Ve třiadvaceti zdolala všechny osmitisícovky. Na vrcholu je to stres, říká

Adriana Brownlee se 9. října 2024 stala nejmladší ženou na světě, která zdolala všech čtrnáct osmitisícových vrcholů. Její horolezecký příběh začal, když jí bylo osm let. „Napsala jsem sama sobě dopis, že jednoho dne vylezu na Everest,“ vzpomíná třiadvacetiletá žena. Tento sen se pro ni stal hnacím motorem a životní misí. V rozhovoru pro Forbes vypráví o inspirativní cestě za rekordem i nejtěžších momentech na horách.

Co za touto neuvěřitelnou sérií výstupů stojí? Proč se mladá Britka rozhodla věnovat tak extrémnímu sportu a jaké výzvy musela překonat, aby dosáhla svého snu? Přestože v ní kdysi vášeň pro horolezectví probudil její otec, který se sám věnoval expedicím, šla Adriana vlastní cestou.

Na vrcholu Everestu si o dvanáct let později splnila dětský sen. Jenže tenhle úspěch jí nestačil – rozhodla se pokračovat a zdolat všech čtrnáct nejvyšších hor světa. Adriana Brownlee se zapsala do historie horolezectví, když to jako nejmladší žena na světě počátkem října dokázala.

Může se zdát, že v její misi šlo jen o rekord, pro Adrianu to ale znamenalo mnohem víc. „Chtěla jsem inspirovat další lidi. Nejen kvůli slávě, ale aby si každý uvědomil, že sny jsou tu proto, aby se za nimi šlo,“ vysvětluje. Její příběh vypráví nejen o mimořádném fyzickém výkonu, ale také o mentální síle a odhodlání.

Na své cestě zažila chvíle slávy, ale i ty nejtěžší momenty, které ji posouvaly za hranice lidských možností. Jedním z nejsilnějších zážitků byl pro ni výstup na Gašerbrum bez kyslíku.

„Byl to moment, kdy jsem si uvědomila, že lidské tělo je schopno neuvěřitelných věcí, když si věříte a jdete krok za krokem,“ popisuje. Tento přístup ji dostal na vrcholy i v těch nejnepříznivějších podmínkách.

Zažila i okamžiky, kdy šlo o život. Expedice na vrchol Dhaulágirí, kdy je zasáhla bouře a teploty klesly na minus čtyřicet stupňů, byla téměř osudovou. Brownlee vzpomíná, jak ztratila cit v prstech, hrozila jí amputace a její lezecký partner ji musel probouzet, aby neztratila vědomí.

„Věděla jsem, že musím přežít a vrátit se dolů, i když moje tělo bylo na hranici svých možností,“ popisuje.

I přes všechny náročné zážitky se Brownlee nevzdala. Psychická příprava je podle ní stejně důležitá jako fyzická. „Mentální síla je klíčová. V horolezectví musíte mít takzvané ‚horolezecké myšlení‘. Vědět, kdy se otočit a kdy jít dál,“ vysvětluje.

Brownlee také odhaluje, jak důležitou roli v jejím úspěchu hrají nejen fyzická příprava a technika, ale také financování a získávání povolení. Sponzorství pro horolezectví je obrovská výzva a bez podpory by její expedice nebyly možné. Brownlee otevřeně přiznává, že nejtěžší bylo získat finance a víza, zvláště do Tibetu, což zdrželo její projekt.

Adriana Brownlee je nejen rekordmankou, ale i inspirativní osobností. Ukazuje, že sny si může plnit každý.

Jak jste se dostala k horolezectví? Jaká byla vaše motivace?

Vše začalo, když mi bylo osm let. Tou dobou se můj tatínek vrátil z jedné ze svých expedic a já jsem sama sobě napsala dopis v rámci nějakého úkolu ve škole. Stálo v něm, že chci vylézt na Everest, chci být slavná a inspirovat ostatní.

To se vám splnilo. Respektive, vy jste si to splnila. Bylo za tím jistě spoustu práce…

Od doby, co jsem napsala ten dopis, se stal Everest mou posedlostí. Každý den jsem byla motivovaná a pracovala na tom, abych jednoho dne mohla stát na vrcholu osmitisícovky. O dvanáct let později jsem přesně to udělala. Po Everestu jsem v té cestě pokračovala ještě dál. Podařilo se mi dokončit všech čtrnáct osmitisícovek.

Jak se vám to podařilo?

Během těch čtrnácti výstupů mě motivovalo i to, že jsem chtěla inspirovat další lidi. Nešla jsem si jen pro rekord. Nakonec jsem se ani nehnala za tou slávou. Chtěla jsem být schopná ukázat světu, a především mladší generaci, že když máte sny, měli byste za nimi jít.

Bez ohledu na to, jak netradiční je cesta. Bez ohledu na to, jak jedinečná je cesta. Od toho je život. Život je krátký. Pokud můžete, jděte do toho a tvrdě pracujte a přinášejte oběti, protože to všechno bude nakonec stát za to.

Co pro vás znamená být nejmladší ženou, která to dokázala?

Ve sportu, kde dominují muži, bylo neuvěřitelně silné stát na těch vrcholech a dokázat, že na horách jsme si rovni. Vlastně myslím, že ženy jsou mentálně silnější. Bylo opravdu skvělé držet na vrcholu vlajku a reprezentovat všechny ženy, všechny horolezkyně. Rosteme co do počtu a velikosti, což je neuvěřitelné, a je tak hezké to vidět.

Co bylo nejsilnějším momentem ze všech těch čtrnácti hor?

Byl to moment, když jsem vylezla na Gašerbrum, protože to byla moje první osmitisícovka bez kyslíku. Když jsem na vrcholu stála s vědomím, že jsem to udělala v „ryzejším“ stylu, než jsem dělala předtím, měla jsem pocit, že mohu posunout své hranice mnohem dále, než jsem si myslela.

Je neuvěřitelné, čeho je lidské tělo schopné.

Ano, a tohle byl důkaz. Spoléhala jsem se plně na svou mentální sílu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ krok za krokem, pravá, levá, krůček po krůčku. Cestou nás málem srazila lavina.

Ve sportu, kde dominují muži, bylo neuvěřitelně silné stát na těch vrcholech a dokázat, že na horách jsme si rovni.

Podmínky nebyly dobré, ale na vrchol jsem se dostala díky síle vlastní motivace a také síle mého parťáka Geljee, který byl po mém boku a udržel mě v chodu. To byl opravdu zásadní moment v mém horolezectví.

Co bylo tím nejtěžším momentem?

Určitě na hoře Dhaulágirí, v Nepálu. Tato expedice byla rozhodně nejtěžší. Ne proto, že by byla technická nebo kvůli zručnosti. Měli jsme dva velké problémy.

Jaké?

Na výstup na vrchol jsme vyrazili v noci a měli překonat přes tisíc výškových metrů, což už bylo neskutečně náročné. Zasáhla nás bouře asi po jedné nebo dvou hodinách našeho výstupu na vrchol. Věděli jsme, že přijde, ale nevěděli jsme, že bude tak hrozná. Rychlost větru dosahovala devadesáti až sto kilometrů za hodinu a vítr byl tak silný, že jsme se nemohli ani pohnout.

S chladným větrem teplota klesla na minus čtyřicet stupňů. Já bohužel neměla dobré rukavice. Prsty jsem měla úplně zmrzlé, ztuhlé, zmrzla v nich i krev. Věděla jsem, že se potřebuji vrátit dolů, jinak o ně přijdu. A pak, dřív, než jsem se nadála, mi křičel do obličeje můj partner: „Probuď se! Jestli se neprobudíš, zemřeš.“

Na co jste v té chvíli myslela?

Zažila jsem nepopsatelný moment. Absolutně se mi podařilo zkoncentrovat. Dala jsem mu ruce do podpaží, abych je zkusila zahřát. Vrátilo se mi do nich trochu tepla a byla to ta nejnesnesitelnější bolest vůbec. Ale podařilo se nám dostat zpět dolů do druhého výškového tábora.

Dala jsem ruce do horké vody a naštěstí jsem je všechny zachránila, i když ještě teď v nich nemám tolik cit. Tři, čtyři dny jsme odpočívali na táboře dva. Došla nám baterie, došlo nám jídlo. Ale rozhodli jsme se jít nahoru, protože jsme si mysleli, že to nejhorší už máme za sebou.

Nevzdala jste to…

Mělo nás čekat skvělé počasí. Naše morálka nebyla valná, ale sebrali jsme energii a vydali se na vrchol. Na samém vrcholu, 8200 metrů, jsme byli jen já a můj šerpa. Nikdy předtím jsem s ním nelezla. Stáli jsme na vrcholu a fotili jsme fotografie s našimi vlajkami a pak se to stalo. Najednou jsem měla pocit, jako by mi někdo vytrhl duši z těla. Všechna moje energie byla pryč a zatmělo se mi před očima.

Co se stalo?

Můj šerpa mi zkontroloval kyslík a byl na nule. Byli jsme v 8200 metrech, v zóně smrti, bez kyslíku. Šerpové obvykle nosí kyslík navíc, ale všechen nám došel. Oba jsme byli úplně bez kyslíku a nevěděli, co dělat.

Otřásla námi panika. V tu chvíli jsem si řekla, že další věc, kterou musíme udělat, je říct si vysílačkou zbytku týmu o kyslík. A my prostě musíme udělat část sestupu bez něj. Můj šerpa ale udělal tu nejhorší chybu, kterou můžete na hoře udělat.

Neříkejte mi, že neměl rádio…

Nevzal ho. V tu chvíli jsem se jen posadila a pomyslela si, že na téhle hoře nezemřu, že se musíme vrátit dolů. Vymysleli jsme plán. Připevnili jsme mezi sebe metrové lano a pomáhali si zpátky dolů.

Jak dlouho to trvalo?

Nakonec nám to celkem trvalo dvaatřicet hodin, než jsme se dostali zpět do základního tábora. Když jsem se vrátila, hned jsem chtěla mluvit s rodiči. Když jsem jim zavolala, jen plakali. Řekli mi, že posledních čtyřiadvacet hodin plánovali můj pohřeb. Neměla jsem u sebe sledovací zařízení, neměli jsme rádio, neměla jsem žádný způsob, jak jim říct, že jsem na hoře a žiju.

Rodiče mi řekli, že posledních čtyřiadvacet hodin plánovali můj pohřeb.

To byl zdaleka nejhorší zážitek. Ale z té hory jsme se poučili a naštěstí se nic z toho už nikdy nestalo. Řekla jsem si, že tyhle chyby už nikdy, NIKDY neudělám. A od té doby také lezu se svým lezeckým i životním partnerem Geljeem.

Lezení je pro vás splněným snem, ale právě jste popsala zážitek, který se rovná noční můře. Jak se připravujete na tyto situace psychicky a fyzicky?

Fyzicky je to kardiotrénink prakticky každý den. Šest dní v týdnu, dvě až tři hodiny denně. Běhala jsem po schodech nahoru a dolů, osm pater s batohem. Používala jsem i kyslíkovou masku, abych si to ztížila. Hodně jsem plavala a při plavání záměrně pracovala s dechem, abych trénovala plíce.

A mentální příprava?

Ta je podle mě snad ještě důležitější. Moje příprava se opravdu datuje do doby, kdy jsem byla malé dítě. Co se týče horolezectví, musíte mít to, čemu se říká „horolezecké myšlení“. Je nutné vědět, kdy se na hoře otočit a vrátit.

To máte?

Když mi bylo devět let, udělala jsem výzvu „Tři vrcholy“, což bylo vylézt na nejvyšší horu Anglie, Skotska a Walesu. Ben Nevis ve Skotsku byl nejvyšší a nejtěžší. Začínali jsme ve dvě ráno a dostali jsme se snad 200 metrů od vrcholu. V tu chvíli jsem se nekontrolovatelně třásla, byla mi strašná zima, ale nevěděla jsem, co se děje.

Táta mi změřil teplotu, měla jsem 34 stupňů, hraniční podchlazení. Posadil mě a řekl, že buď půjdu na vrchol, který je dvě stě metrů od nás, a stanu se nejmladším člověkem, kdo zvládne ty tři vrcholy, nebo se vrátíme do bezpečí a vezme mě do nemocnice. „Běžné“ devítileté dítě by po jednadvaceti hodinách dřiny a skvělého lezení asi řeklo, aby se těch dvě stě metrů dokončilo.

Neudělala jste to…

Podívala jsem se na tátu a řekla jsem mu, že se musíme vrátit dolů. Oplakala jsem to, ale za dva měsíce jsem řekla, že jdeme znovu, a povedlo se to. Stala jsem se nejmladším člověkem, kdo to dokázal, ale právě toto myšlení mi zachránilo život a to si nosím celý život až do dneška.

Mít tohle myšlení je nutné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vědět, kdy se zastavit, a říct si, že hory jsou mocnější než já, je čas jít dolů. Pracovala jsem i se společností Red2Blue, kde vás učí, že myšlení je dovednost, na které můžete pracovat.

V čem spočívá tato příprava?

Cvičíme, co všechno by se mohlo na horách pokazit. Lavina, skála, pád, smrt, všechny tyto věci, které se mohou stát, jsou zcela mimo vaši kontrolu. A vy je hodnotíte jako nebezpečné a pak si cvičíte, co v takové situaci uděláte. Takže je to příprava krok za krokem, abyste byli duševně připraveni na jakoukoli z těchto možností.

Myšlení v těchto situacích si absolutně natrénujete. Je to skoro jako svalová paměť –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dobře, musím udělat tohle, tohle a to mě udrží v „modré zóně“, která je klidná a výkonná podle vašich nejlepších schopností. Jde o to, nenechat se rozptylovat, nepropadat panice. Byla to obrovská součást tréninku na osmitisícové vrcholy, která mi umožnila být v klidu pod tlakem.

Měla jste horolezeckého mentora?

Když jsem začínala, byl mým mentorem Nirmal Purdža. Muž, který zvládl čtrnáct vrcholů za šest měsíců. V prosinci 2020 jsem odjela do Pákistánu a strávila jsem dva měsíce s jeho týmem. Byl to on, kdo mi řekl, že bych měla zkusit vylézt všech čtrnáct osmitisícovek. Tehdy jsem přerušila studium na vysoké škole a zavolala rodičům, že do toho jdu.

Co následovalo potom?

Potkala jsem svého parťáka a později i přítele Geljeeho, Gelje Sherpu. On byl jediný, kdo si mě chtěl vzít na trénink. Ostatní kluci byli v podstatě mými mentory. Devět šerpů a Nirmal byli ti, kteří mě naučili pořádným dovednostem na osmitisícovkách.

Lásku k horolezectví jste podědila po tatínkovi?

Ano. Když jsem byla mladší, můj táta pořád lezl.

Vylezl někdy na jeden z těch čtrnácti vrcholů?

Zatím ne, ale příští rok plánujeme udělat Manáslu, oba bez doplňkového kyslíku.

Máte s sebou talisman, když lezete nahoru?

Mám s sebou malý přívěsek andělíčka jako ochránce. Dala mi ho maminka, než jsem vyrazila na Everest, a nosím ho s sebou všude, byl se mnou na všech osmitisícovkách. Potom také, než vylezeme do hor, uděláme něco, čemu se říká púdža. Je to náboženský buddhistický rituál v základním táboře, při kterém žádáte bohy o bezpečný průchod v horách.

Dostanete požehnání v podobě malého náhrdelníku se speciálním požehnaným uzlíkem. Bohové jsou v Himálaji pro hory velmi důležití. Mám je (náhrdelníky) teď všechny na ruce. Ve skutečnosti jsou pro mě hory bohové a je důležité je respektovat.

Jak snášejí rodiče, že mají tak dobrodružnou dceru?

Myslím, že pro ně je to těžší než pro mě. Musí sedět doma a čekat na zprávy. Můj táta to bere o něco lépe, protože je horolezec. Maminka se o mě strachuje víc. Zvlášť, když jsem přerušila vysokou školu, abych mohla jet na hory.

Ale vedu si dobře, dokončila jsem svůj projekt, mám teď svou vlastní firmu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ expediční trekingovou společnost AGA Adventures. Oba vidí, že to je moje vášeň, a myslím, že mě prostě nechali jít.

Váš partner je také horolezec, takže navzájem dobře víte, jaké to je, být v kůži toho druhého…

Absolutně! Samozřejmě si dělám starosti pokaždé, když jde Gelje lézt s našimi klienty. Sedím doma a každých deset minut kontroluji sledovací zařízení. Vím, jaké to je.

Zapochybovala jste někdy, že zvládnete všech čtrnáct vrcholů?

Nezapochybovala. Věděla jsem, že jsem připravená fyzicky i psychicky. Pokud začnete mít pochybnosti, pak se stanou nehody nebo se věci vymknou kontrole.

Není to ale jen o psychické a fyzické přípravě. Jak jste sháněla povolení a peníze?

To je obrovská kapitola současného horolezectví. Financování a povolení a víza. Pochybnosti vlastně přišly s otázkou peněz. Zvláště pokud jde o sponzorství, protože takto byly všechny mé výpravy financované. Jedna hora vyjde přibližně na něco pod půl milionu korun. Získat takové částky peněz není snadné.

Bylo to hodně o e-mailech, networkingu a sbírkách. Je to snad asi těžší než samotné lezení. Chvílemi jsem si říkala, že to nezvládnu, protože to prostě bylo moc peněz. Ale nakonec mě lidé podpořili a podařilo se mi to prosadit.

A víza?

S Tibetem to bylo asi nejtěžší. Mohla jsem svůj projekt dokončit už před rokem, ale čekali jsme rok, než jsme dostali víza do Tibetu.

Jak vás osmitisícovky změnily?

Myslím, že jsem hodně dospěla. Začala jsem s tímto projektem, když mi bylo devatenáct, a teď je mi třiadvacet. Poznala jsem cenu života. Před pár lety mi zemřel jeden z mých nejlepších přátel. Ne na hoře, ale byl součástí horolezecké komunity. Otevřelo mi to oči.

Říkám si, že život je tak krátký, já ho musím uchopit a vytěžit z něj co nejvíc. Být svědkem smrti je to nejhorší, ale je to také neuvěřitelně silná věc. Poučí vás, že jste naživu.

Co byste poradila mladému člověku, který by si chtěl splnit své sny v horolezectví?

Číslo jedna je vždy být „příliš“ připravený. Kdyby se něco stalo, dokázala byste se zachránit. Začněte v malém, ptejte se místních průvodců. Jsme přátelská komunita. Cestujte do různých zemí, udělejte nějaké menší vrcholy, propracujte se výš v nadmořské výšce, zapracujte na technice a pomalu se tam dostanete.

A když se pak dostanete k osmitisícovkám?

Pak mějte na paměti, že budete muset získat značné finanční prostředky. Tedy pokud si to nemůžete financovat sami.

Vždycky jsem přemýšlela, co je pro horolezce ten nejlepší moment. Je to na vrcholu hory? Je to zpátky ve výškovém kempu? Je to telefonát domů?

Pro mě ten nejlepší okamžik je těsně předtím, než dosáhnete vrcholu hory. Už vidím, že to zvládnu, zaplaví mě emoce. Uvědomím si, že už jen nějakých dvacet minut a jsem tam.

Nejlepší okamžik je těsně předtím, než dosáhnete vrcholu hory.

Je to dvacet minut plných adrenalinu, euforie a energie. To je chvíle, kdy si to nejvíc užívám. Nepřemýšlím, koukám kolem sebe a kochám se. Na vrcholu adrenalin zmizí. Ve skutečnosti je to trochu stres.

Jak to?

Probíhá tam shon s focením s vlajkami sponzorů. Pak samozřejmě, když se vrátím do základního tábora a konečně si odpočinu a volám rodině. To je také krásný okamžik, protože víte, že jste to dokázali. Vystoupali jste na vrchol a vrátili jste se z hory. Splnili jste svou misi, splnili jste si sen.

Co plánujete v budoucnu?

S mým partnerem Geljeem máme trekingovou společnost AGA Adventures. Naším hlavním posláním je přivést lidi do hor na treking, turistiku, lezení na šestitisícovky, osmitisícovky a ukázat jim, co máme rádi. Jednou nebo dvakrát do roka si uděláme vlastní expedici.

Je hora, kterou jste ještě nevylezla a o které sníte?

Je jich hodně. Chci s mým partnerem dělat prvovýstupy. Otevřít trasu a naplánovat expedici od začátku do konce, to by byl můj absolutní sen. A v Nepálu je takových hor, po kterých pomrkávám, docela dost.

Vyhledávání...

Nebyly nalezeny žádné výsledky. Zkuste prosím zadat jiné klíčové slovo!

...nebo si přečtěte rubriky