Hudební festival Prague Sounds se koná už od roku 1996, kdy začínal pod dřívějším názvem Struny podzimu. A po celou dobu u něj stojí Marek Vrabec, který nyní spokojeně sleduje průběh 28. ročníku, pozoruhodný mimo jiné poctou Karlu Krylovi.
Za skoro třicet let pořádání hudebních akcí ho už sotva něco překvapí. A tak když se před pár dny ozvala rapová revolucionářka Moor Mother, že nestihla navazující spoj v Mnichově, místo zoufání začal improvizovat.
Nechal přehodit pořadí koncertů a původně druhého v pořadí Billyho Woodse koncertní blok otevřít, trochu ho nastavit, aby vydržel na stage déle, a Moor Mother poslal z Mnichova taxíkem, aby zahrála jako druhá. Elegantní řešení, jak zachovat program. „A zažili jsme večer avantgardního hip hopu,“ pochvaluje si Vrabec.
Mezi další letošní hvězdy patřil třeba saxofonista Branford Marsalis, držitel tří cen Grammy, na programu je i pocta Karlu Krylovi: nejprve neformální vzpomínání na Kampě u ohně, 12. listopadu pak v Rudolfinu zazní dvacet písní oblíbeného písničkáře v podání Davida Kollera a Richarda Müllera v nových aranžích vzniklých na objednávku festivalu.
„Festival se pohybuje mezi jazzem, soudobou klasickou hudbou, elektronikou a hip hopem a k tomu přidáváme vždy nějaký unikátní originální festivalový projekt, na který je velká pozornost, což je letos právě pocta Karlu Krylovi,“ řekl Vrabec v rozhovoru pro Forbes.cz.
Foto se svolením Marka Vrabce
Jak se dělá dramaturgie festivalu, který má tak široký záběr?
Je to samozřejmě trochu oříšek, snadno by to mohlo dopadnout mišmašem. Ale za ta léta už máme vytvořený nějaký postup. Zajímají nás všechny žánry, ale už víme, že budeme skládat z nějakých typů hudby, něco tam patří, něco ne.
Prague Sounds
Hudební festival založili Marek Vrabec a Martin Pechanec, kurátoři hudebního programu Pražského hradu, v roce 1996. Zrodil se za Václava Havla a v prvních osmi letech se odehrával právě na Hradě, v současnosti má několik lokací po Praze. V programu mísí současné hvězdy s těmi vycházejícími, a to ze všech možných žánrů od vážné hudby přes elektroniku, hip hop či jazz.
Náš festival se nedá posuzovat jenom z jedné návštěvy, celá dramaturgie dává smysl. Když odstoupíte kousek dál a vidíte to v celém kontextu, tak každý koncert představuje jiný typ hudby. Pojítkem je výjimečná kvalita interpretů.
Jak se je sem daří lákat?
Dělám to už osmadvacet let, což je neuvěřitelné, ale se spoustou umělců či agentů musíte udržovat kontakt dlouho, než je zlákáte k účasti. Jsme limitováni možnostmi sálů, nemůžeme je všechny držet na dva měsíce a pohodlně vybírat. Je to výsledek poměrně složitého plánování a kombinatoriky, aby se to protnulo termínově a dávalo to ve finále smysl taky umělecky.
Některé věci vznikají v dvouletém předstihu, některé v ročním a některé v půlročním. Jedna z komplikací při přípravě multižánrového festivalu je i to, že každý žánr hudby má trochu jiný způsob plánování.
Co tím myslíte?
V klasické hudbě se plánuje strašně dlouho dopředu a dá se na to spolehnout. Byl jsem šest let šéfem Dvořákovy Prahy, a když tam chcete přivézt Londýnský symfonický orchestr, tak u něj se čtyři roky dopředu ví detailní program, rozpis zkoušek. Kdežto u alternativnějších žánrů tomu odpovídá i management.
Často plánují na poslední chvíli, což nám dělá určité potíže, některé věci máte zabookované dlouho dopředu a některé nejste schopen potvrdit. My program oznamujeme v jednom momentu, na jaře, a potřebujeme, abychom to měli všechno víceméně pod střechou. To jsou ale provozní bolesti, na které jsme si zvykli, protože nám to takhle dává programově smysl.
Kdy se vám tyhle dlouho opečováváné vztahy s agenty či umělci nejvíce vyplatily?
Především u návštěvy Bobbyho McFerrina v roce 2008. Můj obrovský úspěch, o tom koncertu jsem snil, věděl jsem, že tu Bobby nikdy nebyl, nikdo ho sem nedostal, to pro mě byla velká výzva. Nakonec mě to stálo osm let, než se to povedlo.
Foto Petra Hajská
Bobby McFerrin
V jednu chvíli jsem si omylem vytiskl celou mailovou korespondenci k jeho návštěvě a bylo to osmdesát stránek textu. A to nemluvím o návštěvách USA, telefonátech i snahách přesvědčit ho, že jsme dost dobří.
Podobný případ byl s violoncellistou YoYoMou, kde to také trvalo dlouho. V roce 2008 jsem byl rok na stáži v John F. Kennedy Center for the Performing Arts. Mohl jsem díky tomu jezdit do New Yorku často a postupně se seznámit s agentkou i lidmi okolo. U těch největších hvězd je často nejlepší se dostat co nejblíž k umělci. Což je čím dál těžší, ale vyplácí se to. Tím spíš, že si na hosty často připravujeme i něco speciálního.
Jiné aranžmá, než jsou zvyklí.
Často nás nezajímá program, který si běžně odehrají v rámci turné, ale vymýšlíme si z pohledu jejich agentů různé nesmysly, které jim komplikují život, třeba že musejí zkoušet ještě s někým jiným než obvykle. Dobrý příklad v tomhle byl Gregory Porter.
Foto Petra Hajská
Foto Petra Hajská
Gregory Porter | Foto Petra Hajská
Povídejte.
Toho jsme vlastně objevili. Náš dramaturg Guy Borg říkal, že to bude velké jméno. Když vystoupil v roce 2012 poprvé v Lucerna Music Baru, tak tam ani nebylo tolik lidí. Pak jsme ho pozvali ještě jednou a to už jeho hvězda začala strmě stoupat. Povedlo se nám ho tehdy přesvědčit, aby vzal do kapely jako hosta aspoň na jednu dvě písně Ondřeje Pivce, že to je fantastický kluk, který žije v USA a hraje v kostele v Brooklynu na hammondy.
Dost se tomu bránil, protože kdyby měl hrát s nějakým talentem všude, kam přijede, tak by to dost dobře nešlo. Ale přemlouvali jsme ho z různých stran, s Ondrou v klubu v New Yorku, když dohrál koncert, s manažerem. A nakonec se to povedlo.
Zahráli si spolu a byl to naprostý game changer. Pár měsíců poté zavolal Ondrovi šéf Blue Note Records, že mu Gregory říkal o jejich společném hraní, a jestli nechce přijet za nimi do studia. Nahráli spolu desku, ta dostala Grammy a od té doby je Ondra součástí kapely, která jezdí dneska už tak velké haly, že si ho vlastně nemůžeme dovolit.
Předpokládám, že podobně jako u karlovarského filmového festivalu vám teď reference od předchozích účastníků pomáhají. Tedy že si hvězdy mezi sebou řeknou, že jsou Prague Sounds fajn, a lépe se vám vyjednává o dalších hostech.
Přesně tak. Pomáhají zkušenosti z minulých let a pomáhal nám taky ten hradní příběh. Začínali jsme totiž na Hradě za Václava Havla, to bylo hlavní lákadlo v prvních letech. Umělci byli ochotní přijet i za velmi symbolických podmínek, toužili přijet do úžasné země po slavné „velvet revolution“.
To se změnilo, showbyznys je dnes poměrně nekompromisní. Ale reference a naše historie nám pomáhají. Leckdy i line-up a festivalový vizuál, líbí se jim jména, která máme, a chtějí být v takové společnosti.
Jak se hledá pro takto žánrově rozkročený festival publikum?
Bojujeme s tím, máme více segmentů, necílíme na jednu jasně definovanou skupinu. Snažíme se, ale je to těžší. Musíme mít mnoho proudů komunikace, abychom zasáhli ty, na které míříme, aby si festival našli. A zdá se, že si svou hudbu najít umějí, nebo věří, že když je to na Prague Sounds, tak nešlápnou vedle.
Prague Sounds se původně jmenovaly Struny podzimu. Proč došlo před dvěma lety k přejmenování?
Směřoval jsem k tomu dlouho. Původním názvem jsem se chtěl odlišit od různých pražských podzimů a jar, a tak jsme použili Struny podzimu, poetické, melancholické. Ale jak šel čas a vyvíjeli jsme se, tak klíčem bylo neustrnout a nestát se kamennou institucí. Stejně jako se vyvíjí hudba, i my musíme reagovat na to, co se děje, abychom byli pořád relevantní.
Název začal být trochu brzdou v našem kosmopolitním vnímání hudby, spoustu lidí, co nás neznalo, si myslelo, že je to nějaký festival smyčcových kvartet, špatně se to překládalo i do angličtiny jako Strings of Autumn, anglický název nebyl moc sexy a navíc byl zavádějící, začal být handicapem hlavně v mezinárodních produkcích, do kterých jsme začali vstupovat.
V průběhu pandemie jsme dělali koncerty na Vltavě, dali jsme tam Prague Sounds, jako že Praha zní, navzdory tomu, co se děje. Název zarezonoval, najednou bylo strašně přirozené ho používat. Umožňuje nám pod jednu střechu schovat všechny hudby, které děláme. Máme v týmu Angličana, který říká, že je to cool, slovo Sounds lze chápat jako zvuky i jako sloveso, že Praha zní.
Také nás to nelimituje termínově a není v tom tíha té melancholie a přílišné křehkosti, což v době přituhující konkurence lépe vystihuje, co jsme a může nás to vést dál i další dekády.
Co ještě děláte, abyste zůstali relevantní? Nově máte třeba podcasty…
Ty jsou fajn. Ale klíč je ve výběru hudby. Snažíme se v tom bezbřehém množství vybrat to podstatné. Máme pečlivě kurátorovaný program a říkáme: Tohle stojí za pozornost, tohle je umění, když mluvím třeba o hiphopu, kterému jsme se začali soustavně věnovat.
Tím, že ho uvádíme v našem festivalovém kontextu, v krásných sálech, tak tím to nasvěcujeme nanovo, dostává nový význam a novou hloubku. Chceme být relevantní a postihnout, co se děje ve světě hudby. Vybrat to a seřadit v nějaký inspirativní provokativní sled. To se neochodí.
Právě tohle vás na tom i po letech nejvíc baví?
Určitě, objevování nových věcí. Srovnal bych to s mou šestiletou prací na Dvořákově Praze. Po šesti letech jsem měl pocit, že je to krásný festival klasické hudby, ale pro mě už to nebylo naplňující. Člověk doveze skvělé světové orchestry, sólisty, dirigenty, vídeňskou filharmonii, ale je to již z povahy věci konzervativní. Je to tradiční, klasický – v dobrém slova smyslu – festival.
U Prague Sounds mě baví život, vývoj, neustálá proměna toho festivalu. Když se podíváte na Struny podzimu nebo Prague Sounds před dvaceti, deseti i pěti lety, tak to byl úplně jiný festival. Má hodně společného se současností, stejnou DNA, ale obsahově jsou podstatné jiné věci. A díky tomu to člověka pořád baví. Dělám festival tak, jak bych ho dělal pro sebe a díky tomu je to jednak dream job, jednak se to dá pořád dělat s chutí.
