Chalamet se chameleonsky mění v Boba Dylana ve filmu, který natočil James Mangold, mimo jiné učedník Miloše Formana. Je tady nový Amadeus?
Název nového filmu Úplně neznámý vychází z Dylanovy písně Like A Rolling Stone, zároveň jím ale tvůrci fikaně hned zkraje sdělují, že jediného písničkáře s Nobelovou cenou patrně nerozeberou na prvočinitele, neprovedou mu amatérskou psychoanalýzu, zkrátka jeho umění v duchu urputných kultorologů do zemdlení nedešifrují.
„Lidé se mě ptají, jak to všechno dělám, ale zajímá je spíš to, proč to neudělali oni,“ říká ostatně v jednu chvíli Chalametův zpěvák.
Režisér James Mangold a scenárista Jay Cocks si zmíněným názvem také možná trochu kryjí záda před potenciálně nespokojenými diváky – vždyť jsme vám říkali, že žádné jasné rozhřešení nedostanete, takže pokud chcete víc, běžte si spíš znovu poslechnout Dylanovy desky.
Jenže když se více než dvouhodinový film rozjede, pomalu, ale jistě zjišťujete, že onen tajnosnubný název byl v lecčems spíš prázdným příslibem.
Mangold se věnuje prvním pěti letům Dylanovy kariéry spojeným s newyorskou folkovou scénou šedesátých let, nadaného hošíka jí ale nechá postupovat skrze odškrtávání očekávaných životopisných milníků.
Máme tu tedy obrovský talent, který sice nejprve jako tulák nemá kde spát, přesto se díky svému strhujícímu uměleckému výrazu postupně stává pojmem – až v jednu chvíli kráčí po ulicích s šekem na deset tisíc dolarů.
Následuje proslulost, motorka, černé brýle, ale také navazující problémy, například se vztahy. Každý chce, aby byl Bob někým jiným, jako kdyby nestačilo, že je prostě cool.
„Jsou to lidé, kteří mají na genialitu Dylana různé reakce. Milují ho, zbožňují, chtějí ho ovládat, závidí mu, nebo ho dokonce nesnášejí,“ sdělil v jednom z rozhovorů svůj přístup k látce Mangold, jehož učitelem byl ostatně Miloš Forman. Ano, jeho Amadeus se držel podobného schématu.
Problém ale je, že se ho Mangold nedrží důsledně. Rozsáhlé pasáže filmu se mění v odškrtávání Wikipedie, kdy doboví hlasatelé z televizí popisují Karibskou krizi, což Dylan zachmuřeně sleduje, jen aby byl v jinou chvíli naklíčován do záběrů s Martinem Lutherem Kingem.
Aby byl divák očekávající lehce stravitelný dějepis spokojen, ocitneme se na chvíli i v legendárním hotelu Chelsea.
Je tu přitom schovaný mnohem lepší film, který vystrkuje růžky bohužel jen sporadicky, jakkoli Mangold vychází z knihy, která tenhle zajímavější film předjímá.
Ta nese název Dylan se dal na elektriku!, přičemž vykřičník se velmi hodí. Autor se totiž vrací k události na newportském festivalu, jíž nový snímek kulminuje. Dylan tam vystoupil s elektrickou kytarou, čímž šokoval puristy mezi svými fanoušky i učiteli, zároveň symbolicky ukončil folkové obrození.
I ve výsledném filmu je neustále přítomen rozpor mezi starým a novým, když Dylana na začátku kariéry přítelkyně Sylvie ponouká, aby zpíval nové písně, aby ho o několik let později slavná kolegyně Joan Baez zase přesvědčovala, aby dal publiku to, co chce, tedy osvědčené staré hity.
Nejlépe tenhle konflikt reprezentuje Dylanův „objevitel“ Pete Seeger, který je v podání Edwarda Nortona – a Timothée Chalamet promine – vůbec nejzajímavější postavou snímku. Jde o jakéhosi strážce folkového plamene, který si uvědomuje sílu Dylanova projevu na tisícihlavé davy, zároveň ho ale ona pozice celebrity v něčem odpuzuje.
Mladý Dylan, o němž jeho přítelkyně v jednu chvíli řekne, že ho „děsí, jak je ambiciózní“, však jde slávě naproti. Mangoldův film šlechtí, že Seegera a Dylana nevžene do otevřeného konfliktu, spíš pracuje s jemnými náznaky, které gradují v silné scéně, v níž Seeger popisuje, jak se podle něj děje změna. Ne zhurta, ale malými lžičkami písku, které se postupně přisypávají do většího kbelíku.
Úplně neznámý se těchto půtek mezi samotnými umělci měl možná držet víc – spíš než nábožné pohledy na zpěváka vám v paměti utkví, když Dylan řekne své kolegyni Baez, že její písně jsou jak „olejomalba u zubaře“ nebo že je „hezká až moc“.
Podobně setnout měl ale i samotného Dylana, který ve svých třiaosmdesáti tyhle filmové pomníky očividně s gustem marnivého lišáka sám s nadšením posvěcuje. Šlo si třeba udělat z jeho mladického, místy nesnesitelného patosu legraci, to se však neděje, Boba se scénář jen neustále banálně ptá: „Kým chceš být?“
Aspoň že se ve filmu možná ještě víc zpívá, než mluví, což sluší hercům. Chalamet se v roli Dylana takzvaně ztrácí, neexhibuje a je úslužný, zároveň ji tím neumrtvuje a dokáže tak pozornost přitáhnout jako magnet.
Devětadvacetiletý herec je vůbec v unikátní pozici, kdy sice hraje v několika filmech za rok, zároveň zvládá nepůsobit vyšeptale. Je otázka, jak dlouho mu to vydrží. Zatím se bát nemusí.
Že by to ale mělo být na Oscara? Hudební biopicy o skutečných lidech jsou v tomto ohledu požehnáním i prokletím.
Akademie za ně pozlacené sošky rozdává doslova lopatami, většinou je ale trochu iritující, o jak velkou, lehce ocenitelnou sázku na jistotu jde. Herec se při modelování podobných partů může držet mnoha madel, i když pak v rozhovorech opakuje, o jak velkou zodpovědnost šlo a jakou musel sebrat odvahu.
A je tu ještě jedna věc – hudebních biopiců je prostě strašně moc, jsme jimi vyloženě přejedení, protože Hollywood chrlí jeden za druhým. Jsou tak z povahy věci spíš už jen contentem, kdy se filmaři možná natahují po něčem opravdu skvělém, ale nakonec stejně skončí jako ona coververze, která Dylanovi během celého filmu pije krev.
