Velký oblouk v Paříži zná téměř každý, příběh jeho dánského autora takřka nikdo. Francouzský režisér Stéphane Demoustier přijel do Prahy uvést svůj film Architekt. Rekonstruuje v něm osud Johana Otta von Spreckelsena i politické pozadí jedné z nejambicióznějších evropských staveb osmdesátých let. Mluví o střetu ideálů s realitou, ale klade i palčivou otázku, kam se vůbec všechny evropské ideály dnes poděly.
Když přijedete do Paříže autobusem, můžete vystoupit na La Défense – splněném snu o víceúrovňovém urbanismu architektů a architektek. Z tuzemských staveb nejvíce připomíná pražskou Budějovickou z dílny Věry Machoninové.
Autobusové nádraží na La Défense je skryto pod parterem ulice vyvedeném na úroveň prvního patra – s vchody do obchodů a prostorným veřejným pláckem.
V tuzemsku jsme na podobná rezidua bývalého totalitního režimu citliví. Ve Francii samozřejmě takové stavby mají jinou nálepku, nespojenou s totalitním zřízením. Je to zkrátka moderní architektura, od historického centra města oddělena asi tuctem stanic podzemky.
Onou pomyslnou i skutečnou „bránou“, jež La Défense vyděluje i spojuje od Paříže a s ní, je stavba La Grande Arche. Onen Velký oblouk, nikoli vítězný (Arc de Triomphe).
A právě o této monumentální otevřené stavbě se francouzský režisér Stéphane Demoustier rozhodl natočit celovečerní snímek nazvaný Architekt (v originále L’Inconnu de la Grande Arche).
Snímek z letošního festivalu v Cannes, kde se hrál v prestižní kategorii Un Certain Regard, měli tuzemští diváci a divačky možnost zhlédnout tento týden na Festivalu francouzského filmu, v Praze, Brně, Ostravě, Českých Budějovicích či Hradci Králové.
Projekce biopicu za šest a půl milionu eur (přes 150 milionů korun) v pražském artovém kině Světozor byla jednou z posledních, jež přehlídku poslední listopadovou středu zakončila. A to za přítomnosti samotného režiséra Demoustiera.
Ten v bezmála dvouhodinové stopáži vypráví příběh zapomenutého dánského architekta Johana Otta von Spreckelsena, autora onoho Velkého oblouku. Do tuzemské kinodistribuce vstupuje historické drama 11. prosince.
Režisér mi tiskne ruku s lehce unaveným úsměvem ve tváři. Vysoký štíhlý muž oděný v černém svetru a černých džínách. Za okny hotelového salonku v centru Prahy táhnoucími se až k podlaze hustě sněží. Demoustier se pár hodin před projekcí zdá být trochu nervózní.
Při rozhovoru zaměstnává ruce tu rolováním rukávu, tu protáčením zlatého řetízku kolem krku mezi prsty. Upozorňujeme, že v rozhovoru se objevují spoilery.
Natočil jste story o budově. Máte vášeň pro architekturu?
Mám ji rád, ale nejsem do ní zapálený tak jako do filmu nebo fotbalu. Architektura mě ale zajímá. A hlavně jsem přesvědčený, že se týká nás všech. Není jen doménou odborníků. Z podstaty věci je multioborová. Klade estetické otázky i otázky o společenském uspořádání. Co je to veřejný prostor? Co je soukromý prostor? Proč má ta či ona budova právě takový tvar? Tyto otázky se týkají nás všech a zároveň to jsou nutně politické otázky.
Vyrostl jsem ve Francii. Ve škole se učíme kreslit i zpívat, ale o architektuře ani slovo. Přitom absolutní většinu života prožijeme v budovách. A přesto nám chybí základní povědomí o tom, jak jsou ty budovy postavené, promyšlené, navržené… Jaký je jejich příběh.
Jak jste objevil příběh architekta Velkého oblouku?
Při čtení jedné knihy.
Jaké?
Je to román. Jmenuje se La Grande Arche od autorky Laurence Cossé. Ta v ní vypráví celý příběh čtvrti La Défense. A když se mluví o čtvrti La Défense, mluví se samozřejmě i o Velkém oblouku. A právě díky této knize jsem objevil i Johana Otta von Spreckelsena. Velmi románovou postavu, ale tak trochu i slepé místo celé knihy.
Slepé místo?
Bylo tam o něm strašně málo informací. A přitom hrál ústřední roli. Jenže, když Spreckelsen s návrhem La Grande Arche vyhrál mezinárodní architektonickou soutěž, byl neznámý. A jak diváci snímku tuší, záhy zase zmizel. A protože nedával rozhovory, nebo jich dal opravdu jen pár, dochovalo se o něm jen velmi málo informací.
A takhle jsem ten příběh objevil já – udivilo mě, že Spreckelsena, architekta Velkého oblouku, vlastně ve Francii nikdo nezná. Nikdo nezná jeho příběh. Všichni znají tu budovu, ale nikdo nevyprávěl její story.
Jak je to možné?
Je to taková ta zvláštnost, výjimka, protože všichni víme, kdo dělal Pompidou, kdo pyramidu v Louvru, ale Velký oblouk na La Défense ne. Už od samého začátku je to příběh, který stát chtěl postavit stranou pozornosti.
Kvůli tehdejší politické situaci, kdy François Mitterrand prohrál parlamentní volby?
Ano, protože La Grande Arche vznikl z prezidentovy iniciativy a architekt, který rezignuje… to nikdy nepůsobí dobře. Je to prostě neúspěch. A nemá smysl na to moc upozorňovat. A asi i proto, že Velký oblouk je na La Défense. A La Défense není centrum Paříže, byť se nachází v jeho těsné blízkosti. Ale protože to není historická Paříž, věnují tomu lidé menší pozornost. Kdyby Velký oblouk stál v historické Paříži, známe ten příběh dávno.
Francie – poloprezidentská republika
Francie je poloprezidentská republika, což zjednodušeně znamená, že částečně vládne prezident a částečně vláda, která je odpovědná parlamentu. Kvůli povaze poloprezidentského systému může dojít k paradoxní situaci, ke které skutečně došlo v roce 1986, kdy levice prohrála parlamentní volby. Nastala takzvaná kohabitace: prezident François Mitterrand musel jmenovat premiérem předsedu vítězné pravicové koalice, Jacquese Chiraca. Kohabitace má za následek výrazné oslabení reálné moci prezidenta, zejména v oblasti domácí politiky.
Co si o té budově myslíte vy osobně?
Velký oblouk je krásná myšlenka a velmi krásná budova. Myslím, že do architektonické soutěže se tehdy přihlásilo přes 400 kandidátů. A došlo k – v dějinách architektury nevídané – situaci, kdy většina z těch, kdo prohráli, uznala, že nápad umístit na místo otevřenou krychli je jednoduše skvělý. Přitom Spreckelsen byl jediný, kdo navrhl otevřenou budovu.
Všechny ostatní návrhy byly uzavřené budovy, které by uzavřely výhled, perspektivu. On navrhl otevřenou krychli, průhled. A pravda je, že dnes, o čtyřicet let později, se pařížské předměstí dávno rozrostlo. A to, že je krychle otevřená a poskytuje výhled dál na předměstí Paříže, je opravdu velká myšlenka. Upřímně, já La Défense jinak nemám moc rád.
Proč?
Vždyť to jsou jen velmi moderní kancelářské budovy. Moc se mi to nelíbí. Ale krychle jako taková dodává La Défense eleganci. Tu krychli mám zkrátka rád. Jako by to celé místo trochu pozvedala. Jako by mu dávala duši.
Mým hlavním zdrojem informací byl román, o kterém jsem mluvil, od Laurence Cossé.
Ale říkal jste, že o architektovi samotném se v něm psalo jen málo.
Ano, ano, samozřejmě, o něm je tam jen zmínka, ale je tam hodně informací o samotné stavbě i o tehdejší politické situaci. Kniha velmi dobře dokumentuje všemožné aspekty výstavby včetně tehdejšího politického pozadí.
Ale máte pravdu, o Spreckelsenovi samotném toho moc není. A tak jsem mluvil s lidmi, kteří ho znali. Ale moc jich není. Mluvil jsem s lidmi, kteří pracovali s Paulem Andreu, poněvadž to byli ti stejní, kdo pracovali se Spreckelsenem. Mluvil jsem s člověkem, který je předlohou pro postavu, kterou ve filmu hraje Xavier Dolan (oceňovaný kanadský filmař a herec zde ztvárnil jednu z hlavních rolí, pravou ruku prezidenta Mitteranda, pozn. red.). Ta postava „opravdu existuje“. A herec se setkal se i se Spreckelsenovými kodaňskými studenty.
A co Spreckelsenova žena, která ve filmu vystupuje jako asi jediný člověk, kterému protagonista věří?
Stále žije, je jí 98 let, je ovdovělá a o svém muži nechce s nikým mluvit.
Proč?
Rezolutně to odmítá. Odmítla mluvit i s autorkou knihy. A nikdy ani nemluvila s francouzskými novináři. Myslím, že vůči Francii cítí hořkost. Podle mě má pocit – ale to je samozřejmě jen moje interpretace –, že jejího manžela zabila právě krychle na La Défense. Asi je to pro ni i po letech příliš bolestivé. Má vztek na celou mou rodnou zemi a odmítá mluvit s Francouzi. Takže já jsem s ní mluvit nemohl.
Existuje nějaký životopis o Spreckelsenovi nebo něco takového?
Ne, ne, ne, nic neexistuje.
Foto CinemArt
Foto CinemArt
A jaký obrázek jste si o něm udělal ze svědectví a románu?
Z toho, co mi řekli lidé, kteří ho znali, jsem Spreckelsena viděl jako člověka s velkou vizí, za kterou si byl schopen stát. A to tak tvrdě, až byl někdy přespříliš dogmatický, neoblomný. Také jsem pochopil, že byl velmi zásadový, věrný svým idejím. A že byl také velmi loajální k lidem. Ale rozhodně nebyl nekomplikovaný.
Já jsem se pak v určité chvíli rozhodl, že pro svůj film vytvořím svou vlastní filmovou postavu – svou verzi Johana Otta von Spreckelsena. Nebude nutně stejná jako on, ale ani to nebude zrada jeho osoby. Svědectví a kniha mi k tomu poskytly pevné základy. Film má ale vždy určitý odstup.
Odstup?
Od faktů i reálných osobností. Na druhou stranu je ale pravda, že do určité míry musím stále zůstat věrný skutečné podstatě věcí, nesmím je zradit. To byla moje pozice. V nějakou chvíli jsem si řekl: postavím se na Spreckelsenovo místo.
Co to znamenalo?
Bylo mu přes padesát. Co obnáší přijít v tom věku do cizí země? Vystoupit z anonymity a vést stavbu takového měřítka, takové velikosti? Snažil jsem se si to představit. Vcítit se do něj.
A myslím, že ve filmu je vidět, že ano, někdy je rigidní, ale vidíme, že je upřímný. Vidíme, že opravdu trpí. To všechno způsobuje, že je nám sympatický, i když ho občas můžeme považovat za trochu tvrdohlavého.
Může film – navzdory francouzskému kontextu – zaujmout i mezinárodní publikum?
V umění platí, že čím specifičtější, čím intimnější jsme, tím paradoxněji můžeme spíše ostatní zasáhnout naší výpovědí. A koneckonců věřím, že story Architekta je příběhem celé Evropy. Už i kvůli skutečně mezinárodnímu zásahu. Spreckelsenův projekt uspěl v mezinárodní architektonické soutěži vyhlášené francouzským prezidentem. Vítězem anonymního klání se stal Dán, který si pro své veledílo vysnil italský mramor.
Ve filmu slyšíme italštinu, francouzštinu, angličtinu, dánštinu. Je to stavba, která vypráví – a také film, který vypráví – o velkém evropském projektu, evropské rozmanitosti. Zkraje osmdesátých let velmi živého. A z toho důvodu si myslím, že může zaujmout i publikum, které není jen francouzské. Víte, sám jsem v osmdesátkách vyrůstal (je ročník 1977, pozn. red.). O evropské integraci se tehdy mluvilo všude a pořád. Evropská výstavba, evropský projekt… to byla tenkrát velmi silná myšlenka.
Dialogy se zdají být poměrně věrné složitosti architektonické profese. Nezřídka jsou velmi technické, detailní. Jak se takový scénář píše, vzhledem k tomu, že nejste architekt?
Nejsem odborník. Potom, co jsem to napsal, jsem si detaily ověřoval s architekty, odborníky. Chtěl jsem si být jistý, že co říkám, je technicky správně. Pro mě jakožto režiséra je jedním z tvůrčích potěšení to, že se člověk ponoří do jiného světa, cizího univerza. V tomto případě do světa architektury osmdesátých let. Ohromně mě bavilo diskutovat s architekty. Snažit se pochopit jejich jazyk. Jejich posedlost.
Když jsem četl tu knihu od Cossé, fascinovaly mě souvislosti týkající se výstavby. Byl v tom jistý dramatický vývoj. K tomu bylo potřeba zabývat se i technickými specifiky. U těch bylo nutné, aby byly věrné realitě. Jinak by to bylo směšné.
Casting Architekta je mezinárodní. Jak jste herce a herečky vybíral?
Je to mezinárodní příběh o dánském architektovi. Takže jsem chtěl, aby hlavního hrdinu hrál skutečně Dán. Jednak je to věrné realitě a jednak to film obohacuje – mít lidi, kteří mají svůj mateřský jazyk, slyšet ten jazyk ve filmu.
Foto CinemArt
Foto CinemArt
Foto CinemArt
Dán Claes Bang, který hraje hlavní postavu a většinu stopáže vede dialogy ve francouzštině, mluví francouzsky?
Neuměl francouzsky ani slovo. Na postavě ale odvedl ohromný kus práce. Tak velký, že si divák myslí, že francouzsky mluví perfektně. A on neuměl ani slovo. S rolí Spreckelsena se ale u Banga zrodila posedlost francouzštinou. Učil se ji ve dne v noci. Se stejnou obsesí, s jakou byl Spreckelsen posedlý svojí kostkou.
Chcete-li, v tu chvíli se Bang stal opravdu Spreckelsenem. Na několik měsíců se plně ponořil do francouzštiny. Nacastoval jsem ho vlastně jen tři měsíce před natáčením a za toho čtvrt roku to pokořil. Je nesmírně talentovaný a byl tomu oddaný. Ta kombinace zafungovala.
Ve filmu nemají ženy podíl na rozhodování. Takhle tu dobu vnímáte?
Ano, samozřejmě, na mocenských pozicích tenkrát byli jen muži. Jen muži byli vidět. Proto se i čtvrť La Défense postavila bez žen. Ale víte, a to jsem se ve filmu snažil ukázat, všichni, se kterými jsem mluvil, se shodli na tom, že Spreckelsena vždy všude doprovázela jeho žena. Všude, na každém pracovním meetingu.
A ona tam jen seděla a mlčela?
Máte pravdu, nemluvila, ale vždy tam byla přítomna. A protože jsem se rozhodl odvyprávěl i Spreckelsenův osobní příběh, musela být ve filmu i ona. Chtěl jsem ukázat, že pokud se účastnila všech profesních setkání, znamená to, že hrála důležitou roli ve Spreckelsenově příběhu.
A rozhodně jsem nechtěl, aby to byla podřízená role, méněcenná. Naopak jsem chtěl, aby si byli rovnocennými partnery. Jsem přesvědčený, že i když to byli muži, kdo se hřál na výsluní, ženy měly zásadní roli. Proto si třeba myslím, že v nepřítomnosti své ženy by se Spreckelsen zhroutil. Chtěl jsem ukázat, že je pro něj nepostradatelná. A proto jsem ji stvořil jako temperamentní charakterní postavu. Ale opět, tohle je to moje představivost, fikce.
Viděl jste loňský snímek Brutalista? Režisér Brady Corbet se v něm zabývá podobným tématem jako vy: architektonická vize versus realita.
Ano, viděl jsem ho. Viděl jsem ho, když jsem střihal Architekta. O tom, že snímek existuje, jsem se dozvěděl, už když jsme natáčeli. To, co mě uklidnilo, bylo, že ty dva filmy jsou velmi odlišné.
Co mě nejvíc štvalo, bylo to, že jsme oba dva natáčeli v Carraře (místo proslulé svými mramorovými lomy, které poskytly materiál pro nespočet soch a architektonických skvostů, pozn. red.). Tady je potřeba být pokorný. Někdy si člověk myslí, že má jedinečný nápad, a ve skutečnosti někoho jiného napadne prostě to samé.
Co byste si přál, aby si diváci z vašeho filmu odnesli?
Mám rád filmy, které kladou otázky.
A jaké otázky by měl klást Architekt?
Například: Co je to tvorba? A také možná: Co jsme to provedli s Evropou? Co se stalo s naším velkým evropským ideálem? Existuje dnes ještě nějaká politická vize? A existují ještě politici, kteří ji mají, kteří mají ideál? Existují ještě sny? Existuje to ještě? To jsou, doufám, otázky, které Architekt klade.
