České hlavní město je pravděpodobně jedinou metropolí na světě, kde se přirozeně vyskytuje lanýž burgundský. Alespoň to tvrdí Richard Beneš, který se už několik let věnuje své lanýžárně, stejně jako české lanýžové osvětě. S námi se vydal na jednu pražskou lokalitu, kde na gurmány vyhledávanou houbu můžete narazit.
„Prosím o nesdělování této lokality dál,“ stojí stručně v e-mailu, který mi Richard Beneš, zakladatel Asociace Český lanýž, posílá den před naším plánovaným výletem. Souřadnice, které mi zaslal, s varováním přeposílám fotografovi, a ukládám si je do telefonu na zítřejší den.
Ráno je něco málo nad nulou, ve vzduchu je cítit blížící se zima. Pražské ulice, kterými se člověk musí proplést, aby dojel na ono tajné místo, jsou ale prostoupené slunečními paprsky. „To nám asi dnes lanýžový bůh přál,“ směje se Richard Beneš, když vystupuje ze svého jeepu na domluveném místě.
Na malém parkovišti u vstupu do smíšeného lesa nestojíme sami. K dalším zaparkovaným autům míří pejskaři, později toho dne pak běžní návštěvníci oblíbené procházkové lokality. My jsme se sem však společně s Richardem Benešem vydali z jiného důvodu – jdeme hledat lanýže.
Právě odrůda lanýže burgundského, který se tu nachází, roste v českých podmínkách přirozeně. A nejen ta. Jak bývalý vrcholový manažer, který se před několika lety zamiloval do lanýžů a propadl jejich pěstování, připomíná, v českých podmínkách se tu podle genetického půdního výzkumu vyskytuje hned šestnáct druhů.
Lanýž burgundský, za kterým jsme se vydali my, roste v širokém pásu táhnoucím se od středu Francie až po polární oblasti. Že je překvapivé, že luxusní plodina roste nedaleko centra Prahy? Richard Beneš spíš kroutí hlavou nad tím, že se houbě podle všeho daří i ve Finsku. „Za velké peníze se odtamtud vyváží pod značkou polární lanýž,“ směje se.
Jdeme společně po úzké asfaltové cestě, les je potemnělý, půda je přikryta několikacentimetrovou vrstvou spadaného listí. „Kde přesně lanýže rostou? V podstatě by se daly najít všude kolem nás,“ říká Richard Beneš s pohledem na okolní stromy a společně s fotografem nás vede do mírného svahu.
Podmínky pro hledání jedné z nejdražších ingrediencí nemáme ideální. Abychom zvýšili šanci, že pod nánosem postupně tlejícího barevného listí vrásčitou houbu skutečně najdeme, měli bychom s sebou mít speciálně vycvičeného psa, který houbu dokáže v půdě vycítit. „Tohle tedy bude spíše krásná lanýžová procházka,“ říká Richard Beneš na úvod.
Jsou to právě trénovaní psi, kteří dnes aromatickou pochoutku – ať už ve Francii, Itálii, nebo Chorvatsku – vyhledávají. Prasata, která se využívala v minulosti, se totiž ukázala jako ne příliš vhodná. Zvířata si na lanýžích rádi pochutnávají, což pro lovce znamená zbytečnou a nechtěnou konkurenci.
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Stoupáme do kopce, pod nohama nám šustí listí. Richard Beneš se po chvíli zastavuje u jen pár let starého habru a kontroluje mu listy. „Lanýž burgundský je vlastně velmi skromný, moc toho nepotřebuje,“ říká. V porovnání například se vzácnějším lanýžem černovýtrusým, kterému se v Česku přirozeně nedaří, toho možná opravdu nepotřebuje příliš, některé podmínky jsou ale pro jeho růst zcela zásadní.
Houba, která roste od nuly do třiceti centimetrů pod povrchem (když máte štěstí, vystupuje až na povrch a můžete ji najít i bez použití speciální lopatky), potřebuje ke svému životu symbiózu s listnatými stromy, jako je například habr, lípa, líska nebo dub.
Ty jí dodávají cukry, lanýž na oplátku poskytuje stromu fosfor a další živiny. Pro úspěšný výskyt je nutné i specifické půdní pH, vysoký obsah organiky a vápníku v půdě.
To všechno ve smíšeném listnatém lese u Prahy je. Stejně jako v dalších lokalitách v Česku: lanýž burgundský se podle Richarda Beneše vyskytuje nejen tady, ale i v Českém a Moravském krasu. Zkrátka tam, kde je vápenec.
„Přesnější místo vám ale říct nemůžu. Je to přece krása, že my tu hledáme lanýže a o pár desítek metrů dál chodí nicnetušící lidé,“ dodává.
Je to přece krása, že my tu hledáme lanýže a o pár desítek metrů dál chodí nicnetušící lidé.
Naše mise po stopách „diamantu kuchyně“ pokračuje. Na několika místech ve svahu opatrně odkrýváme listí a zkoušíme, zda nebudeme mít štěstí a na vylezlé lanýže na povrchu nakonec opravdu nenarazíme. Snažíme se ale spíš jen z legrace. Šance, že narazíme na lanýže, je zhruba jedna ku milionu.
Signálů, které by člověku v tomto smyslu napověděly, není mnoho. Cesty ale jsou. Například ve Francii se vedle vycvičených psů lanýže vyhledávají i s pomocí mušek. Jedná se o speciální druh mouchy, který má lanýže ve svém reprodukčním cyklu a vyhledává je. V okamžiku, kdy spatříte nad povrchem půdy vznášet se tuto mouchu, je pravděpodobné, že v půdě lanýž je.
Dnes je však těsně nad nulou, ani tuto metodu tak nejde použít. Nepomůže nám ani nápověda v podobě brûlé-výpalku, kdy lanýžové mycelium může způsobit, že je porost země v místě výskytu podhoubí rozpoznatelně řidší. V lese je však silná vrstva spadaného listí, a tak člověk opravdu hledá jehlu v kupce sena.
Foto Vojtěch Veškrna
Po několika desítkách minut je jasné, že i když se pohybujeme v lokalitě, kde lanýž burgundský roste, šance ho spatřit – obzvlášť když hodně chcete – je opravdu malá. Richard Beneš nás ale uklidňuje jednoduchým faktem: I kdybychom houbu přece jen našli, jediné, co bychom si z místa mohli odnést, je fotografie.
Lanýž burgundský je v České republice považovaný za ohrožený druh (roste jen na několika místech tuzemska), a tak ho není možné ve volné přírodě sbírat. Pokud by se tak stalo, hrozí vysoká finanční pokuta, která se podle pěstitele může vyšplhat až ke dvěma stům tisícům korun.
Výjimku v tomhle ohledu nově tvoří pěstitelé, kteří díky změně zákona mohou lanýže pěstovat jako plnohodnotnou zemědělskou plodinu. To ostatně dělá i iniciátor zákonné změny Richard Beneš, který před šesti lety založil se svou manželkou vlastní lanýžárnu.
„Myslím, že velmi brzy bychom měli sklidit – nebo správně řečeno ulovit – první plody naší práce,“ říká, když po procházce podzimním lesem scházíme zpět k nedalekému parkovišti.
Naráží tak právě na svou rodinnou lanýžárnu, o kterou se stará se svou ženou Lenkou Benešovou. Lanýžárna by mohla podle jeho slov začít plodit zhruba za dva roky. Jen pro představu – aby symbióza mezi stromem a lanýžem přinesla své plody, chce to léta. U lísky pět až osm, u dubu dokonce až patnáct let.
„Jakmile se to povede, jde to potom velmi rychle. Za dva roky od prvního lanýže se můžeme bavit o velkoprodukci,“ říká Richard Beneš s tím, že průměrná lanýžárna poté plodí zhruba třicet let. Ta jejich se zaměří na produkci nejen lanýžů burgundských původem z Francie, ale pro vědecké účely i druhu s českým genotypem.
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Richard Beneš přinesl na naši procházku i ukázku lanýže burgundského původem z Francie. | Foto Vojtěch Veškrna
Plány s produkcí má Beneš jasné. Do budoucna by chtěl svou lanýžárnu zvětšit na třicet hektarů a houby, jejichž chuť ani aroma se nedá přirovnat k něčemu jinému, dodávat nejen do tuzemských restaurací. „Chceme pod značkou Český lanýž vytvořit trh a naučit místní kuchaře na to, že mají odebírat od českých pěstitelů.“
Těm, zdá se, hraje doba do karet: může za to nejen vzpomínaná změna legislativy, kdy je možné lanýže legálně pěstovat, sklízet a prodávat, ale paradoxně i klimatická změna. Místní podmínky se podle Richarda Beneše stále více blíží ideálu, a je tedy možné, že se lanýži burgundskému u nás bude dařit stále lépe.
Čistíme boty od bláta a listí a pomalu nasedáme zpět do auta. „Nic si z toho nedělejte, málokdo má to štěstí, že na lanýže bez psa ve volné přírodě narazí. To je zřejmě i jeden z důvodů, proč jsme u nás na lanýže zapomněli,“ říká Richard Beneš. Celý náš lanýžový výlet uzavírá pozvánkou do Národního zemědělského muzea v Praze.
Právě tady probíhá až do konce prosince výstava Lanýže – potravina a nová zemědělská plodina ČR, kterou pořádá Asociace Českého lanýže. Kromě četných informací o této – pro nás ten den až mystické – houbě tam najdete i onu fotku. Fotku, na níž vyčuhuje lanýž burgundský vyrostlý v Praze.
