Plevel založila výtvarnice a zahradnice Beata Alexová jako alternativu k pugétům růží z dovozu. Férovou květenu pěstuje na vlastní zahradě za Prahou a pravidelně jimi zdobí designové showroomy, kavárny nebo restaurace metropole.
„Jsou mi sympatické neobvyklé květiny. Nepotřebuji, aby růže měly šedesát centimetrů dlouhé stonky. Mám trochu jiné požadavky na kvalitu,“ říká Beata Alexová. Ta založila značku Plevel už před osmi lety, během studií na pražské UMPRUM.
Společně s fotografkou Adélou Zapletalovou se tehdy rozhodly zpracovat téma kvítí natrhaného ve volné přírodě. „Kytice z tradičního květinářství se nám vůbec nelíbily. A tak jsme chtěly dát vědět, že mohou vypadat i jinak,“ vypráví.
O několik instagramových příspěvků později začaly Beatu oslovovat pražské podniky s nabídkami na spolupráci.
„Bylo to všechno dost rychlé a spontánní,“ vzpomíná. Nejdříve to bylo letenské Bistro 8, hned vzápětí tehdy vznikající karlínská restaurace Eska. „Ale nikdy jsem nechtěla založit květinářství. Vlastně dodnes nevím, jak to definovat.“
Ze začátku také často experimentovala s kvítím natrhaným ve volné přírodě. „Ono to není jen tak, natrhat kytici. Je potřeba znát správná stanoviště a vědět, kterým místům se naopak vyhnout. Nikdy se nesmí trhat v národním parku a v dalších chráněných oblastech,“ připomíná.
Vlastní produkci potom jeden čas pěstovala na malém pozemku v zahrádkářské kolonii v Brně.
„Vstávala jsem ve čtyři hodiny ráno, abych o sedmé mohla zdobit stoly v Esce.“ Dnes již téměř všechny květiny z Plevele tvoří výpěstky, které Alexové vyrostly na její vlastní zahradě. Tu zakoupila před pěti lety v zahradní kolonii poblíž Stochova na Kladensku.
„Zahrada je mi obrovskou inspirací. Je divoká, stejně jako plevelné vazby, a já ctím její řád. Moje práce s ní je pomalá a citlivá, přistupuji k ní stejně jako k malování obrazu,“ vysvětluje.
Organický charakter projektu Plevel ilustruje i fakt, že během své existence vyzkoušel Plevel řadu podnikatelských modelů, od provozování vlastního obchodu s e-shopem přes realizaci firemních zakázek až po pořádání workshopů a svatebních služeb.
„Domnívám se, že to je dáno tím, že mě tato práce opravdu baví, a proto se jí věnuji s plným nasazením. Neustále se vyvíjí a každý rok přináší něco nového. Současně je pro mě důležité být obklopena lidmi, kteří mají podobné vizuální cítění jako já,“ líčí.
Kromě fotografky Adély Zapletalové se v Plevelu objevila například bývalá akrobatická lyžařka a produkční Kristýna Kapounová či umělkyně Valentýna Janů, laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2021.
„Až s narozením dcery, před dvěma lety, jsem si uvědomila, že čas je vzácný. Už to není hobby, ale moje práce. Mám nicméně štěstí v tom, že spolupracuji s místy, kde si plně uvědomují, že květiny mají určitou hodnotu a přesah,“ míní Alexová.
Denní realitu, ve které se poetika a výtvarno protíná s tvrdou zahradnickou dřinou, potom připodobňuje ke své původní profesi. „Hodně mi to připomíná uměleckou činnost. Zní to hrozně, ale v této branži se musíte hodně ohánět a hlavně ze začátku využít každou příležitost,“ vypráví Alexová.
Nejprve si musela sama před sebou obhájit, proč by kytky ze zahrady nebo z volné přírody měly vůbec stát víc než konvenční kytice zakoupené v květinářství. „Ale jakmile jsem si já sama tu otázku sebevědomě zodpověděla, v tu chvíli to začalo fungovat.“
Ekonomika květinových farem má podle ní mnoho společného s fenoménem rychlé módy. Podobně jako je nemožné pro lokálního výrobce vyrobit ultra levná trička, je nereálné, aby se férově vypěstované květiny nabízely za sto korun. „Chcete-li to dělat správně, za tuhle cenu bych nenakoupila ani pár cibulí,“ tvrdí.
Dnes dostanete kytice z Plevele pouze v kavárně Bjukitchen. Letošní sezonu se navíc Alexová rozhodla opustit lukrativní, ale náročný segment svatebních kytic. „Myslím si, že je na čase se posunout dál. Ráda to přenechám začínajícím značkám,“ usmívá se.
Ve středu jejích aktivit tak nyní převažují spolupráce s českými i zahraničními značkami.
V minulosti připravovala například aranžmá pro Hermés, festival Jeden svět nebo Designblok, momentálně se kyticemi z Plevelu můžete pokochat třeba v designovém showroomu Dechem a Master & Master, ve studiu šperkařky Janji Prokić, obchodě s japonským nářadím Tokyo Tools nebo v karlínských restauracích Eska a Štangl.
Právě tam se vrací ke svým výtvarným kořenům. „Momentálně pracujeme na tom, jak prezentovat jednotlivé chody během degustačních večeří. Je to dream job,“ raduje se.
Květiny pěstuje v souladu s principy ekologického zemědělství.
„Pokud se podíváte na videa z konvenčních farem, zjistíte, že při postřiku a sběru se používají ochranné skafandry. Množství chemikálií používaných v pěstování má negativní vliv nejen na kvalitu květin, ale také na okolní prostředí,“ vysvětluje.
Připomíná, že se zaznamenává třeba vyšší procento narození postižených dětí. „Navíc, i když tyto květiny cestují přes půl světa, ruce českých květinářek se po práci s nimi často pokryjí ekzémy. A teď si představte, že se těmito květy dekorují svatební dorty,“ upozorňuje Alexová.
Kromě negativních dopadů chemikálií jsou charakteristickým rysem oboru také přetrvávající genderové stereotypy.
„Měli jsme na chvíli otevřený obchod na Vinohradech. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla v tomto směru nepokračovat, bylo i to, že vás jako květinářku lidé vnímají úplně jinak. Tuto změnu jsem nakonec pocítila i ve své vlastní percepci,“ sdílí Alexová své zkušenosti.
Panuje také přesvědčení, že ženy, které s květinami pracují – ať už na farmách, nebo v květinářství – musí být křehké.
„Přitom je to velmi náročná práce. Rozhodně to není nic romantického. Trpí celé tělo a pohled na mé ruce během sezony je rovněž smutný. Přes to všechno mi tato práce stojí za veškerou námahu,“ říká Alexová.
Upozorňuje i na další vážný problém sektoru: častý výskyt sexuálního násilí na ženách, které obzvláště v zemích globálního Jihu na květinových farmách pracují.
V budoucnu by se Alexová chtěla věnovat tematickým instalacím s vizuálním přesahem: „Uvažuji o rozšíření na větší propojení s uměním, což je trend, který se začíná prosazovat i na mezinárodní scéně. Věřím, že to může představovat formu uměleckého vyjádření, která je v současné době velmi relevantní.“
