Prošla mnoha zahraničními rezidencemi a své zkušenosti z mezinárodního prostředí propisuje do své originální tvorby, v níž využívá netradičních řemeslných technik. Pro výstavu ve Ville Pellé čerpala úspěšná umělkyně Karíma Al-Mukhtarová inspiraci na finsko-africké rezidenci ve Ville Karo v Beninu.
Jejím dílem napříč různými materiály a technikami rezonuje téma hledání identity. Nejdříve její vlastní, když jako poloviční Arabka vyrůstající v Kutné Hoře čelila maloměstským předsudkům, a poté i identity všeobecně lidské. Po ní loni pátrala jedna z nejzajímavějších tuzemských umělkyň i v africkém Beninu.
Zkušenosti z tohoto pobytu popsala pro Forbes Life před zahájením své nové výstavy ve Ville Pellé (trvá do 27. dubna). Šestatřicetiletá konceptuální umělkyně je současně zastoupena také na probíhající výstavě v galerii Magnus Art J&T Banky, která do 4. dubna ukazuje díla, jež vytvořila loni na rezidenci v Karlových Varech.
Jak se Češka se slovensko-iráckými kořeny dostane na finsko-africkou rezidenci?
Villa Karo vznikla na místě, kam přišel finský spisovatel Juha Vakkuri, když v Africe hledal klid na tvorbu. Před 25 lety tu založil soukromé centrum pro umělce, které minulý rok získalo status oficiálního finsko-afrického centra pro západní Afriku.
Nebylo ale vůbec jednoduché se tam dostat. Hlásila jsem se s projektem věnovaným tématu vúdú, respektive správně řečeno Vodunu, protože Benin je země, odkud Vodun pochází a je tam i oficiálním náboženstvím.
Kde jste se nadchla pro vúdú, respektive Vodun?
Seznámila jsem se s ním před několika lety na rezidenci v CEAAC ve francouzském Štrasburku, kde je muzeum věnované vúdú. Je tam vystavena soukromá sbírka, velmi kritizovaná za to, že předměty nezískala správnou cestou.
Další setkání s Vodunem přišlo před dvěma lety na rezidenci v Art Omi v New Yorku. Byl tam i jeden umělec z Toga, díky němuž jsem získala více informací. Po čase jsem se do Afriky rozhodla vydat. Na internetu moc informací nenajdete, protože tato kultura nemá psanou historii.
Našla jsem toto centrum, kontaktovala jej, ale napoprvé mě omítli. Přesto jsem napsala projekt, a když byl open call pro finské umělce, přihlásila jsem se a uspěla.
Bylo to i díky tomu, že jste dříve ve Finsku studovala?
Ve Finsku jsem byla na svém prvním Erasmu v době, kdy jsem studovala na Fakultě umění a designu u Jiřího Kovandy. Dostala jsem se na rezidenci do KyAMK University ve finské Kouvole. Nebyl to ale výtvarný obor, šla jsem tam původně kvůli filmu. V daný semestr ale tento studijní blok neotevírali, a tak jsem skončila na grafickém designu.
Tak jste se místo filmu dostala k výtvarnému umění?
Studovala jsem na Střední průmyslové škole sdělovací techniky v Panské a pak jsem chtěla jít na dokumentární režii. Na FAMU ale brali starší lidi, a tak jsem šla zatím studovat nová média do Ústí nad Labem. Brala jsem to nejdřív jako přechodné období, během nějž se budu připravovat na FAMU, ale už jsem u výtvarného umění zůstala a k filmu se nevrátila.
Studovala jste potom i na UMPRUM u Jiřího Davida a na AVU u Mileny Dopitové. Už během studií jste začala vystavovat?
Poprvé to bylo asi v osmnácti, ještě v rámci nových médií v Ústí. Byla to skupinová výstava celého ateliéru v odsvěceném kostele a já jsem se tam věnovala performance. Vedoucí z toho samozřejmě nebyl moc nadšený…
Pak jste se od performance posunula k dalším uměleckým formátům?
Když děláte performance, využíváte k vyjádření vlastní tělo. Já už jsem ale cítila, že jsem sama sebe vyčerpala, a hledala jsem jiný způsob. Ve své bakalářské práci jsem se zabývala mýty a urban legends – znovu jsem různé takové situace opakovala v galerijním prostředí. Tam jsem poprvé začala díla jen číslovat a u toho jsem zůstala už dodnes.
Kdy přišly první komerční úspěchy?
Při studiu jsem vždy i paralelně pracovala, už od šestnácti let. Studovala jsem v konceptuálních ateliérech a tam se komerční stránka neřeší. Jde hlavně o kvalitu práce a obsah, který je důležitější než forma. Nikdy jsem proto o umění nepřemýšlela jako o komoditě a nejdříve jsem přijala tradovaný názor, že umělec začne prodávat až po smrti.
Nechtěla jsem, aby se mi stalo to, že bych začala ve své práci ustupovat formou nebo obsahem ze svého přesvědčení kvůli trendům trhu. Sem tam jsem sice něco prodala, ale etablovat se a živit se uměním aktivně, to přišlo teprve asi před pěti lety, kdy si mě našli sběratelé. Takže prodávám především privátně.
Opravdu platí, že když několik let makáte, neuhnete a nepodbízíte se a zároveň jste výstavně aktivní, tak přijde okamžik, kdy lidé uvěří tomu, čemu sami věříte. Takže ano, daří se mi a prodávám. V tomto jsem taková selfmadewoman…
Které výstavy pro vás byly zatím nejdůležitější?
Předloni v Alšově galerii na Hluboké nebo minulý rok na Pragovce, kde mám již šestnáct let ateliér. Výstava ve Ville Pellé přináší kromě vlivů z Afriky i další novinky v mé tvorbě. Pracuji dlouhodobě s kobercovou tapiserií, ale nyní jsem ji poprvé použila i v objektech. Také skla jsou poprvé vystavena v rámu, vrstvená v několika plánech.
Změnila se i barevnost – obvykle jsem pracovala hlavně s černou a červenou, teď aplikuji více barev. A zvětšila jsem měřítko. To přišlo s mou rezidencí v New Yorku, kde jsou velké vzdálenosti a vztah člověka a krajiny je úplně jiný. V Beninu je to naopak – velký monument je brán jako symbol moci, protože kontrastuje s velkou chudobou.
Foto Marcel Rozhoň
Jaké zážitky z Afriky se propsaly do vašich děl?
Na jedné z tapiserií se objevuje například obětování kohouta. Navštívili jsme s jedním finským umělcem vúdú kněze. Otázku, která vás zajímá, zašeptáte ve svém jazyce kameni a on se vás na nic nesmí ptát.
Přitom nám ale oběma odpověděl dost přesně. Na naše problémy nám nabídl řešení v podobě oběti. Padlo pár slepic, kohoutů a jeden kozel, které pak ženy z vesnice uvařily, a celý rituál byl zakončen tím, že se z toho celá vesnice najedla.
Když se řekne vúdú, každý si představí hororové filmy a panenky, do kterých se píchají špendlíky. I s tím jste se setkala?
Výklad Vodunu je široký a v různých oblastech se liší. Věci, které zmiňujete, se dostaly do povědomí na Haiti, kam se lidé z Beninu dostávali jako otroci. Původně šlo ale o úplný opak. Tyto panenky mají představovat předky, o které bychom se měli starat, a zatloukání hřebíků má naopak sloužit proti negativní energii.
Pro mě Vodun znamená propojení s moudrostí přírody a lidmi, kteří žili před námi. Západní Afrika je velmi ovlivněná evropským kolonialismem. Mají své jazyky, které používají, ale oficiálním jazykem, kterým je francouzština, mluvit nechtějí. Mít vlastní jazyk je otázka identity.
Identita pro vás byla důležitým tématem už před africkou zkušeností… Vychází to i z vašeho původu?
Je to dost nepřenositelná zkušenost… Moje matka pochází ze Slovenska, otec z Iráku a já jsem se narodila v Praze. Deset let jsem v dětství prožila v Kutné Hoře, na střední školu jsem se ale vrátila do Prahy. Můj život se v mé tvorbě velmi odráží. Třeba i v tom, jak ráda pracuji s vrstvami. Zajímají mě různé pohledy na jednu situaci, které se mohou měnit.
Jak vás napadlo vyšívat kromě látky i do neobvyklých materiálů, jako je dřevo, sklo, nebo dokonce vlastní kůže?
Dlouhodobě pracuju v souborech; nevnímám své práce jednotlivě, ale navazují na sebe a vyvíjejí se. I toto přišlo postupně. Ráda se učím různé řemeslné techniky a ruční práce a ty pak posouvám dál. Vymyslela jsem si proto i vlastní způsob, jak pracovat s technikou vyšívání.
V Berlíně, kde jsem byla také na Erasmu, jsem udělala svůj první vyšívaný trám. Pak jsem tam zůstala a na UMPRUM do Prahy jsem dojížděla. Později přišlo i vrtání a vyšívání do skla. A k vyšívání čar života do kůže vlastních dlaní bych ráda řekla, že to nebolí.
Symbol rukou se objevuje i v nových tapiseriích z Beninu. Objevila jste tam pro sebe i nové motivy?
Zaujalo mě například ztvárnění africké madony, která má o prst navíc. Postižení totiž nevnímají nijak negativně – handicapovaní lidé jsou v této kultuře naopak bráni s velkým respektem a mají ve společenské hierarchii vysokou pozici. Tyto detaily se dostaly i do mých prací – ať už v podobě šestého prstu, nebo různých deformací.
Vypůjčila jsem si z Vodunu také symboly, které jsem vyšívala na dřevěné totemy. Každý má svůj vlastní význam; některé mají přinést vědomosti a finance nebo vstřebat negativní energie. Nechtěla jsem je ale brát doslovně, upravila jsem si je podle svého – i tam je moment kolonialismu a propojení jejich kultury s tou evropskou.
Foto Marcel Rozhoň
Vytvářela jste tato díla přímo v Africe?
Jediné, co jsem z Beninu přivezla, jsou akvarely. Jinak jsem si tam jen připravovala skici. Výtvarné umění tam neexistuje a nedají se tam sehnat žádné materiály. Ani další podmínky tvorbu neumožňovaly – vlhkost vzduchu byla často přes devadesát procent.
Proto po nás ani umělecké centrum nechtělo, abychom tam zanechali nějaké výstupy. Jejich podmínkou bylo, aby tam umělec nebo vědec strávil nejméně měsíc a půl a nebyl tam jen jako turista, ale opravdu zažil jejich život.
Skrze tělo, jak napovídá název výstavy?
Především co se týče jídla, kterého v Beninu není dostatek. Byli jsme závislí jen na tom, co místní vypěstují, zrovna v období, kdy bylo plodin nejméně. Žijí v souladu s přírodou a každá potravina má svůj účel. Celá vesnice každý den společnými silami vytahuje kilometry rybářských sítí z moře, aby nachytali ryby. Tělo je ale důležité i v rituálech a v tanci, skrze nějž se můžete dostat do transu i bez požití návykových látek.
Kam vyrazíte na rezidenci příště?
Do budoucna mě láká Asie, konkrétně Japonsko – třeba i z důvodu práce s keramikou, kterou se také zabývám, včetně metody kincugi, tedy spojování pomocí zlatých švů. Vždycky mě zajímá, když můžu poznat zajímavé lidi a naučit se nějaké tradiční řemeslo.
To se mi neplánovaně povedlo i ve Ville Karo, kde jsem poznala keramičku ze severu Beninu. Vzala mě do tradiční vesnice, kde se ženy věnují keramice a muži kovu a nesmějí se nikdy dotknout toho druhého materiálu. Z rezidence v sochařském centru ve slovenské Galantě mám zkušenosti s technikou nekontrolovaného výpalu v jámě, tady jsem si vyzkoušela i tradiční výpal z pece, kterou jsme samy postavily.
Jaké další řemeslo nebo techniku byste se chtěla naučit?
Práci s kamenem. Nemůžu říct, že sochu, protože vůči figurálnímu sochařství mám velký respekt. U mě to bude spíše objektovou formou.
