Kyjevskou učitelku v mateřské škole Alyonu Savranenko, známou pod pseudonymem Alyona Alyona, nazval časopis Vogue v roce 2019 nejnepravděpodobnější rapovou hvězdou.
O rok později zařadil americký Forbes charismatickou raperku s energickým projevem a texty bourajícími nejeden stereotyp na svůj každoroční seznam inspirativních osobností 30 pod 30.
Dnes ukrajinská rapová senzace objíždí evropská města, aby vydělala peníze na humanitární pomoc Ukrajině. „Nechceme nic zadarmo,“ vysvětlovala mi ve videohovoru z improvizovaného humanitárního střediska v jejím rodném městě Baryšivka, kam se přesunula po začátku ruské invaze.
Jak to u vás teď vypadá? Jste v bezpečí?
Jsem asi třicet kilometrů od Kyjeva ve vesnici, ze které pocházím a kde žijí moji rodiče. Teď jsem zrovna v dobrovolnickém centru, za chvíli mi začne služba a okolo sebe mám spoustu krabic s léky, koukejte (ukazuje mi přes mobil krabice s lékařským vybavením). Tohle je moje současná práce, umělkyně teď být nemůžu (smích).
Od minulého týdne jsme v Kyjevské oblasti žádné zvuky války neslyšeli, jen výbuchy bomb, které zneškodňují naši vojáci. Teď to tady působí docela bezpečně. To samozřejmě neplatí pro zbytek Ukrajiny.
Spousta lidí Ukrajinu oprávněně opouští. Vy jste se rozhodla zůstat. Co vás k tomu rozhodnutí vedlo?
Je tu tolik lidí, kteří před válkou utéci nemohou. Já nejsem vdaná, nemám děti. Když já – mladá silná žena – odejdu, co budou dělat ti, co odejít nemohou? Jenom tady ležet a umírat? Odejít mi nepřišlo správné. Moje místo je tady, jsou tu moji rodiče. To, že mě tu lidé vidí, je pro ně známka naděje a motivace. To, že jsem zůstala s nimi, i když jsem slavná a mám peníze, lidi motivuje k tomu, aby byli stateční, silní a vzájemně si pomáhali.
Teď čekám, až se situace zlepší a já budu moci odjet a vydělat nějaké peníze. Ne všichni tu můžou jít do práce a naše dobrovolnické centrum potřebuje finanční zdroje, abychom nakoupili, co je třeba, například neprůstřelné vesty. Lidé jsou tu teď nesmírně chudí, protože pořád jenom za něco platí. A já jim nedokážu říct, dejte mi svých posledních deset eur.
Takhle to vypadá na mnoha místech. Takže budu hrát po Evropě, abych sem přivezla peníze. Zastavím se i v Česku, chci vám i poděkovat z očí do očí. Spousta našich lidí je teď u vás, dodáváte nám humanitární pomoc. Přijedu s něčím úplně jiným, než jsem dělala doteď, bude tam mnohem víc tance. Členové mého týmu jsou ale všude možně po světě – snad se sejdeme a nebudu v Praze shánět DJe (smích).
Co vám pomáhá přepnout a být místo raperky humanitární pracovnice?
V každé situaci se sama sebe ptám, co můžu reálně změnit. Jsem jenom umělkyně, nemůžu zastavit válku. Musím být přizpůsobivá jako voda. Vsáknout to do sebe a pochopit, co to pro mě znamená. Co můžu udělat, abych někomu pomohla, aby lidé okolo mě byli v pohodě a neměli hlad. Tohle mi určitě pomáhá nemít depresi.
Vidím tu vojáky, kteří si sem chodí pro léky. Smějí se, mají dobrou náladu, vyprávějí nám zábavné historky. A já si pak říkám: ty jo, proč bych neměla být v pohodě. Oni bojují ve válce a já jenom pomáhám. Naději vidím i v malých dětech, když si zpívají nebo kreslí obrázky. Přála bych si, aby vaše děti nikdy nezažily, co to je válka. Je to strašné a žádné dítě by nikdy nic takového vidět nemělo.
Čtete zprávy, slyšíte všechny ty strašlivé věci od lidí z okupovaných území. Opravdu nerozumím tomu, proč to ruští vojáci dělají. Jako kdyby byli zhypnotizovaní. Jak může proboha voják znásilnit ženu? Tvrdí, že přicházejí s dobrými úmysly, a tak jdou a znásilní dítě? Tomu nejde rozumět. Jasně že existují třeba sérioví vrazi, ale těch je přece v populaci málo. Těch vojáků je ale hrozně moc! Tohle je strašné.
Zítra jdu na pohřeb, zemřelo nám v rodině dítě. Opravdu nevím, jak se budu cítit, vím, že ten den přijde, pořád myslím na to, že nechci plakat. Vždycky se sama sebe ptám, jestli můžu pomoct někomu, kdo je mrtvý. Za ně se můžu jenom modlit. Ale můžu pomoct lidem, kteří jsou naživu. Kdybych byla jen smutná, nepomůžu nikomu. A to mě motivuje.
Upřímnou soustrast. Popisujete strašlivé věci, přesto z toho, jak o nich mluvíte, cítím hlavně péči a laskavost. Předpokládala bych spíš vztek. Podobně mě překvapila i skladba Molytva (Modlitba), kterou jste vydala na začátku března…
Všichni ode mě čekali agresivní rap, ale já nic takového dělat nemohla. Na agresivitu nemám prostor, chci lidem pomáhat, nechci být naštvaná. Moc toho udělat nemůžu, ale můžu lidem říct, ať se modlí, že jim to pomůže. A je jedno, jestli jste daleko od Ukrajiny, jestli dobrovolničíte nebo se „jen“ staráte o děti. To je taky velmi důležitá práce. Vždycky se ale můžete modlit, ve víře v boha je velká síla. Když se modlíte, máte naději.
Řekněte mi, jak se z učitelky v mateřské škole stane nejznámější ukrajinská raperka, kterou v roce 2020 zařadil americký Forbes do svého seznamu 30 pod 30?
To bylo ohromné, jsem velká fanynka Lizzo a ona se na tenhle seznam dostala rok přede mnou a pak dostala Grammy, tak jsem doufala, že taky dostanu Grammy (smích). Ne, vážně, bylo to pro mě důležité. Jsme s Lizzo vzor a důkaz toho, že úspěšní můžete být kdykoli.
Rap byl dlouhou dobu můj velký koníček a v pětadvaceti jsem konečně potkala lidi, kteří měli rádi stejný rap jako já a chtěli ho se mnou dělat jinak. Víte, na Ukrajině si spousta lidí myslí, že rap jsou drogy, zlaté řetězy, graffiti a basketbal. Pronajali jsme si iPhone – nikdo z nás na něj tenkrát neměl – a na něj natočili video bez těch všemožných rapových stereotypů.
Lidem se zalíbilo a během tří dnů jsem byla slavná. Pořád jsem pracovala ve školce (smích) a začali za mnou chodit novináři. Vůbec jsem tehdy nevěděla, co jim mám říkat. To si pamatuji dodnes.
Kvůli videu k prvnímu singlu Рибки (Rybky), kde jste v plavkách, vás chtěli vyhodit z práce. Učitelky nesmí být na veřejnosti v plavkách?
Takhle to chodí u nás v regionech (smích). Řídí to tam ještě spousta lidí se sovětskou mentalitou. A Sovětský svaz říkal, že učitel má být v uniformě – podobně jako třeba voják – a rozhodně by neměl ukazovat nic ze svého soukromí. Tehdy jsem nebyla jediná, přede mnou vyhodili z práce učitelku, která na své soukromé stránce na sociálních sítích sdílela fotku z dovolené, na které byla v plavkách. Stěžovala si u soudu, který jí dal samozřejmě za pravdu, ale nakonec ji stejně vyhodili.
U mě to bylo podobné, rodičům mého žactva vadilo, že mě jejich děti uvidí v plavkách. U rybníka to nevadí, ale na sociálních sítích ano. A taky se jim nelíbilo to rapování, bojí se, že jejich děti kvůli mně třeba začnou kouřit. (smích). Ale chápu, že můj kraj na to ještě nebyl připravený. Postupně se to mění, ve škole máme učitelku, která rapuje o biologii a dělá vtipná videa o zvířatech. Děti to mají rády, protože mluví jejich jazykem.
Zmiňovaný singl z vás udělal hvězdu prakticky přes noc. Proč myslíte, že se to najednou povedlo? Změnilo se něco ve společnosti nebo ve vás?
Já se vždycky bála vystupovat před lidmi. I když jsem v těch textech měla nějaké poselství, bála jsem se ho sdílet. Teď se nebojím. To se změnilo. Vím, co chci říct, a když mi lidé nerozumí, snažím se to říct jinak.
Myslím, že je to i tím, že si najednou spousta mladých lidí začala víc věřit a pak vidí mě, v mém velkém těle a přejí mi to, protože to znamená, že i oni mohou uspět. Že mohou být sami sebou a věřit si. Udělala jsem hodně tracků o mladých silných ženách a to mají ženy na Ukrajině rády. Spousta popových písniček je totiž jen o lásce a o vztazích s muži.
Neměly písničky, které by mluvily o tom, že ženy jsou silné nebo že je v pohodě být, jací jste, že nepotřebujete make-up nebo být tradičně krásná. Ty ženy předtím rap neposlouchaly. Vytvořila jsem most mezi lidmi, kteří poslouchali pop a rap, a určitě pomohlo i to, že jsem jakousi ambasadorkou ukrajinského jazyka a přispěla jsem k tomu, že se ve světě ví o jeho existenci.
Záměrně jsem přestala rapovat rusky a psala texty pouze v ukrajinštině. Před invazí jsem často musela vysvětlovat, že ukrajinština opravdu není ruština. To už teď všichni ví.
Zmiňujete stereotypní představy o kráse. Jak jste našla odvahu a důvěru v sebe sama si v tomhle nehostinném světě říct o slovo? Jak se to stalo, že jste si řekla: na mně záleží, pro mě tady musí být místo?
Na univerzitě se pořádaly jakési talentové večírky, kde každý mohl předvést, co umí. Já tam chodívala ráda, protože mám ráda humor, vtipy a tak. A protože jsem tlustá, tak si můžu dělat legraci sama ze sebe a být ironická – ale nikomu jinému bych to nedovolila, znáte to. Lidi se vždycky smáli a pak jsem jednou při karaoke zpívala nějakou písničku.
Přišla za mnou jedna spolužačka, taková nádherná holka, co vypadala jako modelka, a říkala mi: „Alyono ty jsi tak cool! Fakt bych chtěla být jako ty!“ A já na to: ¨“Cože? Podívej se na sebe! Vždyť jsi perfektní, to já přece nejsem, proč chceš být jako já?“ A ona mi odpověděla: „Protože jseš ohromně talentovaná a já mám jenom tohle tělo a to je celý.“ Tak jsem ji objala a uklidňovala ji, že jen svůj talent ještě neobjevila.
Po cestě domů se mě kamarádka zeptala, co bych si vybrala: jestli se zítra vzbudit v perfektním těle bez talentu, nebo v tom mém, ale s talentem. Tehdy večer jsme se tomu smály, ale pak jsem nad tím přemýšlela a nakonec mi došlo, že bych si zvolila svoje tělo a svůj talent.
Jasně, celý život bych se klidně mohla honit za nějakou dokonalou postavou, už jsem se snažila zhubnout mnohokrát, ale nikdy to nebylo dost. Neustále jsem myslela jen na to, jak vypadám – a to bylo strašně egoistické. Já ale chtěla pomáhat lidem a na to jsem neměla čas, protože jsem v přesně danou dobu musela jíst nebo cvičit. Všechno se točilo jen okolo mě.
Tak jsem se začala mít ráda takovou, jaká jsem. Ptala jsem se sama sebe, jestli chci být otrokem svého těla, nebo pomáhat lidem mít se rádi? A začala o tom i rapovat. Velikost vám přece nijak nebrání v rapování, nebo v charitě, ani mi to nijak nebrání v učení ve školce. Nevím, v čem je problém (smích).
U nás v Česku ve veřejném prostoru stále chybí ženská perspektiva. Mám dojem, že se ženy dostanou ke slovu, jen pokud vyhrají genetickou loterii a jsou krásné, anebo pokud jsou úspěšné. Jak je to u vás? Máte pocit, že se něco mění i na úrovni společnosti?
V minulých letech se toho na Ukrajině hodně změnilo, ale spíš jen v prostředí velkých měst. Věci týkající se body positivity nebo třeba ekologických témat sice najdete v televizi, ale není toho tolik, aby měly zásah i mimo města. Kladným přístupem k vlastnímu tělu nemyslím samozřejmě jen velikost, ale i to, jestli si třeba ženy barví vlasy.
Moje máma je má úplně bílé, což mi dřív přišlo zvláštní, ale teď naopak cool. Určitě jako společnost začínáme být víc tolerantní. V budoucnu se to podle mě bude měnit mnohem rychleji, protože dnes je spousta lidí i z regionů v cizině, kde vidí, jak jiní Evropané vypadají a mluví, že vyznávají jiná náboženství nebo mají jinou barvu kůže… Předtím nebyli na změnu připraveni, ale okolnosti to zařídí.
Alyona Alyona vystoupí 31. května v pražském klubu Roxy a 2. června pak v Brně na Flédě.
