Cesty filmových distributorů jsou nevyzpytatelné, proto k nám hořkosladké vánoční drama Zimní prázdniny Alexandera Paynea přichází čtyři měsíce po americké premiéře, tři po zaoceánském uvedení na VOD a dva po… no, po svátcích. Má cenu na něj přesto vyrazit do kina?
S tím, že vánoční svátky mohou být paradoxně časem, kdy jsou lidé uzavřeni na jednom místě s těmi, s nimiž tak úplně slavit nechtějí, filmaři kalkulují s velkou oblibou. Z takových nazdobených vězení se většinou uniká způsobem, který může i v podání méně zručných autorů celkem spolehlivě bavit či dojímat.
Když zkrátka všechno poctivě naaranžujete, můžete jak z partesu udělovat lekce z humanismu, za které sklidíte od vaječňákem cinklého publika hlasitý potlesk.
Režisér Zimních prázdnin, které zná hodně diváků pod originálním názvem The Holdovers, nyní nominovaných na pět Oscarů, takovou situaci inscenuje v americké internátní škole 70. let. Všichni odtud na svátky odjeli.
Několik mladých mužů za svými zazobanými rodiči ale odcestovat nemohlo, proto je ve vylidněném kampusu hlídá učitel Paul v podání Paula Giamattiho. Je to profesor historie, jehož nikdo nemá rád, protože je přísný. A také smrdí rybinou.
V prázdných chodbách a učebnách, které se jen částečně vytápějí, nakonec pedagog zůstane jen s jedním ze studentů, problematickým Angusem, jenž o jeho dozor nemá sebemenší zájem.
Jejich vzájemnému škorpení ale společně strávený čas začne samozřejmě obrušovat hrany, když se začnou poznávat jako skuteční lidé s pohnutou minulostí. Už také slyšíte ten potlesk?
S určitým ohlížením nazpět chce patrně pracovat i Payne, který sice Zimní prázdniny točil na digitál, přesto se snaží, aby film se svým lehce zrnitým obrazem, pohyby kamery i zatmívačkami působil jako dobovka.
Tato patina ale ve výsledku nic neumocňuje ani neprohlubuje. Vždycky naopak cítíme, že sledujeme film vyrobený před pár měsíci, jehož nálada je smířlivá, empatická, inspirativní. Paul v ní zcela současně svému nadřízenému řekne, že vypadá jak „rakovina penisu“.
Jakkoli chtěl Payne patrně naznačit, že minulost je velmi propojená s přítomností, jeho film nás lakuje i jinde. Giamattiho Paula chce prezentovat jako tyrana, přitom jde od první do poslední chvíle o správného, zásadového člověka, který své svěřence klidně seřve, když kuchařce Mary neprojevují dostatek vděku.
Skutečně problémový není ani Angus, u nějž nechápeme, co z něj dělá tak nesnesitelného spratka, když se třeba zastává mladších spolužáků.
Zimní prázdniny se tak ve finále stávají filmem, který i díky decentním hereckým výkonům není tak podbízivý, jak by určitě mohl být. Rozhodně tedy neždíme na sílu slzy, přesto ale vždycky volí cestu toho nejmenšího odporu, takže veškeré konflikty a peripetie spíš jen předstírá.
To pak bohužel ještě vyzní ve 133minutové stopáži, která by se lehko dala smrsknout na mnohem funkčnější devadesátiminutovku. O svátcích jsme shovívavější, tak si Zimní prázdniny možná schovejte na další Vánoce.
