Jeho nové modely bydlení řeší „silver boom“ i soužití širokých rodin. „Architektura musí změny ve společnosti promýšlet dopředu,“ říká profesor MIT Rafi Segal, který stál v čele poroty letošní Grand Prix Architektů – Národní ceny za architekturu.
Rafi Segal je profesorem na prestižní univerzitě Massachusetts Institute of Technology (MIT) v Bostonu a uznávaným světovým architektem a urbanistou. Jeho realizace je možné najít po celém světě, především pak v jeho rodném Izraeli, kde společně se Zvi Heckerem (1931–2023) postavili například Museum Palmach v Tel Avivu.
Vyhrál také soutěž na Národní knihovnu v Jeruzalémě, i když jeho návrh nakonec nebyl realizován. Pracovní vazby má sedmapadesátiletý architekt řadu let i na Českou republiku; poprvé sem přijel už v rámci svého doktorandského studia na Princetonu, aby zde pátral po stopách významného architekta Alfreda Neumanna.
Letos v létě vystavoval Rafi Segal své nejnovější projekty v brněnské vile Tugendhat a stál také v čele mezinárodní poroty Grand Prix Architektů – Národní ceny za architekturu, která byla vyhlášena 21. října v Nové Spirále v pražských Holešovicích.
Na galavečeru předával hlavní cenu v podobě modré skleněné kostky týmu architektů Štvanické lávky, Petru Tejovi, Marku Blankovi, Janu Mourkovi a Aleši Hvízdalovi. Blízko jejich stavby jsme se druhý den ráno bavili nejen o jeho názoru na úroveň české architektury, ale také o tom, v čem vidí poslání architektury a jaké společenské výzvy by nyní měli architekti spolu s investory řešit.
Rozpovídal se i o vlastních projektech včetně nového konceptu bydlení pro seniory s pečovatelskou službou, které právě staví ve Spojených státech, i projektu na řeckém ostrově, který chystá pro své příbuzné a přátele.
Při slavnostním předávání cen Grand Prix Architektů jste zmínil, že by architektura měla reagovat na výzvy současného světa, jako je ekologická krize, stárnutí populace nebo nedostupnost bydlení. Jak v tomto kontextu chápat ocenění pro pěší lávku spojující dvě pražské čtvrti?
Rozhodnutí udělit hlavní cenu právě tomuto projektu nebylo těžké. Oceňuji na něm umění vytvořit maximální dopad s minimální formou, nebo jak říkají hudebníci – hodně muziky z mála not. Jedním z kritérií posuzování přihlášených projektů byl jejich dopad, který je v tomto případě jednoznačný: jde o pozitivní dopad jak na zdraví obyvatel, tak města samotného, protože vybízí k pěší aktivitě.
Dobrý design inspiruje lidi k tomu, aby jej využívali. Infrastrukturní stavba se v tomto případě stala projektem, kde se estetický záměr stává prostředkem technologické inovace.
Dobrý design inspiruje lidi k tomu, aby jej využívali.
Pozorujeme čím dál větší tendence přizpůsobovat města chodcům a s tím jde ruku v ruce i rozšiřování zeleně. Vedle toho tkví důležitost lávky samozřejmě také v tom, že propojuje dvě městské čtvrti i ostrov a zároveň v kontextu celého města vede dialog s ostatními, historickými mosty.
V rámci posuzování přihlášených realizací jste musel stavby jakožto porotce osobně navštívit. Jaký jste si díky tomu udělal obrázek o české architektuře?
Myslím si, že za dobu, kdy jsem tu byl zhruba před patnácti lety poprvé, se mnohé změnilo k lepšímu. Je tu především cítit větší motivace. Vždy jsem tu vnímal velkou úctu k historickému dědictví, což se projevuje i v investicích do památek.
Změny si všímám ale především v tom, že je tu mnohem více mladých zapálených architektů a designérů, kteří svou tvorbou chtějí přispívat do širší diskuse. Cítím tu větší otevřenost a zájem o to, vztahovat práci jak k lokálním potřebám a zdejšímu kontextu, tak k širší světové diskusi.
Zapálení architekti jsou jedna věc, ale vždy je potřeba i zapálený investor…
To je pravda. Věřím, že to jde ruku v ruce s rozvojem stavebnictví. Vnímám tady velký respekt k okolí, ať už ve městě, nebo na venkově. Je třeba přemýšlet o architektuře v kontextu celého prostředí a nevidět jednotlivé stavby jako izolované objekty. Vždy vedou dialog s místem, kde stojí, a s lidmi, kteří je užívají, ale také s minulostí i budoucností.
Můžete přemýšlet o udržitelnosti, respektovat krajinný ráz a zároveň přinést nějaký nový neočekávaný prvek, i když se jedná o rekonstrukci historické stavby. I v takovém případě by měl architekt myslet dopředu, na budoucnost. Účast v porotě Grand Prix Architektů jsem vnímal jako příležitost rozšířit tento způsob přemýšlení o architektuře a podpořit v něm i investory.
Do České republiky jste poprvé přijel, když jste v rámci svého doktorského studia zkoumal práci architekta Alfreda Neumanna. Co vás k němu přivedlo?
Můj vztah k Neumannově práci je osobní. Neumann byl mentorem a kolegou Zvi Heckera, který byl zase mým mentorem. Učil jsem se architekturu od Zvi Heckera, on se ji učil od Neumanna a ten zase od svých učitelů, jako byl třeba August Perret. Bylo tam pro mě silné spojení.
Věděl jsem, že je Neumann pro mou práci velmi důležitou postavou a že z jeho díla nevědomky čerpám, a proto jsem se o něm chtěl dozvědět více. Bádání mě v roce 2010 přivedlo i do Brna, kde trávil významnou část svého života před druhou světovou válkou i po ní, když se vrátil z koncentračního tábora jako přeživší holokaustu.
Vytvářel urbanistické plány moravských měst a reprezentoval Československo na světovém architektonickém kongresu, ale po nástupu komunistů se odstěhoval do Izraele. Ph.D. jsem dokončil v roce 2010, ale chtěl jsem jeho práci dále zviditelnit, a tak jsem o něm v roce 2017 vydal knihu.
Již předtím, v roce 2014, jsem byl Kabinetem architektury v Ostravě přizván k tomu, abych o jeho práci uspořádal výstavu. Ta poté putovala nejen po českých městech, ale i po Evropě, včetně Bauhausu ve Výmaru.
Přemýšlel jste o tom, že byste v Česku vytvořil nějaký vlastní projekt?
Čas strávený v Česku si vždy velmi užívám a oceňuji místní přístup k architektuře. Zároveň cítím jakousi sounáležitost k české kultuře, protože jsem v Izraeli vyrostl mezi mnoha českými rodinami. Bylo by to pro mě velmi zajímavé, vytvořit tu nějaký projekt, ale k tomu by byl potřeba ještě někdo další – stačil by i jeden jediný člověk…
Jedním z vašich nejnovějších projektů je konverze staré továrny v Kosovu na kulturní a technologický hub. Můžete představit, o co jde?
Jde o transformaci staré cihelny uprostřed Prištiny na nový Art-Technology District. Některé původní budovy procházejí rekonstrukcí, ale k nim ve spolupráci s partnery ORG Permanent Modernity, OUD + Architects a umělkyní Marisou Morán Jahn navrhujeme i objekty zcela nové. Původní továrna patřila k největším producentům stavebního materiálu v zemi a výrobu ukončila zhruba před dvaceti lety.
Foto Rafi Segal A+U / ORG Permanent Modernity / OUD + Architects / Marisa Morán Jahn
Tento opuštěný průmyslový areál stál původně na okraji města, ale Kosovo je jedna z nejmladších zemí v Evropě a stále roste, takže továrnu postupně obklopily nové čtvrti a nyní je téměř v centru města.
Cílem je vytvořit z areálu takzvaný art-tech distrikt, který by byl sídlem technologických společností a startupů, které se nyní v Kosovu rozrůstají, v kombinaci s prostory pro výtvarné umění, hudbu, divadlo, ale také pro coworking, vzdělávání i noční život. Zároveň tu ale zachováme otevřený veřejný prostor. V takovém propojení vidím velký potenciál.
Nemůžu se ubránit paralele s rekonstrukcí Automatických mlýnů v Pardubicích, za niž si autoři konverze obilného sila odnesli z Národní ceny za architekturu ocenění v kategorii rekonstrukce, ale třeba také s rozvojem Holešovické tržnice v Praze… Vnímáte přeměnu industriálních prostor pro kulturní, vzdělávací či jiné účely jako celosvětový trend?
Věřím, že jsou takové projekty nutné. Tyto prostory mají obrovský potenciál. V dnešní době už jsme si vědomi toho, že musíme co nejvíce využívat již existující prostory. Po celém světě je mnoho nevyužívaných industriálních objektů, které již neslouží původnímu účelu. Věřím, že je to tak i v České republice.
Většinou jsou to opravdu krásné, otevřené prostory, které ale nesou velkou environmentální zátěž. Vnímám to jako udržitelnou příležitost využít existující stavbu, která je po konstrukční stránce mnohdy kvalitnější než současné novostavby, a navíc přinese i kultivaci pro své okolí.
Dalším důležitým tématem vašich projektů je sdílení a kolektivní bydlení. Letos v létě jste na výstavě ve vile Tugendhat představil nový typ pečovatelských domů, které stavíte ve Spojených státech a v Řecku. V čem spočívá?
Projekt, který nazýváme Carehaus, je mi velmi blízký. Založili jsme jej společně s umělkyní Marisou Morán Jahn a developerem a urbanistou Ernstem Valerym. Koncept spočívá v tom, že v amerických městech vytipováváme lokace, kde je potřeba bydlení pro seniory.
Spolu s místními developery se domluvíme na odkupu pozemků, pro něž pak navrhneme cohousingové bydlení pro seniory a lidi vyžadující péči i jejich pečovatele. Každý má svou vlastní bytovou jednotku a soukromí. Pečovatelé nežijí se seniory, o které se starají, ale se svými vlastními rodinami.
Foto Carehaus Baltimore
Foto Carehaus Baltimore
Foto Carehaus Baltimore
Mnoho pečovatelů a pečovatelek ve Spojených státech jsou samoživitelé a musejí se starat zároveň o své děti, případně rodiče i klienty zařízení, pro které pracují. Tento model umožní seniorům se socializovat, ale zároveň mít soukromí a pečovatelům být nablízku vlastní rodině.
Zároveň řeší situaci, kdy je třeba náhle přijít na pomoc klientovi v nouzi, když například upadne v koupelně nebo se mu udělá v noci špatně. Vždy je nablízku někdo, kdo jim může pomoci. Architektura pomáhá najít rovnováhu mezi soukromým a společným prostorem.
Důležitým inovativním prvkem těchto projektů je také kvalitní design, který není v zařízeních určených pro lidi v pozdním věku samozřejmostí. Do pečovatelského domu se obvykle nestěhujete proto, že byste chtěli, ale protože musíte. Společnost se k těmto zařízením bohužel staví velmi institucionalizovaně a obvykle se tu necítíte jako doma.
Seniorský věk ale přece můžete prožít důstojně a nezávisle, i když potřebujete, aby se o vás někdo staral! Chtěl bych toto přemýšlení změnit, protože nejen ve Spojených státech, ale i v Evropě to bude potřeba čím dál více.
Současný západní model bydlení je stále založen na tom, že byt nebo dům slouží primárně pro potřeby takzvané nukleární rodiny se dvěma dětmi. Populace přitom stárne a mnoho lidí rodiny nezakládá. Je podle vás právě takový model bydlení, který jste popsal, řešením pro budoucnost?
V roce 2025 bude jen v Evropě přes dvě stě milionů lidí v seniorském věku. Demografové tomu říkají „silver boom“, nebo dokonce „silver tsunami“. Zároveň jde ale o lidi, kteří mají před sebou ještě spoustu let aktivního, produktivního života, který nazýváme třetí věk.
V tomto věku chcete žít v místě, které vám umožňuje veškeré potřebné aktivity a zároveň i péči, ale nechcete do klasického pečovatelského domu. Carehaus je nový model kolektivního bydlení, který nabízí nezávislé bydlení s přístupem k různým úrovním péče. Není nutné tuto péči využívat, ale v případě potřeby víte, že tu je.
Když se řekne „kolektivní bydlení“, působí to v postkomunistických státech stále trochu jako rudý hadr….
Tomu věřím – a zároveň si dokážu představit, že na některých místech v Americe by to naopak znělo cool (smích). U projektu Carehaus ale mluvíme o péči, což je něco, k čemu se mohou vztáhnout lidé všude na světě. Stát v něm angažován není, což je částečně výhoda, ale pro nás to znamená hledat jiné mechanismy financování a formy organizace, abychom se postarali o budoucnost dalších generací.
Generace Z už nemá zájem mít děti a na rozdíl od naší generace nebo generace našich rodičů už nebudou mít nikoho, kdo by se o ně ve stáří postaral. Co nastane, až tito lidé dospějí do seniorského věku? Budou si muset pomoci sami. Na to, co se stane za třicet let, se ale musíme připravovat už teď.
Architektura je velmi pomalá, společenské změny se dějí rychleji, než se stavějí domy. Modely bydlení nastavené na život tradiční rodiny už ani teď nejsou nedostačující, byty 3+1 stavěné ve dvacátém století pro tradiční rodiny jsou vhodné jen v určité životní etapě. Úkolem architektů je nejen reagovat na potřeby společnosti, ale promýšlet je dopředu.
Jak to máte promyšlené vy osobně?
Vymysleli jsme si s rodinou společný projekt na krásném řeckém ostrově Andros. Moje sestra tu před lety koupila pozemky, navrhli jsme rezidenční projekt, který nazývám „gathering homes“. Jde o seskupení domů se společnými prostory, kde se může scházet široká rodina, kterou rozdělují velké vzdálenosti. Moje děti, sestřiny děti i příbuzní ze strany našich partnerů jsou všichni rozuteklí po světě.
Foto Mariana Bisti
Foto Mariana Bisti
Foto Mariana Bisti
Foto Mariana Bisti
Foto Mariana Bisti
Každý má své vlastní plány a není příliš příležitostí, kdy bychom se sešli všichni dohromady. Proto jsme se rozhodli takovou příležitost vytvořit v podobě místa, kde by bylo příjemné trávit společný čas a zvát sem i své přátele. Stala se z toho taková malá vesnice, kterou tvoří více malých domků rozprostřených okolo společných venkovních i vnitřních prostor, jako je kuchyň, venkovní jídelna nebo zahrady.
Mnoho přátel za mnou chodí, že by chtěli něco podobného. Je to projekt, který udržuje vztahy v době, kdy jsme sice všichni propojeni díky technologiím, ale setkáváme se málo a trávíme spolu málo času. Architektura má tu moc, aby nás opět spojila.
