Přes dva roky trvala obnova části cisterciáckého kláštera v Plasech. Teď se do něj mohou podívat konečně i návštěvníci.
Za jeho stěnami se modlívali mniši, v jeho komnatách hodovali šlechtici, později v nich seděli úředníci.
Založený byl před více než 870 lety přemyslovským knížetem Vladislavem II. Na jeho barokní podobě se podílelo hned několik významných stavitelů, mezi nimi i Jan Blažej Santini-Aichel.
Klášter Plasy, jehož rozlehlý areál je dominantou Plzeňského kraje, je sice veřejnosti přístupný od roku 1945, teď se ale návštěvníkům konečně odhalí i budova Starého opatství, Nové prelatury a části zahrad, které prošly obnovou.
Stejně jako hrobka šlechtické rodiny Metternichů. Právě jejich rodu se věnuje i nová prohlídková trasa, která se otevřela poprvé 21. července.
Rekonstrukci hrobky i klášterních budov měla na starosti stavební firma KONSIT, která má ve svém portfoliu řadu památkově chráněných budov, třeba Salmovský palác nebo Španělskou synagogu. Přesto pro ni byly Plasy výzvou.
Už třeba jen výběrem správné barvy na kamennou fasádu, kdy na její vyspravení museli hledat ten nejpodobnější kámen.
„Dost dlouho jsme to s památkáři řešili. Oni trvali na tom, že musí jít o hrubozrnný pískovec s barvou do červena, což bylo téměř nemožné sehnat. Nakonec se nám po mnoha povoleních podařilo vybrat pár kamenů v bývalém lomu, kolem Potvorovské hory,“ popisuje Petr Sklenář, stavbyvedoucí firmy.
Foto archiv kláštera
Foto archiv kláštera
Foto archiv kláštera
Zážitkem pak byla i oprava rodové hrobky Metternichů, kde prováděli řemeslníci vnitřní úpravy a dělali novou fasádu. Současně s tím probíhalo restaurování rakví, v nichž spočívají ostatky šlechticů. Ty museli nejdříve přestěhovat do nedaleké sýpky v areálu kláštera, kde byla stálá teplota a vlhkost podobná té v hrobce.
„Překvapilo nás, že u rakví byl trochu jiný počet kanopí, tedy schránek na vnitřní orgány. Namísto osmi jich bylo třináct,“ podotýká Jiří Martinek, ředitel jedné z divizí firmy. Když se pak rakve vrátily zpět do hrobky, místní farář je znovu vysvětil.
Na hrobce strávili řemeslníci téměř rok, současně s tím ale probíhala i rekonstrukce opatské rezidence. Ta se skládá z Nové prelatury a Starého opatství. Druhé jmenované bylo ve velmi špatném stavu, mělo propadlé stropy, praskliny ve zdech, bylo tam vše prolezlé dřevomorkou a velmi špatná elektroinstalace.
„Museli jsme řešit hlavně statiku, dělali jsme novou střechu, krovy. Ale ještě než jsme se do toho pustili, tak jsme dost bourali. Za socialismu byla totiž k budově přistavená kotelna, která sloužila k vytápění krytu ve sklepě. Ten už ale nefunguje, proto byla zbytečná,“ přibližuje Radek Hosnedl, přípravář stavby.
Společně s ní šel k zemi i komín a také jakési půlpatro, které bylo k opatství přistavěné pouze z jedné strany a sloužilo v minulosti pro dívčí internát.
Srovnat museli stavaři i terén a v zahradě zvětšovali kašnu, kterou nechal kdysi zmenšit kníže Metternich. Pracovat museli i v podzemí. To má totiž svůj systém štol a jedna ze středověkých chodeb vedla kdysi až k nedaleké sýpce. Když vybudovali opati nové opatství, už jim chodba překážela, takže ji zrušili a postavili přímo nad ní kašnu.
„Jenže památkáři ji teď chtěli zase obnovit tak, aby se jí dalo procházet. Bylo nutné vymyslet, jak kašnu obejít. Nakonec jsme vytvořili jakýsi obchvat,“ popisuje stavbyvedoucí. V zahradě obnovili řemeslníci i v minulosti zrušené arkády.
Na rozdíl od Starého opatství nebyla Nová prelatura v tak zuboženém stavu. I tady bylo ale třeba vyměnit a vyspravit dřevěné podlahy, obnovit nástěnné fresky i výmalbu, zrestaurovat lustry, rozvést novou elektroinstalaci.
„Hlavním cílem bylo zpřístupnit návštěvnickou trasu v prvním patře, s čímž se pojila i stavební obnova tohoto interiéru,“ podotýká Monika Tuková, která zastává funkci koordinátorky ve Správě kláštera Plasy.
„Tady stálo velkoplošné lešení až ke stropu, kde se restaurovala barokní freska, která se naposledy opravovala v padesátých letech a od té doby na ni nikdo nesáhl,“ ukazuje na strop ve vstupním sálu.
Restaurátoři museli také sejmout novodobé omítky a obnovit výmalby podle nalezených analogií. Většina z nich je momentálně ve stavu, v jakém byly v druhé polovině 19. století. Najdou se ale i výjimky. Na jednu z nich naráží Monika Tuková v další z místností nové prohlídkové trasy.
„Interiér pochází z 19. století, strop však zdobí barokní freska, která se tu našla v rámci předprojektových příprav. Znamenala pak velké změny v projektu,“ zmiňuje koordinátorka. Freska byla skrytá pod bílou výmalbou, na níž byly zavěšené tři řady zářivek.
Památkáři se ji rozhodli obnovit, i když tím vznikl jakýsi mišmaš šlechtického pokoje, kde se dnes potkává baroko s klasicismem. Podle Moniky Tukové nechal fresku zřejmě zakrýt kníže Metternich, protože neladila s jeho vkusem. Ostatně i dispozice místností v budově bývalého opatství změnil poté, co zakoupil panství zrušeného kláštera.
„Dole ve sklepě máme expozici pro návštěvníky o tom, jak vypadal areál ve středověku. Nejstarší budovy vyrostly už ve 12. století, dodnes tady stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie,“ přibližuje koordinátorka.
S vývojem kláštera a plynutím staletí se vyvíjel i celý areál. „Tahle budova prelatury je z barokního období, kdy se opat Ondřej Trojer rozhodl, že jeho rezidence potřebuje přestavbu. A tak nechal zbořit starou prelaturu a místo ní postavit novou, jenže ta se nestihla dobudovat celá,“ přibližuje Tuková.
V severní části zůstalo Staré opatství, které sloužilo pravděpodobně jako hostinský dům, a když se dokončila na konci 17. století stavba Nové prelatury, obě se spolu propojily a fungovaly v jakémsi provizorním režimu.
Cisterciáci sídlili v klášteře až do roku 1785, kdy tuto budovu obýval opat a jeho návštěvy. K dispozici měl sál, reprezentativní jídelnu, salon, pracovnu a opatský apartmán.
„Pak následovala dlouhá chodba, která vedla až do kostela, a z ní se vstupovalo do pokojů, které využíval opat. Z něj měl výhled na zahradu, kde si nechal vybudovat altán s ambitem a uprostřed dvora kašnu,“ popisuje Monika Tuková.
Když pak po zrušení kláštera koupil sídlo kancléř Klement Václav Lothar Metternich, tak se rozhodl jej trochu změnit. Zrušil chodbu, kterou přehodil na stranu zahradní a do jižních oken nechal situovat pokoje. Na zahradě zredukoval barokní arkády, zmenšil kašnu, která tím získala klasicistní rovný tvar namísto barokního.
Po roce 1945 byl klášter zestátněn, stal se postupně domovem pro různé podniky. Nejdříve se z něj ale vyvezl a rozprodal majetek a vyklidily místnosti. Posléze tu sídlily státní lesy, pivovar, ale třeba i podnik Ovoce-zelenina.
V šedesátých letech vystřídal úředníky chlapecký internát a do Starého opatství se nastěhoval dívčí, který tam zůstal až do devadesátých let. V Nové prelatuře se kolem roku 1983 vybudovala městská knihovna, byly tam kanceláře, regály, studovny, badatelna, a to až do roku 2015, kdy se začal připravovat projekt na obnovu kláštera.
Zatím padlo na rekonstrukci přes 200 milionů korun, řemeslníci pod vedením stavební firmy KONSIT už ale opravují i sýpku. I ta je zcela atypická, má věž, jež ve svých útrobách schovává jedinečnou technickou památku – velký hodinový stroj z roku 1686.
Sestavený je bez jediného šroubku jen za pomocí spojů a závlaček. Ukazuje hodiny na čtyřech věžních cifernících, minuty pak na dvou menších. Odbíjí čtvrthodiny a dvakrát celé hodiny pomocí táhel, kladiv a tří cimbálů v lucerně věže.
Během oprav sýpky budou muset řemeslníci stroj pravděpodobně zastavit. „Jsou špatné krovy, střecha a fasáda. Revitalizovat budeme i venkovní kamenné schodiště, a také střechu věže, kterou budeme muset odkrýt. Případné nečistoty jako třeba prach by pak mohly hodinový stroj poškodit a tomu musíme zabránit,“ dodává Pavel Polcar, generální ředitel Konsitu.
