Brno Talks je seriál odlehčených rozhovorů s osobnostmi brněnského byznysu, podnikání i veřejného života. Moravská metropole je plná inspirativních lidí, pod jejichž taktovkou vyrostl nejeden úspěšný byznys. Nebo těch, kteří celý region zvedají svými činy v tichosti a zpovzdálí.
Dopady lockdownu už na sobě po těch dlouhých měsících asi pozoruje každý. Zatímco nálada padá, kila naskakují. Kde v sobě ale vzít energii něco s tím udělat. Často pomůže nějaký vzor, nějaká inspirace. A Michal Kamermeier, známý jako Majk na cestách, je pro to ideální.
Na střední škole vážil 150 kilo. Když pak nesehnal v obchodě svou velikost kalhot, rozhodl se s tím začít něco dělat. Za rok a půl shodil šedesát kilo a jedenáct let už brázdí silnice na kole, na kterém ujel přes sedmdesát tisíc kilometrů. I díky tomu ho na Instagramu sleduje přes třicet tisíc lidí.
Když si dal svůj život dohromady, začal Michal pomáhat jiným. Od dubna loňského roku provádí pacientům PCR testy a kdykoli může, jezdí za tým We Love Cycling, který svými cestami získává peníze pro handicapované. A ve volných chvílích také rád peče.
Jak se ti podařilo vážit v sedmnácti letech sto padesát kilo?
Bylo to špatnou životosprávou, přes den jsem nejedl a pak večer vybagroval lednici. Neměl jsem žádnou disciplínu. Rodiče mě sice hlídali, ale neuhlídali.
Podařilo se ti za rok a půl shodit neuvěřitelných šedesát kilo, jak?
Měl jsem krabičkovou dietu, kterou mi zaplatila mamka, tím jsem se naučil, jak pravidelně jíst a také jak velké porce a jak vyvážené, pak už jsem si od sedmnácti vařil sám. A začal jsem na doporučení doktorky jezdit na kole, což bylo zásadní.
Co bylo na tvé cestě hubnutím nejtěžší?
Začátek. Chyběly mi cukry, byl jsem podrážděný, nepříjemný a unavený, první měsíc byl trochu utrpení, než se tělo srovnalo, pak už to bylo bez problému a začala přicházet radost. Že to jde, ten úžasný pocit, že víš jak na to.
Budeš svým dětem hlídat váhu?
Nechci být autoritativní. Váhu ne, ale aby měly pohyb, a to, co přijmou, aby vydaly.
Co bys vzkázal lidem, kteří chtějí zhubnout, kde sebrat tu vůli?
Ať na nic nečekají a začnou okamžitě, je to otázka jejich zdraví, který si ničí, můžou pak dělat spoustu volnočasových aktivit, který teď třeba nemůžou nebo nechtějí, jít na řetízkáč, plavání, kolečkové brusle, hodně se toho najednou otevře.
A vzkázal bys něco i těm, kteří jsou obézní, ale zhubnout nechtějí?
Je to jejich věc a volba, ale pak ať nenadávají, až budou mít zdravotní problémy, a ať si nestěžují.
Takže když se chce, všechno jde?
Ano, musíš chtít.
Propaguješ cyklistiku. Proč bych měla jezdit na kole?
Protože je to zdravé a efektivní. Všude se dostaneš rychle, po městě je to nejrychlejší způsob přepravy a mimo město dobrodružství a sebepoznání.
Jezdíš po Evropě sám, co je na tom nejkrásnější?
Svoboda! Nevíš, kde budeš spát, koho potkáš, co uvidíš a zažiješ. Uvolnění od všeho a obrovský zážitek. Je to sebepoznání, kdy narazíš na své limity a víš, co zvládneš, kam se posuneš a co tělo dokáže.
Na jak dlouho jezdíš pryč?
Od dvou týdnů do 35 dnů.
Nehrabalo ti, být tak dlouho sám se sebou?
Párkrát jsem už nebyl v nejlepší kondici, ale mám v jednom uchu sluchátko, takže když je nejhůř, zavolám si s rodinou nebo s kamarády.
Jak se ti jezdí na kole ve městech, vnímáš rozdíl mezi Českem a jinými státy v přístupu k cyklistům?
Čím západněji od Česka, tím lepší. Především stav silnic je úplně na jiné úrovni. Také řidiči na západě jsou ochotní, netroubí, nepředjíždějí tě, dokud nemají volný pruh, zkrátka tě berou jako další dopravní prostředek. U nás tě auto objede, i když tam jsou jen čtyři centimetry místa. Na východ od Česka je to ale zase horší. Mám projetý Balkán a tam jezdí jako prasata, rychle a nekoordinovaně a nedodržují předpisy.
Jak se díváš na nešvar některých cyklistů a jejich jízdu po chodníku a na červenou?
Chodník vůbec, to je o zdraví chodců a jízda na červenou je risk. Já respektuji všechna značení a pravidla. Nejsem cyklofanatik, sám řídím i auto. Stejně tak nechápu cyklopruhy na silnici v protisměru nebo ježdění centrem města po náměstí.
Proč nejsi profesionální cyklista?
Nemám na to váhu a tělo, nemám tu šlachovitou atletickou postavu. Moje výhoda je jízda z kopce, jinak to neudýchám.
Ale jezdíš s cyklo týmem po Česku?
Ano, je to tým We Love Cycling, který jednou ročně jede 2222 km všemi kraji Česka. Je to štafeta a jezdí se vždy pro jednoho člověka, který má handicap, a tímto závodem se pro něj vybírají peníze nebo se mu koupí potřebná věc. Loni nás jelo třicet týmů a každý měl svého patrona, na kterého vybíral startovným peníze. Je tam hodně příběhů, jezdí i lidé bez ruky nebo slepí.
Pracuješ v odběrovém místě na testy, jaké to je?
Trošku náročné na psychiku, jsem v tom každý den, jedu to od dubna nonstop. Ale baví mě to, vlastně můžu říct, že jsem se v tom našel. Teď už je to lepší, ale na jaře to byl velký stres, protože lidi byli vynervovaní, nevěděli nic. Hodně je uklidňuju, především děti, protože ty se bojí a hodně se brání, když nevědí, do čeho jdou. Ale nakonec odchází s úsměvem.
Co tam nejčastěji slýcháváš od lidí?
Že jsou mile překvapení, že to nebolelo a že to není tak strašný, jak si mysleli.
Co budeš dělat, až covid pomine?
To je velká otázka. Mám sen se sbalit, sednout na kolo a užít si po roce dovolenou. Chtěl bych aspoň na měsíc jet k hranicím Turecka a zpět.
Prý rád pečeš?
Jo, každou volnou chvíli. Peču všechno, co je sladký! I když to nejím…
