Za dvanáct let, co stojí Aleš Seifert v čele Alšovy jihočeské galerie, se mu podařilo přesáhnout hranice kraje a instituci původně lokálního významu nesmazatelně zapsat na evropskou kulturní mapu. V čem tkví její kouzlo?
Výstavy na zámku Hluboká každoročně lámou návštěvnické rekordy. Expozice autora filmového Vetřelce HR Gigera, ruské avantgardy v čele s Malevičem, Victora Vasarelyho i českých autorů (Lhoták, Pištěk) zhlédly desetitisíce návštěvníků.
Aktuálně je v zámecké jízdárně k vidění expozice věnovaná významu motivu stromů v umění Belvedere na Hluboké – Let It Grow Again!, již „Alšovka“ uspořádala ve spolupráci s prestižní vídeňskou galerií Belvedere, a na příští rok chystá třeba výstavu japonského futurismu.
Nyní se Aleš Seifert, který se kromě umění pohybuje i ve světě profesionálního boxu, na kraji „bije“ za novou budovu galerie v Českých Budějovicích, která by měla být dokončena v roce 2028 v rámci vyhlášení Evropského hlavního města kultury. Vítěze architektonické soutěže oznámí v půlce září.
V letní sezoně přijíždějí na Hlubokou tisíce návštěvníků denně. Je jejich prvním cílem historický okruh zámku nebo už vaše galerie, která sídlí v jeho jízdárně?
Za tu dobu, co galerii vedu, jsme si vybudovali jádro návštěvníků, kteří opakovaně přijíždějí přímo do Alšovky. Loni se nám na HR Gigera podařilo přilákat skoro padesát tisíc lidí. Mnoho z nich přijelo jen kvůli výstavě, například ze Zlína či jiných vzdálených moravských i českých měst, jak jsme se dozvěděli ze vzkazů v návštěvní knize.
Troufnu si říct, že dokážeme nabídkou motivovat návštěvníky z celé České republiky a řadu i ze zahraničí, ačkoli ty zahraniční zatím nijak koncepčně neoslovujeme.
Druhý segment, ovšem neopakující se, jsou návštěvníci, kteří přijíždějí primárně kvůli zámku. A když už sem nahoru přijdou, pak obvykle zavítají i k nám do galerie. Naše letošní výstava Belvedere na Hluboké – Let It GROW Again! – dokazuje, že lidi nelákají jen slavná jména, ale kvalitní program. Doba jmen se pomalu uzavírá a nastává doba témat.
Když jste do vedení galerie před dvanácti lety nastoupil, bylo vaším hlavním cílem posílit propagaci galerie a přitáhnout více návštěvníků, což se evidentně povedlo. Co dalšího bylo třeba změnit?
Když jsem nastoupil do Alšovky, byla instituce v takovém zvláštním rozvalu. Chvíli trvalo, než se ji podařilo rozhýbat. Změny se ukázaly v době výstav Kamila Lhotáka, Ilji Repina nebo Victora Vasarelyho či Pasty Onera ještě před covidem.
Dnes si troufám říci, že aspirujeme na první trojku nejlépe promovaných institucí na poli kultury u nás. Je za tím obrovský kus práce a neustálé vyhodnocování, co funguje a co ne. Nezůstáváme u toho, co jsme si nastavili před několika lety. Letos jsme se nově zaměřili na branding instituce s hashtagem #alsovkaroste, který pojedeme další dva nebo tři roky.
Chceme dosáhnout toho, že pro návštěvníka nebudou zajímavá jenom jména umělců, které vystavujeme, ale i jméno samotné naší instituce. Aby se lidé při cestě do jižních Čech jeli rovnou podívat i do Alšovky, aniž by museli hledat, co tam je – stejně jako když jedete do Vídně a zajdete do Albertiny, protože víte, že vás vždy čeká kvalitní zážitek. Docílit toho v českém prostoru je ale o něco složitější…
V čem?
Od zřizovatele, tedy Jihočeského kraje, máme fantastickou nadstandardní podporu, ale z mnoha jiných stran slýcháme, že je promo galerie zbytečně velké nebo drahé a že by krajská instituce něco takového vůbec neměla dělat.
My ale chceme hranice kraje přesahovat, necítíme se jen jako regionální instituce. Abychom dokázali držet trendy a zaujmout programem napříč republikou, je třeba, aby se o nás vědělo na sociálních sítích, ale v rámci rozpočtu je to komplikované.
Z čeho galerii plynou největší příjmy?
Hlavní příjem galerie plyne ze vstupného. Přál bych si, aby se na tom více podílel i merch, ale to se nám zatím nedaří, vyjma výstavy HR Gigera. Nemáme už příliš dalších možností, jak jako krajská instituce vydělávat, i když aktuálně o jedné uvažujeme, ale o tom ještě nemůžu říct více.
Spolupracujete také se soukromým sektorem?
Jedním z našich dlouhodobých projektů je prezentovat soukromé sbírky. Měli jsme tu například Roberta Runtáka, Borise Kršňáka a řadu dalších. České soukromé sbírky skvěle rostou a my je rádi konfrontujeme s těmi státními.
Počítáme s tím i do budoucna. V Česku není tradičně nastaveno, aby soukromé subjekty finančně podporovaly veřejné sbírkotvorné instituce, tak jak je zvykem v zahraničí, i když i to se snad pomalu začíná měnit.
Letošní hlavní výstavu Belvedere na Hluboké – Let It Grow Again! – jste připravili s vídeňskou galerií Belvedere. Jak se vám podařilo spolupráci s prestižní světovou institucí navázat?
S kurátorem Belvedere Miroslavem Haľákem jsme se setkali dříve v rámci jednoho našeho projektu ve Vídni, seznámili nás Zuzana Brikcius a Mojmír Jeřábek. Navštívil jsem tam v roce 2022 jeho výstavu GROW a byl jsem nadšen tím, co prezentovala – stromy v umění jako fundamentální prvky, které nejsou jen esteticky významné, ale staly se zásadními prostředky pro řešení environmentálních problémů i kulturní diskusi.
Nabídl jsem proto panu Haľákovi možnost spolupráce na podobném projektu v Alšovce, díky čemuž jsme navázali partnerství s Belvedere, galerií první světové ligy. Její ředitelka Stella Rollig k nám přijela, byla z našich prostor nadšená a pak už jsme řešili jen možnosti zápůjček.
Podařilo se nám dostat na Hlubokou mimořádná díla i z dalších významných sbírek, například z vídeňské Albertiny, Kunsthistorisches Musea, Leopold Musea, ale i z Drážďan, Řezna nebo salzburské Thaddaeus Ropac Collection.
Pro českého návštěvníka jde často o neznámé autory, což je ale jedním z cílů projektu. Vůbec poprvé je u nás vystaveno třeba rozměrné plátno jednoho z nejdůležitějších německých autorů současnosti Anselma Kiefera. Důležitá jsou ale především témata, která výstava nastoluje.
Spolupracujete i s nějakými dalšími světovými institucemi?
Všechny výstavní projekty nás krůček po krůčku posouvají blíže k top evropským institucím, ať už to byly výstavy Victora Vasarelyho, nebo Theodora Pištěka, na něž jsme získali fantastické zápůjčky z Národní galerie v Budapešti, z Pecze, soukromé Vasarely foundation v Aix-en-Provence či z německých muzeí.
Všechny výstavní projekty nás krůček po krůčku posouvají blíže k top evropským institucím
Před válkou na Ukrajině jsme měli i výborné vztahy s Muzeem umění v Jekatěrinburgu, když jsme pořádali výstavu ruské avantgardy. Nyní spolupracujeme na jednom z projektů s polskými partnery ze Štětína. Když v zahraničí předložíte katalogy s referencemi na zahraniční zápůjčky, je pak samozřejmě snazší navazovat další vztahy s prestižními institucemi.
Obracejí se světové galerie s žádostmi o zápůjčky i na vás?
Permanentně. Samozřejmě dominují žádosti z Česka a Slovenska, ale zapůjčujeme často i do zahraničí. Máme velmi kvalitní sbírku surrealismu a zejména Toyen a Štyrský z našich sbírek putují po celé Evropě.
Vděčíme za to i práci paní doktorky Anny Pravdové z Národní galerie v Praze, odbornici na období surrealismu. Nyní máme velký konvolut děl v estonském Tartu na výstavě Surrealismus 100, kterou připravovala.
Můžete přiblížit, co všechno sbírky Alšovy jihočeské galerie v současnosti obsahují?
Naše sbírka není nijak extrémně velká, obsahuje asi dvacet tisíc položek, ale stavíme ji na kvalitě. Naše sbírka gotického umění je nejsilnější hned po Národní galerii.
Návštěvníci ji mohou po delší době zase vidět vystavenou: po třech letech jsme letos konečně otevřeli novou stálou expozici umění ve Wortnerově domě v Českých Budějovicích, která nese název Chrámem, kruhem, strání.
Máme také sbírku vlámské a holandské malby a především se zaměřujeme na umění devatenáctého století až po současnost. Mimořádnou součástí je i naše sbírka keramiky, která je dislokovaná v Bechyni.
Jaký objem z rozpočtu galerie máte vyhrazený na akvizice nových děl a jaké umění aktuálně nakupujete?
Každoročně máme na nákup nového umění odsouhlaseno kolem jednoho a půl milionu korun, ale k tomu se snažíme vždy získat i nějaké další finance z jiných zdrojů. Loni se nám podařilo dosáhnout na výrazný příspěvek z Akvizičního fondu Ministerstva kultury na nákup děl autorů mladších padesáti let.
I náš zřizovatel, Jihočeský kraj, se o instituce na poli kultury stará nadstandardně i v kritických dobách. Při akvizicích cílíme ve valné většině na umění posledních zhruba 150 let, ale dokupujeme občas i starší díla, která doplňují prázdná místa v našich sbírkách.
Často je lepší mít jeden velmi silný a definující obraz namísto deseti se stejným tématem. Rozpočet teď ale především upínáme k nové budově galerie, kterou, jak věříme, budeme stavět v Českých Budějovicích.
Architektonická soutěž běží do poloviny srpna. Jaké jsou časové vyhlídky na dostavbu?
Zhruba v polovině září by měla Rada Jihočeského kraje představit zúčastněné návrhy a vyhlásit vítěze. Optimistický výhled je, že by hrubá stavba mohla být hotova v první polovině roku 2028, aby byla součástí Evropského hlavního města kultury. Získání tohoto titulu bylo i jedním z hybatelů vzniku budovy.
Alšova jihočeská galerie masivně participuje i na tvorbě programu EHMK 2028. Pokud se nám to povede, bude to za sto let první realizovaná novostavba věnovaná výtvarnému umění, i když v mezičase se finalizuje také olomoucké SEFO (komplex Středoevropského fóra Olomouc od architekta Josefa Šépky se staví v proluce vedle Muzea moderního umění, pozn. red.).
Vaše galerie dlouhou dobu sídlila i v bývalém pivovaru na zámku Bechyně, z něhož jste odešli během covidu. V čem vám prostor nevyhovoval?
Důvodem, proč jsme odešli, byly jednak vysoké náklady a pak také využitelnost tak obrovského prostoru. Pro výstavní činnost jej bylo možné využít jen na pět měsíců v roce, ale byli jsme tam v pronájmu a museli prostory udržovat celoročně. Nyní jsme v Bechyni v menší budově v majetku Jihočeského kraje, kterou jsme zrekonstruovali pro vlastní účely. Celoročně slouží nejen výstavám keramiky, ale i dalším projektům.
Vedle Wortnerova domu, Mezinárodního muzea keramiky v Bechyni a jízdárny zámku Hluboká jste v Českých Budějovicích před pěti lety rekonstruovali také budovu Sparty. K čemu slouží?
Je to objekt technického rázu, kde máme depozitáře a konzervátorsko-restaurátorské pracoviště. Zároveň tam sídlí i Ateliér Alšovka, což je naše důležité edukační centrum, kde probíhají workshopy pro širokou veřejnost a kde se připravují vzdělávací programy.
Samostatné výstavy na Hluboké věnujete i současným českým umělcům – z těch uplynulých jmenujme například Jakuba Matušku neboli Maskera, Jakuba Janovského, Lubomíra Typlta, Paulinu Skavovou či Moniku Žákovou. Kteří autoři mívají největší úspěch?
To lze těžko posoudit, protože někteří umělci měli to štěstí, že vystavovali ve vhodnou dobu. Například výstavě Lubomíra Typlta výrazně pomohlo, že ji měl ve stejný čas, jako zde byla expozice ruské avantgardy, což pro ni mělo pozitivní dopad, nebo loňský výstavní projekt Strange Things těžil ze skvěle navštěvovaného HR Gigera.
Když jsme loni vystavovali Karímu Al-Mukhtarovou a Jakuba Matušku, prošli jejich expozicí i ředitelka Belvederu Stella Rollig s kurátorem Miroslavem Haľákem a oslovili je na základě toho i pro současnou výstavu. Je na ní ostatně zastoupen i Jakub Janovský, který u nás měl výstavu dříve. Kurátor jeho obraz velmi vhodně spojil s dílem Milana Knížáka.
Kdy jste se vy osobně začal zabývat uměním?
Nebudu říkat, že se umění věnuji už od dětství, to opravdu ne. Zároveň jsem nikdy ani netíhnul k tvorbě jako malování či sochání, nemám ostatně ani talent. Vystudoval jsem historii a muzeologii na Slezské univerzitě v Opavě, což je de facto řízení institucí v kultuře. Po škole jsem pracoval jako úředník na odboru kultury Kraje Vysočina.
Byla to pro mě velká škola, která se mi hodila, když jsem přestoupil na druhou stranu, do vedení Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Věděl jsem, jak úředníci uvažují a jak funguje celý systém krajského úřadu jako zřizovatele. Bylo to v době, kdy zanikaly okresy a kraje získávaly do své správy regionální galerie a muzea od Ministerstva kultury či z okresů.
Probíhal tam obrovský souboj, kdo bude mít navrch a jak bude celá struktura formovaná do budoucna. Myslím, že právě to mi dalo mnoho užitečných zkušeností do mého dalšího profesního života. Je to už mnoho let, ale tyto robustní systémy jsou dodnes stejné, mění se jen lidé a některé zákony a nařízení.
Jaké změny by podle vás tento systém potřeboval?
Hodilo by se, kdyby byl o něco flexibilnější a dokázal se lépe přizpůsobit rychlosti současného života. Nyní je třeba vše plánovat hodně dopředu, aby všechny změny stihly projít úředním kolečkem, ale věřím, že pomůže masivní digitalizace.
Svůj přestup z Jihlavy do Alšovky bych připodobnil k přestupům ve fotbale, když jde hráč z menšího klubu do většího. Pro mě to znamenalo třikrát větší rozpočet a třikrát větší sbírky, ale také třikrát větší problémy a tlaky. Pravidla hry přitom zůstala stejná. V osobní rovině to pro mě znamenalo přestěhovat se do jižních Čech, ale řečeno spolu s Cimrmany, tady by chtěl žít každý a můžu to potvrdit.
Použil jste sportovní analogii z fotbalu, ale sám se intenzivně věnujete boxu, ať už ve svém sportovním klubu v Týně nad Vltavou, nebo ve vlastním podcastu Levej hák. Jsou mezi světem umění a boxu nějaké paralely?
Box je velmi starý klasický sport a sám o sobě je velkým uměním. Není to jen surové mlácení, jak se může zdát na první pohled, o každém pohybu musíte přemýšlet. Ve chvíli, kdy útočíte, už musíte zároveň promýšlet, jak se budete bránit. Je to stejné jako v životě a koneckonců i s uměním – musíte všechny kroky předem dobře vážit, jakýkoli bezhlavý útok vás může vmžiku vteřiny stát všechno.
Foto Jan Bílý
Aleš Seifert z Alšovy jihočeské galerie
Box vám zlepší fyzičku a posílí psychickou odolnost a u mě se tato záliba postupně přehoupla z té aktivní roviny i do podcastu, který se u nás jako jediný věnuje světovému profesionálnímu boxu. Vydávám ho každých čtrnáct dní.
Klub v Týně nad Vltavou jsem vytvářel od samých základů, ale z časových důvodů už jsem opustil pozici jeho předsedy – s prací v galerii ani s rodinným životem už to skloubit nešlo, ale stále si rád chodím zatrénovat. Boxu se věnuje nebo věnovala i řada umělců a zároveň se řada boxerů věnuje umění. Je to zajímavý fenomén.
Jaké jsou další výstavní plány Alšovky poté, co skončí výstava Let It Grow Again!?
Všechny naše nejbližší plány teď směřují k novostavbě, nicméně zajímavý výstavní program pokračuje dál. V příštím roce připravujeme výstavu Marie Bartusové s Východoslovenskou galerií v Košicích a s doktorkou Helenou Čapkovou pracujeme na originálním projektu Japonský futurismus: Fiala, Burljuk, Kinošita.
Příběh je zhruba takový, že se v roce 1920 ve Vladivostoku potkal český autor Václav Fiala s významným ukrajinským malířem Davidem Burljukem, který v tu dobu emigroval z Ruska do Japonska. Naložili na loď tři sta obrazů, odvezli je do Japonska, kde dva roky žili a šířili myšlenky avantgardního hnutí.
Burljuk po dvou letech odjíždí do Ameriky a Fiala se vrací do Československa, ale zůstávají tam jejich žáci, kteří až do začátku druhé světové války tvoří směr, kterému se dnes říká japonský futurismus. My bychom u nás v galerii měli mít asi třicet děl, která tento fenomén reprezentují. K tomu chystáme spoustu dalších projektů, jako jsou například výstavy Jana Uranta, Julia Reichla a dalších umělců.