Bude to jeden z mála filmů, které ze sezony letošních výročních cen uvíznou v paměti. Nový snímek režiséra Darrena Aronofského povznáší přítomnost namaskovaného Brendana Frasera v hlavní roli, ale dolů se ho pokouší stáhnout teatrálnost scénáře.
Když ho poprvé vidíme, masturbuje před zapatlaným laptopem, což mu málem přivodí infarkt. Obří, morbidně obézní profesor Charlie se pořádně nemůže hnout, sípe, potí se a jeho tlak stoupá do astronomických výšin. Do toho se futruje smaženými kuřaty i sladkostmi. Vlastně se „užírá“ k smrti, protože se nenávidí. Jeho představitele naopak v posledních týdnech a měsících zavalila ze všech stran láska.
Herec Brendan Fraser totiž novým filmem Velryba režiséra Darrena Aronofského zažívá onen neodolatelný comeback, na jehož narativ vděčně naskakují diváci, kritici, média i různá výroční ocenění.
Hollywoodský idol z Mumie se totiž tímhle áčkovým projektem vrací na scénu po dlouhých letech, která strávil v ústraní kvůli rozličným osobním problémům. V jednu chvíli na tom byl dokonce tak špatně, že vzal i roli v obskurním českém sci-fi projektu, jednou nazvaným Za oponou noci, podruhé jako Dimenze, který však nakonec nikdo neviděl.
To už je ale všechno pryč, protože nyní se dojatému Fraserovi tleská dlouhé minuty vestoje, třeba na festivalu v Benátkách, kde se Velryba poprvé promítala, aby v dalších týdnech postupně cementovala hercovu pozici oscarového favorita.
Fraser navíc drží v ruce ještě jedno eso – pro roli ve Velrybě musel díky maskérům projít velkou fyzickou proměnou, což Hollywood miluje, jak by mohla odkývat pěkná řádka oscarových laureátů od Charlize Theron, Renée Zellweger až po Garyho Oldmana.
Skoro by se tak mohlo zdát, že se v tom humbuku zapomíná na film samotný, jenž přitom vyvolává poměrně rozporuplné reakce, ačkoli by se dal na první pohled označit jen jako další vykalkulovaná platforma nadbíhající hereckým cenám.
Samotné studio A24 ale Fraserovu podobu ve filmu vyjma jediné propagační fotky obličeje skoro až do premiéry skrývalo, neboť se podle některých médií bálo nařčení z fat shamingu, tedy zostuzování obézních lidí.
Ano, když se Fraser poprvé zjeví na plátně v takzvaném fat suitu, je to šokující, jeho Charlie ale nikdy není k smíchu, natož aby se z něj dělala jakási hororová cirkusová kreatura. Naopak se velmi záhy akcentuje jeho vnitřní bolest, rozporuplnost, ale neoddiskutovatelná vřelost.
Je to skutečně velmi jemná práce, která se podařila, proto si tvůrci ve filmu mohou dovolit i skrze jiné postavy na konto Charlieho vizáže vtipkovat, což však nepůsobí krutě, spíš naprosto přirozeně, až domácky. A ani k tomu nejsou potřeba žádné triumfální proslovy o tom, že všechna těla jsou krásná, u nichž byste se otřásali trapností.
Jak už to tak ale bývá, má to všechno i druhou stránku. V téhle adaptaci divadelní hry jde o to, že Charlie potřebuje najít ztracenou sebehodnotu, přestat se za vše omlouvat, ujistit se, že všechno na světě nepokazil – tím myslí především budoucnost svojí dcery, s níž dostane šanci se usmířit.
I přes svoje chyby, mezi něž počítá opuštění rodiny kvůli novému partnerovi, chce rozbít představu, že lidé jsou sobci, ale že jsou naopak schopni úžasných činů. Že i když něco vypadá jako podpásovka, dá se to interpretovat jako podaná ruka.
Z toho všeho se ale rychle stává jakýsi instantní terapeutický buřtguláš, z něhož si každý může bez práce vylovit to svoje, ať už si zrovna prochází jakýmkoli osobním očistcem, takový výprodej emocí ale tupí sílu filmu samotného. Jasně, při terapii je vždy nutné se pořádně vypovídat a zformulovat všechny bolístky, film ale popisnost snáší vždycky špatně.
Nakonec vůbec nevadí, že jde skutečně o divadlo na plátně, kdy se Charlieho návštěvy včetně dcery, misionáře či ošetřovatelky uvozují zaklepáním na dveře bytu, kde se postupně střídají.
Dění tu ale nadbytečně rámují americké volby s Donaldem Trumpem, což má stvrzovat jakýsi dojem konce, velmi očividné jsou také motivy církevní nenávisti. Aronofsky to zkrátka místy přepálí víc, než je nutné – jako když musí každé Charlieho setkání s výše jmenovanými dohnat ad absurdum a zakončit hysterickým řevem.
Nebyl ale Arofonsky takový vždycky? Když si totiž prach v tomhle zanedbaném bytě sedne, vlastně si uvědomíte, že ve svých filmech jako Fontána, Černá labuť či Requiem za sen Aronofsky vždycky sebevědomě předstíral psychologickou sofistikovanost s rizikem, že bude působit trapně.
Pokaždé šlo ale také o fascinující risk, jenž nevzbuzoval apatii, a rozhodně na něj nešla napsat recenze už z traileru. I Velryba bude jedním z mála filmů, které z letošní oscarové sezony uvíznou v paměti.
