Jeden z nejlépe placených sportovců Česka v bezprostředním rozhovoru. Basketbalista Tomáš Satoranský nezvykle pustil Forbes do svého soukromí. A mluvil o vzácných chvílích s manželkou, skvělém jídle, kostičkách lega a ranním ristrettu.
Precizně nabroušený cuchillo odřezává tukovou vrstvu. Pár svižných pohybů a podlouhlý nůž se dostává i pod rubínově zbarvené maso. Soustředěná ruka oděná do černých rukavic rázem zpomalí a až chirurgicky odkrojuje tenké plátky jamónu. Jeden po druhém. Načež je s pomocí ocelových kleštiček skládá na porcelánový tác, jako by ztvárňovala umělecké dílo.
„Typická španělská snídaně,“ konstatuje Tomáš Satoranský nad barovým stolkem, na němž souběžně přistává i tostada con tomate neboli bagetka potřená rozmačkanými rajčaty a sklenka šumivé cavy. Že je teprve pár minut po desáté dopoledne?
„Osmnáct už mi bylo, můžu si to dovolit,“ usmívá se v útrobách prémiového tapas podniku, nacházejícího se na rohu jednoho ze stovek monotónních bloků barcelonské čtvrti Eixample. Ještě pár hodin nazpět se přitom v jeho tváři zračilo zklamání. Basketbaloví Blaugranas, jak se přezdívá katalánskému velkoklubu, večer nezvládli souboj s Las Palmas a další porážkou v nepříliš vydařené sezoně si zkomplikovali situaci před play-off domácí ligy.
V článku dále zazní:
- Jak tráví jeden z nejlépe placených sportovců Česka volný čas?
- Co si s manželkou rádi dopřávají a za co naopak neutrácí?
- Čeho si cení na životě v Barceloně?
- Co plánují Satoranští po vypršení barcelonského kontraktu?
„Špatný výsledek mi dokáže hodně zkazit náladu,“ připouští reprezentační kapitán a do úst pozvolna vkládá proslulou španělskou šunku. „Nejhorší je to v noci, kdy v sobě mám adrenalin ze zápasu a ještě tři čtyři hodiny po něm nemůžu spát, a tak si pouštím záznam a přemýšlím, co se dalo udělat líp. Ráno ale vstanu a nechávám to za sebou, začínám nanovo.“
Druhé březnové pondělí pro zklamání beztak není prostor. Utkání následují ve zběsilém tempu (někdy se hrají i tři týdně) a je třeba se přeorientovat na dalšího soupeře. Zároveň – to zejména – nastal volný den, tudíž žádný trénink, děti ve školce a jedna z mála chvil během týdne, kterou může trávit pouze s manželkou Annou.
„Když mám volno, snažíme se držet, že si zajdeme na oběd do restaurace, kde máme čas jen pro sebe a taky můžeme v klidu vyřešit věci, na které obvykle není moc prostoru,“ přibližuje třiatřicetiletý sportovec. „To je důležité pro každý vztah.“
Tentokrát však město fotbalu, kultury, slunce a kriminality (o tom později) nebudou křižovat sami. Vzácný společný čas obětovali návštěvě z Prahy, která dorazila se záměrem ukázat veřejnosti to, co většinou veřejnosti ukazovat nechtějí: soukromí.
A když už se otevřít a nechat nahlédnout do toho, jak se v jedné z nejhezčích metropolí kontinentu žije donedávna nejlépe vydělávajícímu sportovci Česka, o němž se v prostředí branek, bodů a sekund mluví jako o chytrém klukovi z pražské Flory, kterého peníze ani dosažené úspěchy výrazně nezměnily, tak jedině s osobou, jež má na téhle charakteristice nemalou zásluhu.
Foto Michael Tomeš
Nicméně nečekejte procházku pod chrámem Sagrada Familia, nákupy na La Ramble či prohlídky Gaudího domů. Některým těmto turisticky exponovaným místům se sice nepůjde vyhnout, ale v běžném životě Satoranských (a tím pádem i v tomhle příběhu) hrají zanedbatelnou roli.
Do srdce Barcelony partneři ze čtvrti Sant Gervasi – Galvany, vzdálené od centra ne moc daleko, ale ani ne zrovna blízko, příliš nejezdí. „Z La Rambly jsme vždy otrávení,“ vysvětluje Tomáš. Nadcházející okamžiky na nejznámějším a nejrušnějším bulváru tato slova potvrzují. Z jeho výrazu je patrné, že se necítí komfortně.
Z davu čnícího, dva metry vysokého a elegantně oblečeného muže opakovaně zastavují naopak pozoruhodně vypadající lidé, kteří žadoní o peníze. A že se jich ve středu druhého největšího města Španělska pohybuje dost na to, aby i finančně zajištěného člověka s otevřenou náručí brzy přivedli na mizinu.
Když se k nim přidá organizovaná skupina kapsářů, jejichž přítomnost v uplynulých letech zesílila, nelze se Satoranského pocitům divit. „Mají triky, že nad tím zůstává rozum stát. Třeba ‚Veselkovi‘ (spoluhráči Janu Veselému) po tréninku schválně sklopili zrcátko u auta, aby ho přinutili vystrčit ruku z okna a mohli mu vzít hodinky. Včas si jich ale všiml.“
Jiný český sportovec, fotbalista Alex Král, poslední rok oblékající dres místního Espanyolu, respektive jeho příbuzný, ale tolik štěstí neměl: zloděj na elektrické koloběžce mu za denního světla vytrhl mobil z ruky ve chvíli, kdy se procházel s kočárkem. Jak tedy náš nejúspěšnější basketbalista tráví volný čas, pokud ho zrovna má?
„Když Tomáš nemusí na trénink, většinou odpočívá, protože sezonní program je náročný. Pokud se ale cítí fit, vymýšlíme hlavně aktivity, které budou bavit děti,“ říká máma šestileté Sofie Gii a čtyřletého Samuela Rafaela.
„Jo, viděl jsem snad všechny parky a dětská hřiště v Barceloně,“ kýve hlavou rozehrávač, jenž v minulosti nastupoval za USK Praha, Sevillu, Washington Wizards, Chicago Bulls nebo San Antonio Spurs. „Barcu už máme dost prolezlou, tudíž se snažíme hodně cestovat napříč Katalánskem, které ukrývá spoustu krásných míst.“
Většina jejich putování se přitom (do)týká jídla, které se jako červená nit táhne i tímto dnem. Jestliže skvěle zpracovanými potravinami setkání začalo, opulentním pozdním obědem vyvrcholí. A v různých podobách se jídlo stane opakujícím se tématem i během přesunů mezi místy, kde se bude… jíst.
„Hodně řešíme kvalitu a čerstvost potravin. Každý týden chodím na trhy pro ryby, ovoce, zeleninu, k řezníkovi pro právě namleté maso…,“ popisuje Anna Satoranská. „S jídlem souvisí různé nemoci, únava, má i velký vliv na naši psychiku. Je dobré myslet na to, co jíme, ale také na to, jak se potravina na náš talíř dostala, tím spíš, když máme to štěstí, že si to můžeme dovolit.“
Hodně řešíme kvalitu a čerstvost potravin.
Jejímu nastavení se ani nelze divit. Na straně jedné má manžela, vrcholového sportovce, jehož výkony může nevhodná strava značně vychýlit. Na té druhé otce, renomovaného gastronomického publicistu Pavla Maurera, který téměř tři dekády hodnotí kvalitu restaurací u nás a razí slogan „Nejezte blbě!“.
Nebýt těmito okolnostmi formován tak snad ani nejde. „Baví nás poznávat nové podniky a dosud neochutnané pokrmy. Neznamená to ale, že bychom objížděli jen ‚michelinky‘. Dobré gastro není o hvězdách, ale o lidech, o přístupu.“
„Primárně jde člověk za zážitkem, který vám může dát i malá, na první pohled zapomenutá restaurace, co nemá žádné ocenění,“ podotýká žena, jež dodnes pomáhá ve firmě rodičů, konkrétně s organizací food festivalů a takzvaných Mňam Tour neboli výprav za kulinářskými zážitky do různých zemí, zejména do Španělska.
Foto Michael Tomeš
S jídlem se pojí i jedna historka datující se do počátku jejich vztahu. Než na ni ale přijde řeč, objednává Tomáš Satoranský kávu. Ve své oblíbené kavárně Sip Coffee Roasters, již provozuje spoluhráč Nicolás Laprovíttola, si plynulou španělštinou říká o ristretto. Jako obvykle.
„Nesmírně důležitá věc!“ přehodí záhy do češtiny. „Stal se z toho náš ranní a pro mě i předzápasový rituál.“ „Takže, když jsme spolu začínali,“ navazuje Anna na vyprávění, které se promění v úsměvnou výměnu, do níž je lepší nezasahovat, „vsadili jsme se, že z půlky hřiště trefím koš a on mi uvaří.“
„Byla to náhoda, ale trefila se.“ – „Jenže mi za celou dobu ještě neuvařil!“ – „Udělal jsem ti vajíčka.“ – „To jo… Uznávám ale, že zase děláš skvělý zázvorový čaj,“ přechází manželka do chvály manžela. – „Anička mě v gastronomii určitě tvarovala, ale kdyby mě to samotného nebavilo, čas tomu nevěnuju.“
Seznámili se před čtrnácti lety na kamarádově narozeninové oslavě. Dvacetiletá studentka gastronomie (jak jinak) se tou dobou připravovala na semestr v Barceloně, přičemž o pár měsíců mladší protějšek jí nabídl, že za ním může přijet do Sevilly, kde druhou sezonu hrál, aby si zlepšila španělštinu.
Plánované tři týdny se proměnily v neplánované tři roky. Anna se zamilovala. Do místního jazyka, andaluské metropole i vycházející hvězdy českého basketbalu. Mladíka, z něhož se časem i díky její podpoře stal historicky nejúspěšnější Čech v prestižní NBA, kde během šesti let posbíral přes 1600 bodů a vydělal kolem jedné miliardy korun (nutno zmínit v hrubém, v USA často ukrojí padesát procent příjmů jen daně).
„Bez Aničky bych spoustu rodinných ani sportovních záležitostí nezvládl,“ vyzdvihuje svou ženu Satoranský a dává za příklad první měsíce v Americe, kdy příliš nehrál, spoluhráči jej nerespektovali a pochyboval, že vydat se poměřovat s těmi nejlepšími bylo správné rozhodnutí.
„Hodně mi pomáhá, když si promluvíme. Nejdřív s ní úplně nesouhlasím, ale nakonec jí dám za pravdu“. Připouští, že je tvrdohlavý. Manžely jsou sedm let a navzdory rokům stráveným bok po boku a mnohým výzvám působí idylicky, ačkoli samozřejmě ne vždy tomu tak je. Dokážou si vyměnit názory, kvůli nimž na ně budou kolemjdoucí překvapeně hledět, a po patnácti minutách se vrátit na romantickou vlnu.
Foto Michael Tomeš
„Taková milá itálie,“ hodnotí ženská polovina dua. Vedle nadšení pro gastronomii spojuje pár obrovský zápal pro sport, a to nejen pro basketbal, který Anna také léta hrávala. „Mé hraní pro Tomáše ale není basket, ze srandy mu říká košíková,“ upozorňuje.
Rádi společně běhají, absolvují traily nebo se poměřují v kulečníku či padelu. Raketovému sportu kombinujícímu prvky tenisu a squashe, populárnímu ve Španělsku, ale čím dál více také v Česku, propadli natolik, že ho mimo sezonu hrají každý den. Ať už se ovšem věnují jakékoli aktivitě, panuje mezi nimi velká soutěživost.
„Pro nás je největší challenge, abychom při padelu fungovali jako tým. Vždy vydržíme nehádat se tak dva zápasy,“ nastiňuje Tomáš. „Protože je hrozně zarputilý… Učila jsem ho hrát kulečník, na začátku byl úplně marný. Jenže se naštval a za pár měsíců se ho naučil tak, že nemám šanci. Jediná hra, ve které ho s přehledem porážím, je scrabble. On ho tím pádem nesnáší.“
Po levé ruce Kolumbův památník, ikonická přístavní lanovka nebo naleštěný hotel W. Po pravé gigantické námořní lodě, les kontejnerových jeřábů a stovky kamionů, které zdálky působí jako angličáky. „Žádná restaurace ve městě vám neposkytne takovýhle výhled,“ pronáší Tomáš Satoranský ve chvíli, kdy překračuje práh podniku s názvem Terraza Martínez.
Jedno z nejlépe hodnocených gastrozařízení v Barceloně, umístěné na vrchu kopce Montjuïc nedaleko stejnojmenné pevnosti, navštěvuje rodina příležitostně, zpravidla dvakrát třikrát do měsíce. Ponejvíc kvůli dětem, které se skamarádily s potomky majitele a oblíbily si zdejší kalamáry.
„Máme rádi, jaká je tu rodinná atmosféra,“ shodují se. Sotva to dořeknou, zpoza rohu vyjde provozní a spustí se familiární konverzace, u níž si nezainteresovaný připadá až nepatřičně. Nejen proto, že bez znalosti španělštiny nemá ponětí, jestli zrovna diskutují o rybě z denní nabídky, počtu ústřic, nebo o velikosti a propečenosti steaku, pokrmech, které za pár minut postupně přistanou na mramorovém stole.
Obě strany si však očividně notují. „Tady jsme jako ryby ve vodě,“ komentují Tomáš s Annou záhy poté, co číšníkovi odevzdají menu. To mořský ďas, jejž mimo jiné objednali, o tuhle výsadu přišel. Bohužel, nebo spíš bohudík. Osazenstvo se tak alespoň může cynicky kochat pohledem do míst, jimiž dost pravděpodobně ještě včera proplouval.
Foto Michael Tomeš
„Támhle jsme měli čtyři měsíce věci v kontejneru po návratu z Ameriky,“ ukazuje Tomáš na přístav a nechává při tom vzpomenout na dobu před třemi lety, kdy mu končil životní tříletý kontrakt na třicet milionů dolarů. Tehdy měl před sebou ještě minimálně jednu lukrativní zámořskou smlouvu. Mohl v NBA zůstat, dokonce za vyšší plat, ale táhlo ho to zpět na starý kontinent.
Evropský basket mu přece jen sedí více. Také nechtěl podstupovat riziko dalšího tradu, a tím pádem náhlého stěhování, kdy se hráč zničehonic musí klidně z minus třiceti stupňů přesunout přes celé Spojené státy do plus třiceti, nehledě na to, že jeho žena pár týdnů nazpět porodila.
K životu profesionálního basketbalisty, ale také třeba hokejisty NHL tohle nepochybně patří. Je to jistá daň za možnost být součástí největší show svého odvětví. A že NBA je monstrózní zábavní kolos, jenž přitahuje nejbohatší lidi světa, stejně jako hollywoodské celebrity. Ve třiceti a s finanční stabilitou už ale takové situace zvládat nepotřebujete, nechcete, a tak se spíš koukáte po jistotě rodinného života.
Líbí se nám, že se většinu času žije venku, jak jsou dlouhé a teplé dny, což má velký vliv na náladu i kvalitu života.
Barcelona proto byla logickou volbou. Jeden z největších evropských klubů s nejvyššími ambicemi, v němž Sato, jak jej oslovuje okolí, před odchodem do Ameriky dva roky hrál. „Rozhodla sportovní stránka, ale i země samotná. Mentalita zdejších lidí je nám velmi blízká,“ ohlíží se.
„Líbí se nám, že se většinu času žije venku, jak jsou dlouhé a teplé dny, což má velký vliv na náladu i kvalitu života,“ přitakává Anna. „Vždyť kdo by nemiloval tohle,“ vymění si znovu slovo a Tomáš pohlédne na hladinu Baleárského moře, která pod neutuchajícím přívalem slunečních paprsků vypadá ještě působivěji.
Neopomenou ale zmínit ani nelichotivé důsledky. „Třeba ukřivděnost Katalánců za to, že nemají nezávislost, dokáže být někdy otravná,“ napadá je. Obzvlášť Barça, jak se říká modro-granátové organizaci sdružující fotbal, basket, ale i další sporty, místní hrdost ztělesňuje. Ne nadarmo od svého založení roku 1899 vyznává heslo „Més que un club“, což v katalánštině znamená „Víc než jen klub“.
Barcelona dnes zároveň není tím samým celkem, který Satoranský v roce 2016 opouštěl. Pod tíhou nákladné rekonstrukce stadionu Camp Nou, jejíž cena přesáhne jednu miliardu eur, trpí celá organizace, a tím pádem i basketbalový oddíl.
Jeho nedostatečná konkurenceschopnost (i z důvodu četných absencí) v uplynulé sezoně nakonec vedla k tomu, že jak ve španělské soutěži, tak v Eurolize skončil už ve čtvrtfinále, tedy poněkud za očekáváními.
„Situace v klubu není taková, jakou jsem si představoval, když jsem se do něj vracel,“ netěší českého basketbalistu. Přestože si během své dosavadní kariéry zahrál se všemi největšími globálními hvězdami (vyjma Kobeho Bryanta, jenž skončil rok před jeho příchodem do NBA) a současný život si pochvaluje, neskrývá zklamání z toho, že ve svém sportu nebyl úspěšnější.
„Splnil jsem si sen. Dokázal jsem si, že mám na to, být právoplatným hráčem v nejlepší lize světa, ale nevyhrál jsem toho tolik, kolik jsem chtěl. A čím méně času mi zbývá, tím více je to frustrující,“ připouští tahoun národního týmu, který v roce 2019 dovedl k historickému šestému místu na mistrovství světa v Číně.
„Co je ale důležité, že se nám tu moc hezky žije. Kdyby tomu tak nebylo, už bych to řešil,“ uvědomuje si Satoranský, jemuž čtyřletý barcelonský kontrakt vyprší příští léto. Co nastane pak, se uvidí. Rodinu to táhne zpátky do vlasti. S Českem, do nějž se pravidelně vracejí, ale dlouhodobě v něm Tomáš s Annou pobývali naposledy před sedmnácti, respektive patnácti lety, je nadále pojí silné pouto.
„Většinou si na naši zemi stěžují lidé, kteří tolik necestují. Když se podíváte ven, zjistíte, že se máme skvěle,“ zdůrazňuje nadšenec do zeměpisu, jemuž nedělá problém vyjmenovat hlavní města většiny států světa. „Tedy až na to sluníčko… Toho by v Praze mohlo být více,“ směje se.
Satoranští by v Česku také rádi otevřeli vlastní centrum, které by skloubilo jejich největší vášně: sport, hlavně padel, a kvalitní zdravé jídlo. To je ale spíš pokariérní plán, protože takový projekt si žádá čas i osobní přítomnost a návrat na tuzemské palubovky momentálně Tomáš i přes velkou chuť něco vracet českému basketbalu (před třemi lety otevřel v Praze vlastní hřiště) nechystá.
Ať už kvůli nižší úrovni domácí soutěže, její návštěvnosti a atmosféře, či kauzám kolem basketbalové asociace. Nejvíce pravděpodobnou – nebo minimálně z jeho pohledu preferovanou – variantu představuje setrvání v euroligovém klubu situovaném v subtropickém pásu, ideálně po dobu dvou let.
To může znamenat pokračování v Barceloně, ale také další, v pořadí už desáté, společné stěhování, s čímž je však rodina smířena. „V téhle fázi života přizpůsobujeme náš čas Tomášovi a jeho kariéře. Nemám ale pocit, že bych kvůli tomu něco ztratila. Naopak mě baví, že jsem díky němu poznala spoustu míst a kultur, navíc ne jako turistka. To je unikátní a jsem za to nesmírně ráda,“ líčí partnerka, která vedle Barcelony a Sevilly vybavovala domácnosti i ve Washingtonu, v Chicagu či New Orleansu.
O příštím směřování nakonec rozhodnou tři aspekty: zázemí pro rodinu, sportovní ambice a finanční nabídka. Přesně v tomhle pořadí. „Pořád chci soutěžit a vyhrávat, ale zároveň znám svůj status a cenu,“ říká sebevědomě vlajkonoš české olympijské výpravy z Tokia 2021. „Peněžní stránka rozhodně není nedůležitá, ale není to hlavní,“ dodává.
Několikahodinové povídání, jež si od obezřetného sportovce posléze vyslouží přívlastky jako „prima“ a „nenucené“, se mezitím stáčí k dílčí debatě o tom, jak těžké je přizpůsobit životní styl situaci, kdy se roční gáže – byť velkorysá – meziročně násobně sníží, jako se tomu stalo po odchodu ze zámoří.
Foto Michael Tomeš
„Vždycky jsme byli spíš skromní. Nerozhazujeme jen proto, že si to můžeme dovolit. Když utrácíme, tak hlavně za dobré jídlo a cestování, tedy za něco, co nám nikdo nevezme,“ tvrdí Anna Satoranská. „Nenakupujeme neustále oblečení nebo jiné věci, které nepotřebujeme. Pravda ale je, že když jdeme do obchodu, nekoukáme se na cenu.“
Jestliže ona má slabost pro tenisky značky Yeezy a Y-3, Tomáš si rád dopřeje špičkové hodinky. Ve sbírce drží kousky od brandů jako Hublot, Rolex, Breitling či Omega, ač jedním dechem poznamenává, že ne všechny si kupoval sám. Vlastní také na šest desítek sad lega, které stále přibývají. „Když jsme se stěhovali z Ameriky, nejvíc času jsem strávila balením lega,“ zmiňuje Anna.
Během jarních dnů jejího muže nejvíc zaměstnává kompletace vesmírné lodi Millennium Falcon. Jeden z největších modelů o 7500 dílcích už jednou složil během pobytu za oceánem, převoz do Evropy ale nevydržel (což otevírá další úsměvnou diskusi mezi dvojicí), a tak se do jeho stavby pustil znovu. „Anička mi řekla, že to nikdy nedám dohromady, takže chápete, že to je pro mě výzva.“
O tři měsíce později ve zprávě spokojeně hlásí „stojí“ a dokládá to fotkou, na níž se ikonická součást sci-fi ságy Star Wars vyjímá na polici největších úspěchů, jen kousek od basketbalového míče za jeho první triple double (statistika, kdy hráč dosáhne dvouciferného počtu bodů, doskoků a asistencí během jednoho zápasu) v NBA.
„Lego je dobrá investice, pořád roste na hodnotě, hlavně je to ale aktivita, která mi dovolí nemyslet vůbec na nic, jen skládat, a to je na tom to nejlepší.“
Když člověk sleduje, jak chlapík se třináctkou na zádech hecuje sedmitisícové publikum v Palau Blaugrana a snaží se strhnout tým k závěrečnému obratu, zatímco jeho žena u postranní čáry snad ještě vášnivěji prožívá každý jeho pohyb po palubovce, těžko se věří, že Satoranským může něco přinášet větší radost a emoce než sport.
Ale když je pozorujete pár hodin nato, kdy nepozorovaně procházejí barcelonskými ulicemi a užívají si společné chvilky, během nichž dochází i na jiná témata, cítíte, že jejich život je víc než jen basket. Jak by řekli Katalánci: Més que un básquet.
