Baštou umělé inteligence je ve filmu Stvořitel jihovýchodní Asie, kde takzvaní simulanti žijí v míru s lidmi, jenže je bombardují Američané. Měli byste na tuhle vybuchující alegorii vyrazit do kina?
Data některých premiér skoro vypadají, jako by nebyly stanovené náhodou. Zatímco stále podstatná část Hollywoodu stávkuje i proti využívání umělé inteligence při výrobě filmů, do kin vstoupil snímek, který jako by je měl uchlácholit.
Umělá inteligence je v něm totiž mírumilovná, nechce nikoho připravit o práci a vypadá třeba jako vysokohorský mnich chránící svatyni. Roztomilejším robotem, než jsou ti ve Stvořiteli, byl snad už jen pixarovský VALL-I.
Jiný názor na takzvané simulanty s lidskými obličeji má však americká armáda, která po jaderném armagedonu v Los Angeles vyhlásila všem umělým inteligencím válku. Útočí hlavně v jihovýchodní Asii, která má v téhle alternativní budoucnosti přívlastek Nová a vypadá jako Thajsko či Vietnam.
Voják v podání Johna Davida Washingtona má za úkol v týlu nepřítele najít superzbraň, s níž prý umělá inteligence může změnit rozložení sil a lidi porazit.
Film Garetha Edwardse ale nenechává už od začátku nikoho na pochybách, jak to s těmi roboty je a kdo je skutečně záporák (a proč je to americká armáda s generálem, jenž má robotičtější hlas než všichni humanoidi na plátně).
„Ty věci mají víc srdce než vy všichni,“ říkají bombardovaní vesničané o simulantech, aby za chvíli padlo, že jsou i skvělí adoptivní „rodiče“, kteří se sami „vypnou“, když jejich lidské děti zahynou.
Pokud by to snad někomu v poslední řadě pořád nedocházelo, tak tu robotickému dítěti nabídnou cukrátko, ale ono odpoví, že by si spíš přálo, aby byli všichni roboti svobodní.
Že je utlačování umělé inteligence okatou alegorií, tak řve z každého druhého dialogu. Tvůrci se tím ale vlastně rozhodli, že nad svým námětem vůbec nebudou přemýšlet. Proč by se rozvinutá umělá inteligence chovala přesně jako lidé?
Samozřejmě z ní není třeba rovnou dělat démonického nepřítele (jednu M3GAN už jsme tady ostatně letos měli), nestálo by za to ale spíš rozvíjet tezi, jak by vlastně přemýšlel stroj, který zkrátka člověk není?
Inspirací by mohlo být třeba sci-fi Příchozí, jejíž tvůrci se úspěšně dokázali vyvléct z klišé o ufonech, když návštěvníky z vesmíru obdařili řečí, jež těm, kdo se ji naučili, umožnila jinak vnímat čas. Stvořitel se naopak drží příliš při zemi.
Pokud byl ostatně Avatar „Tancem s vlky ve vesmíru“, Stvořitel po něm přebírá žezlo a nahrazuje modré mimozemšťany roboty v povědomé příběhové kostře o muži, jenž na vynuceném společném putování hledá řeč s tajuplným dítětem.
Na cestě se dostanou pod palbu v impozantních válečných scénách, které prodají tenhle pečlivě nadesignovaný svět obřích zbraní aspoň ve chvílích, kdy se nemluví.
Scénář je totiž neuvěřitelně klopotný. V jedné větě padne, že lidstvo vyhrává nad umělou inteligencí, aby se ve druhé hned konstatovalo, že má naopak poslední naději zvítězit.
Všechna tajemství spojená s dítětem se prozradí asi v polovině filmu, takže se vytratí poslední zbytky potenciálního napětí, které pak Edwards definitivně pošlape ve finální třetině, jež je tak zbrklá patrně proto, abychom si nevšimli, jak blbé to celé je.
Stvořitel tak trpí především na to, že nikoho nemůže plně uspokojit. Kdybyste chtěli skutečně přemýšlet nad tím, co z nás dělá lidi, a dojímat se u toho, pustíte si Ona od Spikea Jonzeho.
Pokud byste naopak toužili se doopravdy bavit nad blbostí, zkouknete Transcendenci, kde vědomí Johnnyho Deppa uploadované do počítače sesílá na lidi nanočástice pomocí deště. K tomu mají totiž robotičtí vysokohorští mnichové ještě pořád daleko.
