam se zase posunout a zorganizovat tour. Tak honem, honem, Ewo.
A co vy na to?
Tak to už ne. Prostě na to nepřistoupím. Na to prostě řeknu, hele, to nejde. Nesrovnávej mě s holkou, které je sotva dvacet a která nemá děti. To ale neříkám jen lidem kolem, říkám to hlavně sobě. Já mám často v zadku vrtuli, jak se říká, ale nejde mít na sebe nároky být ve všem nejlepší a být všude. Priority jsou dané a já jsem chtěla mít děti, tak teď, když jsou malé, nemůžu po sobě chtít obsáhnout to samé, co jsem zvládala, než se narodily. To člověk akorát spadne do kolotoče výčitek a frustrace.
Co je pro vás rozhodující, když řeknete ano?
Chci věci dělat poctivě. Do věcí jdu naplno. Chci, aby moje věci byly jiné a udržely pozornost lidí. Je to náročné, jistě. Ale mám pak pocit, že žiju.
Tohle je moje tělo, které odnosilo dvě děti, a jsem pyšná.
Jedna z věcí, které na vás vaši fanoušci nejvíc oceňují, je i váš přístup k sobě samé. přístup k body positivity, k vlastnímu přijetí. I tohle přišlo s věkem?
No jistě. Musela jsem k tomu dlouze dozrát. Že tohle jsem já, tohle je moje tělo, které odnosilo dvě děti, a jsem pyšná. Nejsme každá stejná a nikdy nebudeme. Píšu o tom, zpívám o tom. Ty vlny hejtů se vám ale určitě propisují do podvědomí.
V čem nejvíc?
Potřebovala jsem svoje tělo přijmout znovu, po tom, co se z holčičky změnilo v ženu. Začala jsem jako teenagerka, malá holka. Najednou ze mě byla velká holka. A co teď s tím. Každý to má jinak. Někdo zajídá stres, někdo je vystresovaný tak, že zas vůbec nejí, k tomu nepravidelný životní styl, hormony. A tlak médií.
Přesně to, před čím různí výživoví poradci varují.
Nejvíc pracuju v noci a pak mi někdo řekne – jezte hlavně lehce, večer už si dejte jen nějaký salát, lehčí večeři v sedm. No ale já jdu na pódium v deset večer a to potřebuju nejvíc energie.
Co oni na to?
Žádný problém. Tak se to přesune na večer, to vám rozplánujeme. Pro někoho to možná funguje, tohle plánování, kdy co jíst, ale když máte nepravidelný režim, navíc jste často na jiném místě, tak je to šílenost. Já potřebuju energii večer, ale potřebuju ji i ráno, když se vracím k dětem. Ráno se dospíte, říkali, a vynecháte snídani. Jenže já se nedospím. Jdu sice v deset večer na stage, ale děti mi vstávají ráno v šest.
Foto Anna Kovačič | Kabátek a šaty Hana Valová, boty Farah Kimia.
Jak z toho ven?
Chce to čas. Až teď jsem se konečně dostala do fáze, kdy to všechno funguje. Dostala jsem výsledky, že jsem dřív jedla naopak málo, že jsem dostala do hlavy, že jídlo je zlo. Jak mi to pořád psali hateři – nežer, tlustá krávo. Řekli mi – vy máte tolik výdeje, že potřebujete jíst, jinak si to málo, co jíte, tělo bude pořád schraňovat na horší časy. Ono se o vás bojí a odkládá si zásoby, protože vy mu zase pak nedáte. Tak si nacházím svoji cestu.
To zní jako zdravý přístup.
Důležité je rozumně si to v hlavě nastavit a nebát se, neřešit, dostat se do nějaké pohody. Věci potřebují čas. Tohle tělo mi dalo hodně, odnosilo dva životy a dovedlo mě až sem. Mám ho v úctě, a tak se o něj chci starat. Ne z nenávisti, že tady mi něco visí a tuhle jeho část fakt nesnáším.
Máte nějakou radu, jak v tomhle světě sociálních sítí přežít?
Nevadí mi se tomu novému světu přizpůsobovat, spíš to beru jako fakt. Pozoruju, co svět hudby obnáší, co přináší nového, zajímá mě to. Nechci být ten starý dinosaurus, co bude říkat, to teda za mých mladých časů nebylo. TikTok, Spotify, Instagram, všechny sítě. Jde jen o nastavení. Sítě jsou dobrý sluha, špatný pán.
To je ale vyčerpávající, ne?
Hudebník by měl být v kontaktu s fanoušky, ale je fakt, že najít balanc je těžké. Dneska jsou sítě naprostý full-time job a já tam nechci trávit všechen čas. Proto mám už v týmu holku, která mi s tím pomáhá. Píšu všechno samozřejmě dál sama, komunikuju sama, sdílím svůj humor s lidmi, ale nezvládám už stříhat videa, natáčet se, plánovat, co a kdy, přidávat k věcem titulky. Jsem za tuhle pomoc obrovsky ráda. Sítě jsou dneska prostor, o který je třeba se starat, aby v něm fanoušci mohli přehledně fungovat.
A nějaká rada, jak tam komunikovat?
Přej a bude ti přáno. Já lidem fakt přeju. Jsem spokojená. Dělá mi dobře, když ze mě lidi cítí pozitivní energii. Když něco napíšu na sítě, nějakou myšlenku, a někdo mi tam napíše – mám dneska den blbec, tohle jsem fakt potřebovala slyšet.
Píšete ráda. Na sítě, ale i vlastní songy. Je na nich vidět, že o textech hodně přemýšlíte.
Děkuju, to ano. Dělám sice pop, ale mám ráda, když je tam myšlenka, sdělení, když s sebou nese nějaké poselství. Jednou mi jeden kamarád řekl, napiš ten text tak, jak bys ho sama potřebovala slyšet. Jako dopis sama sobě. Například svou písničku Tělo mám fakt ráda, za každou větou si tam stojím, a zpívám si ji i pro sebe. Myslím, že existujou další holky jako já, které to taky tak cítí.
Dávají vám to najevo?
Ano, čtu jejich zprávy, potkávám je na koncertech a ten feedback je silný a moc spojující. Já potřebuju, aby věci byly, jak já říkám, karmicky průchozí. Mě tankuje, že se lidem líbím, že chtějí, abych jim zpívala. Úspěch mi není jedno. Já nejsem alternativní umělec, který vám řekne – dělám to pro sebe a všechno ostatní je mi jedno. Zároveň ale potřebuju věcem věřit. Jdu za věcmi, které opravdu tak cítím.
Mě tankuje, že se lidem líbím, že chtějí, abych jim zpívala.
I v reklamních kampaních?
V hudbě, v reklamě, v životě. Někdo mi nabídne spolupráci třeba na songu, super čísla, bude to mít dosahy, všechno bezvadný. Jenže když mi to nepřijde dobré, nedává mi to smysl, tak do toho prostě nejdu. Stejně tak to mám s reklamou na Instagramu. Nemám problém propagovat něco, co fakticky používám nebo co mě doopravdy baví. Když lidi vidí autentičnost, cítím, že je to pak vždycky dlouhodobější karta.
Takže reklamní kampaně často odmítáte?
Tuhle přišla nabídka na super deal, říkala jsem si, ty brďo, mám ty děti, to by se hodilo, na trochu dýl vypnout, mít trochu klid. Velká reklama, televizní, v Polsku, hodně peněz. Ale byl to produkt, se kterým jsem nesouzněla. Takže bohužel. Ale bylo to těžké. Říct ne něčemu, co vás vůbec neláká, je lehké, ale říct ne tam, kde vidíte, co by vám to mohlo dát, třeba i finančně, to už je těžší. Ale říkala jsem si, že se přece musím zachovat tak, abych se na sebe pořád mohla podívat do zrcadla, abych žila to, o čem zpívám. A jsem ráda, že jsem se tak rozhodla.
S kým tyhle věci řešíte? Kdy říct ano, kdy říct ne?
V týmu se vždycky zeptám. Manažera se ptám, co si o čem myslí. A v neposlední řadě se ptám manžela, ten je upřímný a zná mě.
Foto Anna Kovačič | Klobouk DCDS prodává Zalando, body Lukas Machacek, kalhoty Vojtech Lopour, boty Farah Kimia.
Máte naopak kampaně, na které jste opravdu hrdá?
Cením si dávné spolupráce s Nike, spolu s dalšími Nike Women z celého světa, to byly v minulosti vždycky úžasné ženy, být s nimi ambasadorkou této značky byla čest. Mám taky krásnou kampaň s L’Oréalem, jsem v Polsku už druhým rokem jejich tváří, nedávno jsem se vrátila z pařížského Fashion Weeku, kde proběhlo setkání s dalšími tvářemi jejich kampaní, byla tam například i Helen Mirren.
Proč jste téhle značce kývla?
Obecně mají hezké kampaně, podporují ženy, ukazují je v různém věku, takové, jaké jsou, neretušují příliš jejich fotky, to všechno se mi líbí. Reklama byla formou velmi přirozeného vyprávění svého příběhu do kamery, bez střihu, bez hudby, příkras. Bylo to silné. Nemám ale každý týden jinou spolupráci, nepropaguju nic na svých dětech, nejsem typická influencerka. Dělávám vždy jen pár větších kampaní.
Když se podíváte na uplynulých bezmála dvacet let své kariéry – změnila byste něco?
Napsala jsem o tom nedávno dopis sama sobě, svému mladšímu já. Je to moje písnička Verze 02. Je to o tom, že bych nechtěla vědět, co bude, zpívám tam, že nechci u nohy křišťálovou kouli mít, že všechny věci, dobré i špatné, co se staly, jsou skládankou k tomu, kým jsem teď. A že doufám, že by mé mladší já kamarádilo s tím, kdo se ze mě během těch let stal.
Přemýšlíte o tom, jak jste se během let změnila?
Zastavila jsem teď při koncertě v O2 areně písničku Verze 02 a měla jsem tam takovou řeč ke svému mladšímu já. Řekla jsem: Rozhoduj se rozvážně, ale neboj se chyb. Běž do věcí naplno, tak jak to cítíš, ale pak přijímej následky. Ale jasně, i já občas udělám něco, co mě pak zamrzí.
Co například?
Některé věci nejsem schopná komunikovat tak, jak bych chtěla. Někdy v komunikaci jen něco odseknu a pak mě to mrzí. Někdo mi napíše dlouhou zprávu, očekává stejně dlouhou odpověď, a já odpovím dvěma slovy. Ale to je často dané tím, že to píšu jednou rukou, protože na té druhé mám zrovna obě děti. Jsem stručná, odškrtávám svůj to-do list a asi bych to mohla dělat elegantněji.
Tu stručnost snad každý pochopí, při vašem vytížení.
No nevím, jestli mě někdy nevnímají právě skrz ty moje každodenní úsečné reakce. To by mi bylo líto. Na tom chci pracovat, na komunikaci, a vzít si na to klid. Až třeba budou děti ve školce a mně vznikne dostatek času na to, vyřizovat maily a korespondenci trochu víc v klidu, tak se snad v tomhle zlepším.
Jsem hrdá na nějaký svůj druh odvahy dělat věci jinak.
A na co jste naopak hrdá?
Na svoji rodinu. Na svého muže, na naše děti, na to, že mám nějaký balanc mezi rodinou a kariérou, osobním a pracovním životem. Jsem pyšná taky na některé svoje odvážné kroky. Jsem hrdá na nějaký svůj druh odvahy dělat věci jinak. Na to jsem fakt pyšná. A pak na to kloubení, někdy hůř, někdy líp, všech těch věcí spojených právě s každodenním životem. Kariéra, běžný soukromý život, rodina. Je mi třicet, mám krásný kariérní čas, ale zároveň jsem stihla mít do třiceti dvě děti, jsem mladá máma, to jsem si vždycky přála.
Máte štěstí.
Uvědomuju si to a jsem strašně vděčná za všechno to krásné, co se mi děje. I proto jsem nikdy nechtěla založení rodiny odkládat. Mám radost, že mám krásný čas na hudební scéně, je mi čerstvých třicet, mám rodinu, dvě zdravé děti. Moc dobře si ten dar uvědomuju a jen si přeju, aby to tak zůstalo. Jsem šťastná Lvice.
Děkujeme Daniele Roučkové a týmu hotelu Augustine a Luxury Collection Hotel na pražské Malé Straně za poskytnutí prostor k fotografování našeho cover rozhovoru. Ewu Farnou jsme fotili v interiéru hotelu, v tower suite a v prostorách zahrady hotelu, v historických místech, která v minulosti bývala součástí augustiniánského kláštera.
Styling: Lukáš Macháček, vlasy: Martin Tyl, make-up: Eliška Matějková, produkce: Irena Cápová
