Jsou chytří, talentovaní, pracovití, mají zkušenosti ze světa. Zpátky doma si chtějí najít práci, která bude odpovídat jejich dovednostem a taky za to chtějí být řádně ohodnoceni. V Česku se ale setkávají s vysokými životními náklady, nízkými mzdami, rigidním pracovním trhem a přetrvávající nedůvěrou k zahraničním zkušenostem. Mluvili jsme se čtyřmi absolventy prestižních univerzit, kteří se po zkušenostech v zahraničí vrátili do Česka – a někteří brzy litovali.
Česká republika se často umísťuje na vysokých příčkách jako skvělé místo pro život. Bezpečná země s relativně dostupným zdravotnictvím a stabilním prostředím. Jenže pro mladé lidi, kteří se snaží postavit na vlastní nohy, to není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Oslovení Ondřej, Aneta, Aleš a Šimon do svého vzdělání investovali mnoho času, píle i peněz a v jednu životní etapu si začali svou kariéru budovat jinde. A nejsou v tom sami, ukazují data.
„Obecně pozorujeme na datech UNESCO mapující světovou studijní migraci rostoucí trend. Ve světovém srovnání za léta 2017 až 2022 pozorujeme nárůst studentské mobility o 127 procent, v Evropě dokonce o 134 procent,“ říká Marek Bartoš z Domu zahraniční spolupráce.
Všichni čtyři oslovení se v jednu chvíli rozhodli pro návrat do Česka. Absolvovali prestižní zahraniční univerzity, ovšem po návratu se někteří setkávají s tím, že jejich titul není plně uznán, a jsou tlačeni k tomu, aby znovu studovali nebo začínali od nejnižších příček.
Exodus talentů
„Zjišťoval jsem, jak se mohu zapsat jako koncipient do České advokátní komory, a bylo mi řečeno, že i přestože mám titul LL.B. z britské univerzity, tak musím získat ještě titul LL.M. – Master of Laws z etablované západní univerzity, aby moje LL.B. a LL.M mohly dát dohromady a udělat z toho ekvivalent pětiletého titulu Mgr. v oboru právo a právní věda,“ popisuje Aleš Pitín.
Foto se souhlasem Aleše Pitína.
Odjel tedy studovat do Irska a snil o práci advokátního koncipienta. „To jsem nevěděl, že advokátní koncipient dostane v Praze jen 38 tisíc hrubého,“ popisuje muž s bohatými zahraničními zkušenostmi a několika vysokoškolskými tituly.
Podle HR ředitelky Pluxee ČR Martiny Machové navíc vzhledem ke globalizaci a jazykové vybavenosti mladé generace už dnes zaměstnavatelé v České republice nemohou očekávat, že ti nejlepší kandidáti se budou omezovat na hledání práce jen v tuzemsku.
Češi do 35 let odcházejí za prací do zahraničí z různých důvodů. Nejčastěji uvádějí lepší platové podmínky, širší spektrum pracovních příležitostí a kvalitnější životní standard.
Statistiky pak podle Jiřího Halbrštáta, ředitele náboru a marketingu ManpowerGroup, ukazují, že na nájem v Česku padne až čtyřicet procent mediánu mzdy, zatímco například v Německu či Rakousku je tento podíl výrazně nižší.
Není to ale jen otázka vyšších výdělků. Ve hře je i pracovní uznání, profesní růst a kvalita života.
Ondřej Černý vystudoval prestižní obor Literae Humaniores na Oxfordu a pokračoval v magisterském studiu filozofie. Ačkoli měl původně vztah s Britkou a možnost dále zůstat v UK, rozhodl se pro návrat do Česka. Hlavním důvodem byly jeho sociální vazby a možnost mít větší společenský dopad. Přesto přiznává, že finanční situace v Česku je v něčem složitá.
Foto se souhlasem Ondřeje Černého
Současná realita způsobuje, že mnoho mladých lidí raději odchází tam, kde mají šanci na dostupnější bydlení – ať už je to Německo, Nizozemsko, nebo i Irsko, které má sice drahé nájmy, ale zároveň poskytuje vyšší platy a možnost si na bydlení vydělat.
Zatímco podle Pitína průměrný plat v Irsku je čtyři tisíce eur čistého, v Česku se absolventi často setkávají s nabídkami kolem třiceti tisíc korun hrubého, což je v přepočtu pouhých 1200 eur.
Halbrštát z ManpowerGroup Česko k tomu však dodává: „Absolventi mají v ČR skvělou pozici a velmi vysokou šanci najít dobrou práci ve srovnání s Francií, Itálií nebo Španělskem, kde je obrovská nezaměstnanost absolventů. V mnoha případech tam vysokoškoláci nastupují do firem za minimální mzdu, protože nemají na výběr.“
„Klíčový a fatální determinant pro mladé lidi pracující v Česku je, zda zdědili vlastní bydlení. Já jsem měl velké štěstí, když se rodině podařilo z peněz zděděných po babičce zakoupit pro mě útulný malý byt v Praze, ještě než náš realitní trh úplně zešílel,“ navazuje Černý.
Ačkoli Ondřej našel stabilní práci v České televizi, kde vidí možnost přispět k veřejné službě, kritizuje zdejší daňový systém. „Bylo by skvělé, kdybychom přestali být idioti a začali reálně danit nemovitosti a majetek místo děsivého danění práce. Spal bych klidněji, kdybych věděl, že se do mé středostavovské pozice může člověk dostat i jinak než smrtí příbuzného.“
Kvůli možnosti sociálního dopadu se ze zahraničí částečně vrátila i Aneta Bernardová, rovněž absolventka Oxfordu, konkrétně oboru bioetika. Z její zkušenosti mají univerzity zájem na tom, umožňovat celospolečenský dopad tím, že vzdělají top studenty a ti se pak zpátky v domovské zemi snaží o širší změny. To jí nakonec začalo dávat taky smysl. Viděla, že v Česku je schopna většího dopadu než v Británii. Proto se rozhodla vrátit.
Foto se souhlasem Anety Bernardové.
„V Anglii jsou možná lepší nástupní platy, ale životní výdaje jsou obrovské – nájmy v Londýně skoro neumožňují pronajímat si vlastní byt a Anglie má vysoké zdanění práce,“ říká Bernardová. V současné době pracuje pro startup, který založili dva Češi, ale je v San Franciscu.
Bernardová vytváří infrastrukturu pro společnosti využívající umělou inteligenci k tvorbě programovacího kódu. Přejíždí mezi Prahou a Silicon Valley a je nadšená z toho, že může pracovat na projektu, kterému věří, s lidmi, které zná a má je ráda, a přitom se učí a posouvá.
I Šimon Podhajský se vrátil zpátky do Česka. Vystudoval kognitivní vědy na Yale University a jeho původní plán byl zůstat v akademickém světě v USA. Z toho z různých důvodů sešlo.
„Přesunul jsem se do průmyslu nejdřív v USA s adekvátním ohodnocením, ale nevyšlo to s pracovním a rezidenčním vízem, takže jsem se přesunul do ČR. Česká platová hladina je samozřejmě nižší, ale v mém oboru (datové a AI inženýrství) je stále bohatě nad místními životními náklady, takže to necítím jako problém,“ líčí svůj příběh Podhajský.
Job hunt v Česku
Ne všichni však měli s českými zaměstnavateli pozitivní zkušenost. Mladí narážejí i na neflexibilní pracovní trh a zastaralé pracovní prostředí. Ve většině západních zemí jsou firmy zvyklé na mezinárodní týmy, práci na dálku a rychlou adaptaci na nové technologie. V Česku se ale stále najdou zaměstnavatelé, kteří lpějí na klasických pozicích „od devíti do pěti“ v kanceláři a mají problém s moderní firemní kulturou.
Černého zkušenost s hledáním práce v Česku byla rozporuplná. Zmiňuje pohovor v jedné renomované poradenské společnosti, kde se ho seniorní manažer zeptal na pracovní hodnoty. „Řekl jsem, že chci work-life balance. Odpovědí mi bylo uchechtnutí: ‚Pfff, work-life balance? My vám nenabízíme práci, ale kariéru!‘“ Nabídku práce Černý s klidem odmítl.
Čeští zaměstnavatelé podle Pitína často argumentují, že mzdy jsou nižší, protože jsou nižší i životní náklady. Tento argument ale přestává dávat smysl, protože ceny bydlení, energií a potravin se přibližují západním standardům, zatímco platy stagnují.
Zároveň muž, který studoval právo v Británii, Německu a Irsku, zjistil, že české firmy ho považují za „příliš kvalifikovaného“ a nejsou ochotné nabídnout adekvátní mzdu. Když se ptal advokátních kanceláří na platové podmínky před absolvováním testů, často se odpovědi vůbec nedočkal. „Čeští zaměstnavatelé nevyjednávají,“ říká.
V jedné společnosti mu bylo řečeno, že si řekl o mnoho peněz a že to neodpovídá trhu. „Mám opačný názor. Podle mého jsem si řekl o částku, která odpovídá člověku, který žil ve více než pěti zemích, umí tři světové jazyky a má vystudované západní školy v oboru, odpovídající zahraniční zkušenosti včetně práce v diplomacii na Generálním konzulátu ČR v Torontu nebo advokátní kanceláře DLA Piper a který odmítá žít ve své vlastní zemi jako dezolátní nuzák,“ dodává.
Aneta Bernardová, která studovala právo v Praze a bioetiku na Oxfordu, měla naopak při hledání práce v Česku dobrou zkušenost – zahraniční vzdělání zaměstnavatelé ocenili.
„Člověk, který se rozhodne jít studovat do zahraničí, dlouhodobě na tom pracuje a následně vydrží ten tlak spojený se studiem (studijní i finanční) je zpravidla obecně v životě víc cílevědomý, proaktivní a kreativně smýšlející. Nemyslím tedy, že titul samotný nebo dobré jméno Oxfordu byly tak zásadní, ale spíš zaměstnavatelé díky tomu viděli, že jsem aktivní, ráda se učím a jsem schopná dlouhodobě pracovat na nějakém cíli,“ říká.
Should I Stay or Should I Go
Navzdory problémům s českým pracovním trhem se někteří z mladých talentovaných Čechů rozhodli zůstat a hledat způsoby, jak v zemi uspět. Ondřej Černý si našel stabilní pozici v České televizi, kde se snaží přispět k efektivitě veřejné služby a stále se učí od kolegů.
Jiní zvažují budoucnost jinde. Aleš Pitín po návratu do Česka zjistil, že jeho kvalifikace je v podstatě nevítaná. Nabízené platy v advokátních kancelářích považuje za směšné a přemýšlí, co dál. Zvažoval Island, Nový Zéland nebo Austrálii.
„Nerozumím tomu, proč bych se měl nechat dehonestovat vlastní zemí, kde jsou neskutečně vysoké nároky, za tak nízké a nedůstojné mzdy, ze kterých nemohu nikdy ušetřit na vlastní byt, nedej bože za to uživit rodinu,“ říká Pitín.
Jeho zkušenost s irským trhem mu práce ukázala, že v některých zemích zaměstnavatelé mnohem víc věří schopnostem kandidátů a umožňují jim růst. V Česku podle něj přetrvává mentalita nízkých očekávání a neochoty investovat do lidí.
Naopak Šimon Podhajský a Aneta Bernardová našli způsob, jak zůstat v Česku, ale zároveň těžit ze zahraničních příležitostí. „Rodinu plánuji založit v ČR. USA je skvělá země, pokud jste mladým, bohatým a zdravým mužem, ale horší pro rodiny. Na přesun do zahraničí bych v tuto chvíli potřeboval opravdu zajímavou nabídku – nejen platově, ale hlavně věcně a dopadově,“ říká Podhajský.
Odborníci se však shodují na tom, že Česko musí udělat více pro to, aby mladé talenty nejen udrželo, ale také přilákalo zpět. To znamená vyšší mzdy, lepší pracovní podmínky, méně byrokratických překážek a větší otevřenost vůči absolventům zahraničních škol. Pokud se to nepodaří, budou se nadaní mladí Češi nadále poohlížet po kariérních možnostech jinde.
HR ředitelka Machová uzavírá, že Česká republika má mladým lidem co nabídnout. „Stále platí, že jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, máme dobrý životní standard, kvalitní zdravotní péči a zdravé životní prostředí,“ upozorňuje. Většina lidí tu navíc má svoji rodinu, přátele a další sociální zázemí, které často na začátku kariéry mladí lidé podceňují, ale později se právě nejčastěji kvůli rodině vracejí zpět.
