Jako malá hrála na housle a na kytaru, poslouchala Suzanne Vegu a Nirvanu. Na konzervatoř ale nikdy nešla a místo hudby si zvolila kariéru v advokacii. I přesto teď její kapela November 2nd vyhrála Anděla za nejlepší album minulého roku. Vydali ho po dvanácti letech.
„Kapele, jejíž ústřední dvojici tvoří zpěvačka Saša Langošová a kytarista Roman Helcl, se povedlo to, o čem čeští hudebníci často spíše sní – natočit album, které zní a hraje světově. Je to ryze muzikantská a perfektně dotažená deska,“ komentoval hlasování předseda České hudební akademie Honza Vedral.
V obdobném duchu se nesou i další kritiky – November 2nd vydalo album se světovým zvukem, kapela se postarala o největší hudební comeback posledních let, hlásají.
A to i přesto, že její zpěvačka Alexandra Langošová s manželem kytaristou Romanem Helclem mají přes týden jiné hlavní profese. Ona se živí jako advokátka, on, bývalý novinář, pracuje na poli mediálního zastoupení.
„Hraní mi hrozně chybělo. Jsem ráda, že jsem zpátky na pódiích,“ říká charismatická zpěvačka a textařka, jež je společně s kapelou nominovaná i na hudební ceny Apollo. „Přestože jsem věnovala více času advokacii, intenzivní pocit, že jsem naživu, jsem vždy měla díky muzice.“
Kapela November 2nd, kterou je letos možné vidět třeba na pražském festivalu Metronome, vznikla v polovině devadesátých let. V roce 2008 pak absolvovala turné ve Spojených státech. I díky vazbám na hudebnici Suzanne Vega si kapela udržuje mezinárodní hudební kontakty.
Na nové, eponymní desce tak členové kapely spolupracovali například s hvězdným producentem a mistrem zvuku Tchadem Blakem, který má v portfoliu hvězdy jako Pearl Jam, Arctic Monkeys nebo Petera Gabriela.
Jak se kloubí profese advokátky a zpěvačky?
Dělám to tak vlastně odjakživa. Odmalička jsem se věnovala hudbě, doma mě podporovali, ale podpora vypadala asi takto: Sašenko, dělej si, co chceš, ale nezapomeň u toho na pořádnou školu a práci. Rodiče mě vychovali dobře – šla jsem poslušně na gymnázium místo na konzervatoř, pak jsem se dostala na práva, hned po nich jsem nastoupila jako koncipientka do advokátní kanceláře.
Už tehdy jsme měli kapelu, po koncertech jsem jezdila celou vysokou školu i potom během práce. Měla jsem štěstí, že jsem nastoupila do kanceláře, kde nám hodně fandili a bylo možné vše kombinovat.
Jak tohle kombinování vypadá v každodenním provozu?
Vypadá to tak, že od pondělí do čtvrtka se věnuji advokacii, od pátku do neděle mám pak čas na muziku.
Máte někdy volno?
Nemám. Beru to tak, že odpočívám buď doma na zahradě po práci, nebo s kapelou. Ostatně na hudbu padnou i všechny rodinné dovolené. Myslím ale, že nám to takto vyhovuje. Neumím si představit, že bychom jako rodina leželi někde u moře.
Na co se ve své advokátní praxi zaměřujete?
Působím v Olomouci, stejně jako většina dalších advokátů nejsem nijak vyhraněná a věnuji se generální praxi. Takže dělám v podstatě cokoli: od trestní obhajoby až po rodinně-právní agendu.
Litovala jste někdy toho, že jste si vybrala advokacii a hudbě se nevěnovala na full time?
To je otázka přímo na tělo, řeším to celý život a je to moje velké životní dilema. Člověk se nedokáže ubránit otázce, jak by to celé dopadlo, kdybych se do muziky vrhla opravdu naplno. Hudba je samozřejmě do velké míry řemeslo, a to se piluje tak, že ho děláte dennodenně. Což není možné, když k tomu máte jinou práci. Takže ano, pochybnosti občas hlodají a byly i doby, kdy jsem se za to na sebe zlobila.
Zároveň ale mám v sobě pořád hlas rodičů, kteří mi kladli na srdce, abych měla slušnou práci. Což se ukázalo jako prozíravé, když přišel covid. Spoluhráči, kteří jsou profesionální muzikanti, byli ze dne na den naprosto bez příjmů a byli nuceni dělat podřadné práce.
Kapelu máme s manželem. Že bychom byli oba dva na příjmu kapely během covidu závislí? Ta představa mě dost děsí, nedovedu si představit, co bychom dělali. Tehdy jsem tedy dala rodičům za pravdu, protože nemám v sobě takovou ochotu riskovat. Obzvlášť s dítětem a hypotékou…
Je právo vaše životní pojistka?
To bych neřekla. Advokacie mi imponuje, je to svobodné, nezávislé povolání a případy, které člověk za svou kariéru potká, jsou opravdu různorodé a vyžadují od vás kreativní, variabilní myšlení. Nemáte čas se nudit.
Má advokacie a hudba něco společného?
Myslím, že ano. Právnické a hudební uvažování je podobně abstraktní. Dalším styčným bodem pak může být vystupování u soudu. Veřejné řečnění se od koncertu na pódiu příliš neliší.
Pak bych ještě zmínila, že i když hudba vypadá na první pohled hodně svobodně, je svázaná pravidly, které jako hudebník musíte dodržovat. Rytmus, harmonie, aranžmá skladby. I když všechno z toho tvoříte svobodně, bez pravidel se stejně jako v právu neobejdete.
Právnické a hudební uvažování je podobně abstraktní.
Je naopak něco, v čem je hudba úplně jiná než právo a advokacie?
Určitě v míře spontaneity a divokosti. V právnických profesích přece jenom musíte zachovávat důstojnost a dekorum. Tyhle role v sobě ale nijak nerozděluji. Když jdu na soud, jsem advokátka, když mám koncert, jsem hudebnice. Obojí je pro mě přirozená věc, oboje jsem já.
Zmínila jste, že občas přemýšlíte nad tím, jak by to vypadalo, kdybyste se hudbě věnovala naplno. Narážíte tím i na fakt, že kapela v začátcích měla mezinárodní ambice?
Trochu ano, pokud chce kapela prorazit za hranicemi, musí se na dané místo přestěhovat a působit tam, jinak to dnes nejde. Jezdili jsme do Spojených států, tehdy jsem ještě nebyla samostatná advokátka, takže to šlo. O potenciálním přesunu do zahraničí jsem se ale nakonec nemusela rozhodovat sama, udělal to za mě život sám.
V době, kdy jsme zvažovali přesun do Los Angeles, jsem měla zánět slepého střeva. Při zákroku mi pak následně odhalili závažnější zdravotní problém, kvůli kterému jsem strávila celý třicátý rok po nemocnicích nebo na neschopence.
Byla to facka, která mě donutila podívat se na věci realisticky. V Americe by tohle nešlo. Kdybych tam takto onemocněla, zbankrotovali bychom. Navíc – když člověku není dobře, potřebuje a chce být doma.
Amerika je, co se týče hudby, nepřekonatelná, i díky nemoci jsem si ale uvědomila, že Evropa je ve mně silně zakořeněná. Řekli jsme si proto, že kdyby přišla nabídka na koncertní šňůru, jednoduše budeme do Států létat.
S kapelou November 2nd jste předskakovali americké zpěvačce Suzanne Vega. Jak jste se s ní seznámili?
Suzanne Vegu jsem milovala od svých dvanácti let. Byla to ona, kvůli komu jsem začala psát vlastní písničky. Dodnes je pro mě veliký idol. Poprvé jsem ji naživo potkala, když jsme na konci devadesátých let hráli s kapelou na festivalu Jam na koupališti Džbán. Vystupovala tam ona, ale i Alanis Morissette, Bryan Adams nebo Crash Test Dummies.
Pozorovala jsem ji zpoza pódia a když končila koncert a procházela kolem mě, šla jsem za ní, abych ji dala naše épéčko a řekla jí, jak důležitou hudební postavou pro mě je. Dostala jsem ale studenou sprchu, na nějaké zdvořilostní hovory neměla tehdy náladu, zpětně jsem zjistila, že se rozváděla a měla obecně těžké životní období.
Beze slova mi podepsala cédéčko a vzala si ode mě to naše. Byla jsem trochu zklamaná, ale pár let potom jsem si to plně vynahradila. Suzanne Vega tehdy vystupovala v Olomouci v rámci filmového festivalu AFO. Někoho v Mladé frontě tehdy napadlo, že by s ní bylo skvělé udělat rozhovor.
Věděli o tom, že ji miluji a že mluvím anglicky, tak mi nabídli, abych to udělala já. Samozřejmě jsem po tom hned skočila, chtěla jsem se jí zeptat na všechny věci, které mě vždycky zajímaly. I když jsem měla vyhrazených asi dvacet minut, zapovídaly jsme se a nakonec jsme spolu mluvily asi hodinu. A pak nás pozvala, abychom s ní strávili odpoledne v Olomouci.
Večer jsme pak pokračovali na její koncert, kde mi Suzanne Vega věnovala písničku In Liverpool, song, kvůli kterému jsem začala psát. Pomyslný kruh se uzavřel a pokaždé, když byla v Česku, jsme se s ní s kapelou sešli. V roce 2011, kdy jsem byla těhotná, jsme jí předskakovali české koncerty.
Získali jste díky tomu i nějaké důležité hudební kontakty?
Rozhodně. Od devadesátých let jsme s kapelou obdivovali práci Tchada Blakea. Spolupracoval nejen se Suzanne Vega, pro kterou dělal přelomovou desku 99.9 F, ale i s Sheryl Crow, Bonnie Raitt, Pearl Jam, Arctic Monkeys. Míchal také poslední desku Petera Gabriela.
Jeho přístup ke zvuku je atypický a vždy mi imponoval. Zastává princip kontrastu. Ke všem krásným čistým zvukům vytváří něco hnusného, špinavého. Dohromady to vytváří velké napětí, které je sexy. O to se s kapelou snažíme i my. Když je něco až příliš krásné, je to nuda.
Proto jsme se snažili k Tchadu Blaekovi dostat. Jenže když se s ním neznáte nebo se neznáte s někým, kdo ano, nemáte šanci ho ani oslovit. A tady pomohla právě Suzanne Vega. Poslala mu naši desku, řekla, že jsme její kamarádi z České republiky, kteří by o spolupráci velmi stáli. Smíchal nám napřed tři písničky a pak kývl na celou desku.
Desku jsme dělali pár let, neměli jsme od ní žádné očekávání.
Co pro vás s kapelou znamená ocenění Anděl za nejlepší desku minulého roku? Jen připomenu, že mezi nominovanými byl David Koller a J.A.R.
Je to samozřejmě skvělé, pořád si nedokážu vysvětlit, že deska oslovila tolik lidí. Vyšla minulý listopad a mám za to, že většina akademiků a hudebních kritiků na nás už zapomněla, nebo nás vůbec neznala. O to větší je to pro nás úspěch.
Desku jsme dělali pár let, neměli jsme od ní žádné očekávání. Tvořili jsme ji primárně pro sebe, nesnažili jsme se přizpůsobovat hudebním trendům. V době, kdy digitální platformy chrlí neustále novou muziku, by bylo naivní se domnívat, že právě tohle naše album udělá díru do světa. A ono zarezonovalo, i když jsme se o to nijak programově nesnažili.
Není právě tohle důvod, proč album uspělo?
Možná ano, asi je to na něm cítit. Na druhou stranu je nutné říct, že tohle byl náš přístup vždycky a ne vždy se naše snažení potkalo s úspěchem. K němu potřebujete příznivou konstelaci.
Album November 2nd vznikalo několik let. Jak ho kapela financovala?
K tomu se právě hodí příjem z advokacie! Řeknu to takto: Ekonomicky nedává absolutně smysl album vydávat, nikomu to nedoporučuji. (smích) Místo desky jsme klidně mohli mít novou fasádu na domě nebo auto. Z prodejů cédéček se vám peníze nevrátí, ze streamovacích platforem plyne směšně málo peněz. Když máte hudbu jako koníčka, musíte si ho i zaplatit.
Řádově se bavíme o stovkách tisíc, nebo i více?
Statisíce jsou to rozhodně, částku milion bych raději nezmiňovala, rosí se mi z ní čelo.
Z koncertů to kapela nesplatí?
To teprve uvidíme. Vidíme ale, že pořadatelé se čím dál tím více sami ozývají a nabízejí nám i vyšší honoráře než před lety. Pořád jsme ale kapela klubové scény a lidí, kteří podobné koncerty vyhledávají, je čím dál tím méně.
My jsme na scéně od devadesátých let a změna je v tomto směru obrovská. Klubová scéna je malá. Dnes se příliš nenosí chodit na živou muziku. A pokud, tak s velkou show nebo na velmi zvučná jména. Svou roli v tom samozřejmě hraje i covid.
Přála bych si, aby mladší generace měla o živou muziku zase zájem. Cítit energii z pódia, to je přece něco úplně jiného než poslouchat Spotify, kde máte v playlistu od každého umělce jen jednu jedinou písničku.
Jsem v tomto ohledu ale optimistka. Do módy se teď vracejí osmdesátá léta, tak věřím, že brzy přijdou devadesátky se svou grungeovou a klubovou scénou.
