Platí pořekadlo, že nevstoupíš dvakrát do jedné řeky, i o vztazích, když v nich kolikrát vstupujeme nazpět nejen jednou, ale opakovaně?
S koncem každého vztahu se životní cesta vpřed na nějakou dobu uzavře a pouto se nedaří rozetnout ani po dobrém, ani po zlém, drží navzdory vůli i rozumu. Všechna pozornost je v tu chvíli vázána na partnera a jeho kroky. Často přitom přešlapujeme na místě, a někdy se tak stane i to, že se vrátíme do bodu, ze kterého jsme chtěli odejít.
Za pravidelně se opakujícími situacemi hledejme vztahové vzorce. Tedy to, co působí v našem nitru a bude zde působit (a ničit nám život), dokud to neodhalíme. Bez jejich nahlédnutí zůstáváme jejich obětí.
Naopak snaha o vypořádání se s nimi směřuje k růstu a dospělosti (moudrosti). A to je také skrytý smysl těchto vzorců. Nedějí se nám proto, aby nám kazily dobrou náladu, ale aby nás přivedly k růstu.
Vztahové vzorce se nejprve projeví v krizi
Rozchod s někým, koho jsme až donedávna považovali za osudového, není snadný nikdy, protože to, co následuje, je změť rozporuplných a v čase proměnlivých pocitů. Výčitky střídá lítost, smutek se mísí se vztekem a nad tím, co bylo ještě nedávno opěrným bodem a jistotou, zůstává rozum stát.
Trvá-li situace příliš dlouho, je zřejmé, že daný problém nebereme vážně, respektive si nedokážeme uvědomit jeho skutečnou povahu! A právě to je onen typický moment, kdy neumíme být ani ve vztahu, ani mimo něj. Z partnera se stane v jeden moment vytoužený milenec a chvíli nato ho pasujeme na vraha lásky.
Skutečné příčiny problémů často zaměňujeme za zástupná (mnohdy malicherná) témata a jediné, co zbývá, je emoční bolest, která se ne a ne zahojit. Až se po nějaké době dostaví nostalgie a s ní i myšlenky na návrat. Vše, co nám v mezidobí o našem vztahu (a o nás samotných) došlo, jde stranou a plán na restart dostane zelenou.
Jakmile ovšem pokus o návrat neobsahuje porozumění skutečným příčinám problémů, stejně jako v předchozím kole je s sebou nese dál v podobě vztahových vzorců. Takový vzorec si pak žije dál svým vlastním životem a my si pod jeho tíhou můžeme připadat jako Sisyfos.
Autonomie komplexů
Úděl Sisyfa, tedy odsouzení k věčnému opakování, spočívá na odštěpených částech naší osobnosti – komplexech.
Komplexy jsou součástí každého z nás, vznikají totiž během vývoje naší osobnosti. Ten ženou vpřed pudové síly, které často stojí v protikladu. Výsledek takového konfliktu má k ideálu daleko, neboť se pouze prosadil aktuálně silnější pud na úkor slabšího.
Obsahy, které se nehodily, byly vytěsněny. Tím ale nepřestávají existovat, pouze se přestanou rozvíjet (zůstanou infantilní), a nemohou být tudíž začleněny zpět k naší osobnosti, kam zkrátka patří. Někdo může mít vytěsněnou (ve stínu) vlastní sebehodnotu, jiný empatii či emocionalitu, jeden více, druhý méně, ale každý něco.
Vše vytěsněné je navíc zatíženo pocity méněcennosti (něco je menší, než by být mohlo a mělo), a jakmile se naší méněcennosti cokoli dotkne, nastupují komplexové reakce namísto reakcí zralých (a komplexy jsou příšerně přecitlivělé!).
Co komplexy udržuje při životě?
Komplexy živí strach, jmenovitě strachy z odmítnutí, opuštění a selhání.
Tuto svatou trojici můžeme najít na pozadí většiny vztahových eskapád. V každodenním životě na sebe berou podobu strachu ze závazků a problému komplementárně spojeného, tedy strachu ze samoty. Učinit závazek (a dostát mu) bývá noční můrou, zejména když je všude kolem tolik možností, že? Jenže to rovněž znamená vložit do druhého důvěru, oddat se. A tak moc se bojíme přiznat si vlastní nechuť či neschopnost u něčeho vytrvat, až nás dožene protiklad, a sice obava ze samoty či z opuštění.
Co s tím? V prvé řadě si musíme uvědomit, že na pozadí našich problémů stojí právě doposud nevědomý strach. A začít celý mechanismus a jeho fungování konečně zkoumat.
Slepota volby
Na problémy si většinou zaděláváme už samotnou volbou partnera, na počátku vztahu můžeme totiž najít autonomní komplex, který si dělá, co chce. Často to vypadá, že kdybychom vedle sebe za zrcadlo postavili deset různých lidí, něco v nás (komplex) si spolehlivě vybere toho, který odpovídá našemu konkrétnímu citovému zranění.
Ten, kdo trpí strachem z odmítnutí, bude přitahován jedincem citově chladným a uzavřeným, podobně jako ten, kdo trpí vysokou mírou sebekritiky, se ocitne ve vztahu s člověkem, který má na partnera nadprůměrně vysoké nároky.
Vřelost a srdce na dlani totiž nejenže v takovém případě nebývají atraktivní, ale naopak v člověku, jehož život je protkán nedůvěrou, vyvolávají spíše paniku. Navíc někoho vřelého není nutné dobývat, zatímco do ledové královny či krále bude muset investovat mnoho úsilí a napnout jeho směrem veškeré emoce.
Pro druhou stranu budou ovšem právě tyto emoce tím, čeho se děsí (uzavřenost), a začne unikat. Tím se znovu obnoví citová konstelace z dětství, a tím pádem i emoční zranění, která strhnou člověka k naučeným reakcím, jež tkví v nevědomí, a tudíž k regresi.
Muka opakování
Jakmile se pak člověk ocitne ve víru dění, jakým je probíhající krize či rozchod, je pod vlivem komplexů a z nich pramenících protikladů na vztahový „Tak jde čas“ zaděláno.
Co se navenek jeví jako cirkus, je ovšem součástí bolestného léčení hlubších šrámů na duši, součástí procesu, kterému se říká individuace, tedy stávání se sama sebou.
Rozchod totiž oživí ona zranění z dob minulých, přičemž některé situace z dětství se často opakují s chladnokrevnou přesností. Pokud ten či onen rodič rodinu opustil (a to včetně odchodu nezaviněného), ztráta, která tím vznikla, není a nemůže být v rámci dětských možností nikdy řádně zahojena. V podobě hlubokého šrámu na srdci si ji jedinec v sobě ponese už po celý zbytek života, dokud nebude nahlédnuta.
V dětství takovou situaci provází existenční tíseň, jejíž přežití zajistí instinktivní sféra. Dle dispozice a konkrétní situace si pud přežití někdy vynutí zvýšený tah k výkonu či perfekcionismu, jindy zvýšenou emoční závislost na druhém rodiči a nejčastěji obojí.
Problém se tím na nějakou dobu zasanuje, ovšem nevyřeší se navždy. Strach, úzkost a pocity vlastní méněcennosti se tím sice překryjí, ale budoucí vývoj bude vycházet právě ze strachu a snahy uniknout nepříjemným pocitům.
Ovšem je-li život (jakkoli jinak třeba úspěšný) motivovaný strachem, stane se z něj postupně útěk od něčeho, a nikoli směřování k něčemu.
Tlak k uvědomění
Bez porozumění podstatě problému nepomůže ani akt vůle, který, slibujíc konec jednou provždy (s vymazáním druhého ze všech sociálních sítí), vede jen k záplavě paniky (co si bez něj počnu) a poníženému připlazení se zpět.
Smutnou pravdou zůstává fakt, že většině lidí nejde o vztah s konkrétním člověkem a o hledání vzájemné lásky, ale o pouhou skutečnost mít vůbec nějaký vztah, a tím pádem o vlastní uspokojení (fyzické i duševní). Sem dospěl svět bez víry, kterou nahradil hlad.
Kdo se cítí nedoceněný, bude vždy jednat směrem k uznání a pochvale od druhých. Pochvalou se ovšem jizva nevyléčí, neboť takové uspokojení neznamená růst, ale v lepším případě jen stagnaci. To, čím naše osobnost trpí, se musíme naučit nést a přerůst, nikoli se snažit manévrovat vnějším světem, tedy bojovat s větrnými mlýny.
Ve chvílích nejtemnějších, a mnohdy ještě chvíli za nimi, nám ale vykročí naproti pud sebeuskutečnění neboli odvěká lidská touha po vnitřní celosti. Trýzeň tak v sobě nese vždy nejen své konkrétní kauzální příčiny (co a proč se stalo), ale rovněž účel a smysl. Právě tudy, skrz utrpení, vede cesta k porozumění sobě samému. Tím roste duše, nikoli bezbřehým uspokojováním.
Slzy, hořkost, milost
Pláč, soužení a zklamání jsou hořké a trpké plody. Ovšem moudrost, dnešní podpultové zboží, je v důsledku jako jediná s to utišit bolest a přinést vnitřní klid, kterému se odjakživa říkávalo milost.
Prožití takové bolesti a zkušeností má snad jako jediné sílu zlomit neoblomnou slepotu člověka, který doposud týrá buď sám sebe, nebo své okolí. Ukázka síly života v praxi, která přivede jedince ke znovuotevření se vlastní zranitelnosti, a tedy zpět k sobě. Přes všechnu bolest jsme nakonec přece jen konfrontováni s pokladem studnice moudrosti.
Nejde o to, zpochybnit studnu (a od problému jako vždy utéct), jde o nutnost nasbírání dostatku sil, abychom se neutopili dříve, než studna svůj poklad vydá. A v tom tkví smysl i naděje přešlapování na místě, které bychom si jinak milerádi odpustili, kdyby to bylo jen trochu možné.
Je-li něco pro člověka peklem, pak mu stejně nezbude než tím peklem projít. Jinak hrozí, že v něm uvázne, což prakticky znamená, že život bude dále pokračovat v bludném kruhu.
