Padají letadla, svět řídí šílenci, a pokud nepřiletí atomovky, alespoň se tu upečeme. Titulky zpráv ukazují to nejhorší, co se ve světě děje – až to vypadá, že se Země stává stále horším místem pro život. Jenže i když tomu tak ve skutečnosti zřejmě není, na psychiku lidí to má vliv stejně.
Až čtvrtina Čechů se vyhýbá sledování zpravodajství a řada z nich ho má podle letošní studie za příliš negativní. K tomu roste i počet mladých Čechů trpících depresemi a pohled na svět zhoršují také sociální sítě, které podle lednového výzkumu zvyšují podrážděnost uživatelů.
Za dnešním stavem stojí hlavně tři velké krize, které se odehrály krátce po sobě. Ty podle psychoterapeuta Jana Kulhánka otřásly s pocitem bezpečí a jistot většiny z nás.
„Covid nás vylekal v oblasti našeho zdraví a omezení běžného života občas připomínala apokalyptické filmy. Ekonomická krize zase připravila mnoho lidí o finanční jistoty a přinesla nejistotu ohledně příjmu peněz a samotného živobytí. A válka na Ukrajině spustila obavy o naši bezpečnost a budoucnost našeho světa tak, jak ho známe,“ popisuje psychoterapeut.
Výčet současných problémů tím ale podle Alice Němcové Tejkalové, vedoucí katedry žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, nekončí.
Geopolitické napětí roste, mezinárodní aktéři vedou hybridní války a populističtí politici polarizují společnost. „Kvůli nižší proočkovanosti se také objevují nemoci, které jsme měli za vymýcené, a globální oteplování lze už jen velmi obtížně zpochybnit,“ dodává Němcová Tejkalová. A to nemluvě o krizích, které sice stále probíhají, ale v médiích je nahradilo něco jiného.
Máme tedy být pesimističtí, protože nás čeká jistojistá apokalypsa? „Určitě to není tak, že by se svět objektivně zhoršil oproti situaci třeba před padesáti, sto nebo pěti sty lety. Hovoříme-li o Evropě, neřešíme světové války, drastickou chudobu, dětskou úmrtnost a vše ostatní, čemu byli naši předci vystaveni,“ vysvětluje psycholog Dalibor Špok.
Že svět není tak hrozný, ukazují i celosvětové statistiky. Důvodem, proč se tak dnes může zdát vše bezvýznamné, je především fungování médií a nepochopení jejich úlohy ze strany lidí.
„Negativní události se odehrávají, zjednodušeně řečeno, od chvíle, kdy se svět stal světem. Významný rozdíl je v tom, kolik sdělení o jednotlivých negativních událostech bylo dostupných lidem dříve a kolik jich je k mání v současnosti,“ konstatuje Jan Jirků, učitel žurnalistiky z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Foto Алесь Усцінаў / Pexels
Za vnímanou krutostí světa tedy stojí především rozvoj technologií, které lidstvo propojily a umožnily téměř okamžitý přenos informací. A protože si média ze své podstaty nemohou dovolit o takových událostech neinformovat, zvýšil se počet negativních zpráv, které se na lidi valí.
Důvod zaměření médií na negativitu je pak jednoduchý – vede je k tomu jejich účel i potřeba vydělávat. Jirků připomíná, že negativita přitahovala čtenáře novin již v minulých stoletích a negativní zprávy zaznamenaly rozmach s rozvojem bulvárního tisku v devatenáctém století.
„Takové informace obsahují obvykle nějaké napětí či konflikt, které vzbuzují emoce a přitahují pozornost publika. V informování o negativních jevech je ale často služba společnosti ve smyslu varování před možnými problémy,“ vysvětluje Jirků.
Negativitu šíří i sociální sítě
Podobně jako jeskynní malby varující před nebezpečnou oblastí obrazem šelmy zakousnuté do člověka se média snaží udržet lidi při životě.
„Negativní zprávy pomáhají člověku k přežití ve světě, který jej obklopoval a obklopuje. Čím více takových sdělení je ale k dispozici, tím silněji je v součtu svět vykreslován jako nebezpečné místo,“ míní Jirků.
Podle Kulhánka však velkou úlohu na rostoucím pesimismu mají i sociální sítě, které často šíří nepodložené, zkreslené či účelově zneklidňující zprávy.
S tím souhlasí i Němcová Tejkalová, podle které studie zkoumající nezájem Čechů o zpravodajství zapomínají na nekonečný tok informací získávaný z tamních účtů. A na těch lidé zprávy sledují, ať chtějí, nebo ne.
To je dáno především jejich algoritmy. „Ty vám individuálně přinášejí zprávy, na které nejvíce emočně reagujete, což zvyšuje vaše emoce, včetně pocitu ohrožení a strachu,“ říká Špok.
Navíc se na šíření negativních informací podílejí i sami uživatelé. Každý dnes může podle Špoka natočit video a sdílet ho se světem, klesly etické hranice zobrazitelnosti násilí a navíc s technologiemi trávíme daleko více času, takže jsme negativním zprávám více vystaveni.
Strach vydělává, ale škodí
Do této směsice vstoupila i „dezinformační“ média, která mají na zobrazování negativity ještě větší zájem než ta tradiční. Jelikož to lidi láká, rozhodly se tyto weby vydělávat na strašení děsivými titulky vyvolávajícími až paranoidní představu o prohnilosti světa.
„Často manipulativním způsobem vyjadřují, co všechno je podle pohledu jejich původců na světě špatně, čímž negativitu jen podporují,“ míní Jirků. Vše to pak podle učitele žurnalistiky vede k efektu takzvané infoxikace – podobně jako kocovina z nadměrného pití alkoholu, ani nadměrná konzumace informací člověku neprospívá.
Ačkoli je tedy potřeba být informován považována za jednu ze základních lidských potřeb, lidé nejsou schopni vnímat informace o úplně všem, co se děje.
A protože už nežijeme v době jeskynních maleb a omezených informací, je nyní na každém z nás, aby si sám vybral, co bude sledovat – i zde totiž platí, že člověk je tím, co konzumuje.
„Negativní zprávy spouštějí stresové reakce. Pokud je jich na nás moc, a v tomto směru máme každý trochu jinou toleranci, přestáváme kriticky přemýšlet a hledáme rychlý způsob, jak zmírnit úzkost a napětí,“ přibližuje Kulhánek. K tomu se přidává i podrážděnost, úzkost, únava a případně i problémy se spánkem a koncentrací.
Jak ale žít v neklidném světě, který podle Špoka nastal pro starší generaci zvyklou na politickou stabilitu s pádem komunistického bloku a teroristickým útokem na Světové obchodní centrum v roce 2001? Psycholog to vnímá jako práci na dvou rovinách – technické a hodnotové.
V té první by se lidé měli zaměřit na pečlivé vybírání toho, co za média budou sledovat a kolik jim budou věnovat času. Sociální sítě, kde takovou možnost výběru takřka nemají, pak doporučuje přestat používat úplně.
„Sama nesleduji události, pokud se neděje něco mimořádně důležitého, pořád, ale v určitých časových intervalech, a to je ještě podmíněné mojí prací. Není nejmenší důvod, aby kdokoli, koho neživí sledování informací, trávil konzumací zpravodajských a publicistických obsahů více než tři hodiny denně,“ souhlasí i Němcová Tejkalová.
Podobnou „informační dietu“ doporučuje i Kulhánek a ani on nepovažuje sociální sítě za dobrý zdroj informací o světě. Uživatelé podle něj nemají odpovědnost za to, co píší, jejich tvrzení obvykle nejsou opatřená uvedením zdrojů a o věcech se často vyjadřují lidé, kteří tématu nerozumějí.
„Navíc jsou tu už řadu let cílené snahy veřejnost strašit, aby byla pak lépe manipulovatelná a toužila po rychlém a jednoduchém řešení,“ dodává psychoterapeut.
Jirků považuje za důležité i zdokonalování se v mediální gramotnosti a schopnosti čelit tempu rostoucího počtu zpráv. Němcová Tejkalová však dodává, že trénink v rozlišování informací sice vede k pomalejšímu unavení, ale výsledek je u mnohahodinového vystavení online obsahům stejný.
Za druhou oblast pak Špok považuje hodnotovou. Každý si podle něj musí v životě najít něco důležitějšího než jen každodenní konzumaci obsahů na sociálních sítích, lajků a zpravodajských relací, které dnes mnoha lidem nahrazují skutečný, pestrý a kvalitní život.
„Pokud v takovém životě najdu důležité role, zájmy, aktivismus či oblasti, o které se mi hluboce jedná a kde realizuji dobré hodnoty, snadněji se smířím s tím, že svět není v pořádku, protože vidím a zažívám, že alespoň někde se tomuto zlu dokážu postavit a buduji něco pozitivního,“ popisuje Špok.
Jde to i lépe
Nelze tedy předpokládat, že média někdy přestanou prezentovat negativní informace, jelikož o ně budou mít lidé zájem pravděpodobně vždy. To ale podle Jirků o společnosti nic špatného nutně nevypovídá – lidé prostě potřebují být informováni.
„Aby tedy média mohla fungovat a doslova se uživit, tak také musejí kalkulovat s tím, po jakých obsazích je poptávka,“ doplňuje Jirků.
„Realita je navíc neveselá a není možné, aby ji média ignorovala a streamovala místo toho jednorožce a disneyovky, ve kterých vždycky všechno dobře dopadne,“ věří Němcová Tejkalová.
Přesto vedoucí katedry žurnalistiky upozorňuje, že i o negativních věcech se dá psát se snahou o co nejmenší dopad na psychiku lidí a největší přínos pro společnost. Jednou z takových forem je takzvaný „solutions journalism“, tedy žurnalistika zaměřená na řešení.
Z té si mohou novináři odnést snahu nabízet možná řešení tam, kde to jde. „Novinářský výstup to může povýšit na další úroveň. Mohou také připomenout případy, kdy nějaká obdobná událost, která se momentálně děje a je nepříjemná, dobře dopadla,“ radí Němcová Tejkalová.
O tomto přístupu mluví v nadsázce jako o nabídce světla na konci tunelu. „Takové texty v interních výzkumech, o kterých jsem měla možnost s lidmi z médií mluvit, vycházejí u publika dobře a vidí v nich význam,“ dodává vedoucí katedry žurnalistiky.
A lze to dělat i jako ve Forbesu, kde si stojíme za tím, že svět je bohatý, a ne jen plný hrůz a utrpení. Náladu vám tak může zlepšit třeba aktuální výběr Forbes 30 pod 30, který ukazuje, že i mladí Češi dokážou neuvěřitelné věci.
