Dříve snila o životě v zahraničí, dnes inspiruje zásadní změny v Česku. Co ji přivedlo do vedení neziskové organizace Díky, že můžem? Proč věří, že každá generace má šanci změnit svět? Poznejte příběh Báry Stárek z Forbes výběru 30 pod 30.
„Nepotřebuju žít v zahraničí, abych byla šťastná,“ říká Stárek. Kdysi ale toužila po životě daleko od Česka. Ostatně jsme se spolu poprvé potkaly v dětství na jazykovém kurzu v Anglii, a tak si v rozhovoru tykáme. Pak jsme se několik let neviděly.
Frustrace z tuzemského prostředí totiž hnala Báru za hranice. Hledala inspiraci, kvalitní vzdělání i vlastní cestu.
Dnes žije vlastním mottem „mladí dokážou změnit svět“. Pod jejím vedením se ze studentského spolku Díky, že můžem, organizujícího oslavy 17. listopadu, stala celostátní organizace. Pořádá největší oslavy sametové revoluce Korzo Národní pro sto tisíc lidí, které organizuje nejmladší tým v historii.
Angažuje mladé lidi v tématech svobody, demokracie a lidských práv. V rámci šestnácti projektů vzdělává a přináší pro více než čtyřicet tisíc studentů témata, na která vzdělávací plán ve školách často nedosáhne.
Bářina cesta za osobním i profesním naplněním vedla přes hledání rovnováhy příhodně mezi tím, co „může“ a „musí“.
V rozhovoru popisuje svůj návrat do Česka a práci s mladými generacemi, výzvy českého vzdělávacího systému i to, proč vnímá neziskový sektor jako nepostradatelný pro společnost.
Jak se změnila tvoje cesta od jedenácti let, kdy jsme se poprvé potkaly?
Nejsem v Anglii a už neplánuju žít v zahraničí. To je asi ta největší změna. Nechci být v zahraničí.
Dřív jsi chtěla?
Nejdřív mě rodiče posílali do Anglie na jazykové kurzy, pak jsem v Holandsku studovala bakaláře i magistra. V Česku jsem být prostě nechtěla. Hlavním cílem bylo nebýt tu a udělat si v zahraničí krásný šťastný život.
Proč jsi nechtěla být v Česku?
Během střední školy jsem často pociťovala frustraci z toho, co se děje v České republice, ať už v politice, nebo v rámci společenského nastavení. To se odráželo i ve mně a nevěděla jsem, co se sebou. Cítila jsem extrémně velkou negativitu okolo sebe. Z lidí a z jejich nastavení. A vylívala jsem si to na České republice a české společnosti.
Byla jsem plná otázek a pochybností a neměla jsem nikoho, kdo by mě nasměroval nebo mi ukázal cestu, jak se zapojit a něco změnit. Cítila jsem ztracenost a nevěděla, co se sebou mám dělat, aby to bylo lepší, abych dokázala být šťastnější.
Grafika Forbes Česko
V zahraničí to bylo lepší?
Vždycky mi zahraničí přišlo něčím lepší. Když jsem se pak rozhodovala, kam na vysokou školu, nemohla jsem v Česku najít takovou, ze které bych měla pocit, že mě někam posune. Že to nebude jen o sezení v lavici a o naslouchání faktům, ale že mě dokáže nasměrovat.
V Maastrichtu na evropských studiích mě bavilo, že jejich systém je nastavený na kritické přemýšlení a rozvíjení studentů, a ne na biflování, pravidla, čísla.
Kam tě studium v zahraničí posunulo?
Otevřelo mi obzory, a to nejen v teorii, ale hlavně i v praxi a v životě. Lidé, které jsem potkávala, byli úplně jiní, než jsem byla já. Rozhovory, které jsme vedli, byly úplně jiné než v Česku, promítaly se do nich nejen zkušenosti a lidské charaktery.
Čím jiné?
Každý z nás pocházel z jiného prostředí a přicházel s jinými zkušenostmi, ale jedno jsme měli společné. Lidé přemýšleli, jak mohou zlepšovat společnost, a navzájem si naslouchali a hledali společně řešení. Podobné konverzace jsem v Česku neznala. Důsledek byl, že jsem se oprostila od toho, že jsem si myslela, že Česko je místo pro mě.
Kdy se to změnilo?
Když jsem si uvědomila ironii, že si stěžuju na Česko, a přitom si uteču do zahraničí. Místo toho, abych se vrátila zpátky a řekla si, co můžu dělat pro to, abychom se posunuli, nebo se třeba spojila s lidmi s podobným přemýšlením. To pro mě bylo největší probuzení. Že chyba zákonitě nemusí být v systému, ale taky ve mně.
Vnímáš to stále, že v Česku máme tendenci si na věci stěžovat?
Ano. Máme tu nastavenou negativitu, kritiku. Koukáme se na věci poloprázdné, a ne poloplné. Ale já se i takovými lidmi vědomě obklopovala. Teď si volím spíš lidi s přemýšlením „chci a můžu něco změnit“.
„Můžu“ něco změnit. To mi teď připomnělo tvé současné zaměstnání v Díky, že můžem.
No vidíš, to mi ani nedošlo.
Máš ty sama přemýšlení „můžu“?
Mám. Dokonce, mám i nastavení, že „musím“. Když na to mám tu kapacitu, tak to beru jako svoji povinnost. Je ale asi na každém, aby si uvědomil svou kapacitu svého vlastního „můžu“ a „musím“. Ne každý může pomáhat ostatním, dokud sám neposoudí, že na to má kapacitu.
Cítíš v něčem generační břímě, že naši rodiče „nemohli“, tak my „musíme“?
Ano, to je problém naší generace. Máme obrovské množství možností. Můžeme všechno. Ale zároveň máme pocit, že to musíme dotáhnout dál než naši rodiče. To je pro naši generaci strašně těžké a je potřeba uspokojit své potřeby, než začnu řešit tyto věci.
Foto Benedikt Renč
Není potřeba dělat kariéru v zahraničí a je potřeba naučit se být šťastný v Česku?
Tak. Ale zároveň to lidem, kteří chtějí zůstat v zahraničí, moc přeju a není třeba se cítit provinile. Každý si musí najít své štěstí. Bez toho nejde předávat štěstí dál.
Co tebe přimělo hledat štěstí tady?
Když jsem začala potkávat lidi s „can do“ přemýšlením. Pro mě to byli lidé z Díky, že můžem, ale i jejich okolí. Naštěstí jsem za posledních pár let takových lidí potkala spousty a věřím, že každý si to svoje Díky, že můžem najde jinde.
Dalším faktorem byl můj manžel Vítek. On byl jeden z prvních, kdo mi řekl, že když chci něco udělat, tak to dokážu, jen si musím najít svou cestu a odpracovat si to.
Důležité uvědomění pro mě bylo, že se tu máme dobře. Samozřejmě, vždycky to může být lepší a máme spoustu práce před sebou, ale jsem ráda, že pokud na tom chceme pracovat, máme k tomu příležitosti. Je ale důležité nezapomenout pečovat i o to, co už máme.
Jak se ti po návratu ze zahraničí podařilo udržet si tohle nastavení? Přece jen společenská negativita je snadná a velmi nakažlivá.
Mojí výhodou je, že jsem dost pozitivní. Kamarád mě nazývá „generátor entuziasmu“, mně zkazit náladu je neuvěřitelně těžké. Našla jsem se i v práci s lidmi.
Co podle tebe charakterizuje tvoji generaci?
Dokážeme poslouchat sami sebe a přemýšlet, co se nám děje a jak to můžeme posouvat. Dokážeme se ptát sami sebe, co se nám děje, proč se nám to děje a jak se cítíme. Ne vždycky dokážeme najít odpovědi, ale dokážeme se ptát.
Umíš své pocity říct nahlas?
To je novinka, kterou jsem se naučila za poslední rok. Měla jsem vždycky tendence vypadat a působit jako ten nejchytřejší a nejsilnější člověk v místnosti a nechtěla jsem ukazovat své slabosti.
To byla jedna z mých slabých stránek, kterou jsem si vybudovala jako nějakou sebeobranu vůči tomu, co se mi v životě dělo. Naučila jsem se ukázat emoce a slabost a můj tým je mi v tomhle skvělým parťákem.
Jak si to mám představit v praxi?
Když cítím, že jsem nějaký den byla trochu prudší, tak si to sama pro sebe zanalyzuji a pak se jim za svou náročnost dokážu omluvit. Zjistila jsem, že můj tým to také začal dělat, a dobře nám funguje dynamika.
Takže ze slabosti se stala silná stránka.
Když je člověk na manažerské pozici, tak je pro něj těžké ukázat jakoukoli slabost. Že není dost dobrý. Že neví, kudy jít. Že se necítí úplně svůj. Že neví, jaké udělat rozhodnutí. Já si díky Díky, že můžem uvědomuji, že mé slabé stránky mohou lidi i motivovat.
Znám tě ještě z doby, kdy jsi na vysoké úrovni dělala baseball. Čemu se věnuješ, když zrovna nepracuješ?
Baseball už nedělám. Dělám jógu. Skvělý způsob, jak se udržovat v kondici, ale přitom se protáhnout. Na Národní třídě v Praze je úplně úžasný lektor, do kterého jsem se platonicky zamilovala.
Chodí tam i můj manžel, který je křesťan a na konci místo „namaste“ říká „amen“. Jinak chodím po horách, občas pěšky, občas na skialpech, pořádám LARPy pro kamarády, čtu, trávím čas s mojí úžasnou rodinou.
Foto Benedikt Renč
Jak ses dostala k Díky, že můžem?
V roce 2014, když bylo první Korzo Národní, první oslava 17. listopadu, od Díky, že můžem, tak jsem byla na rande s klukem, co byl narozen v roce 1989. Šli jsme spolu zapálit svíčku.
Učarovalo mi tenkrát, že někdo vzal veřejný prostor a udělal z něj kouzelný prostor pro lidi, kteří mají tendenci přemýšlet nad historií a připomínat si ji. Pak jsem v organizaci dobrovolničila a v roce 2020 se tam otevřelo místo a já hned posílala životopis.
Dva roky jsem dělala fundraising v Díky pod vedením Lukáše Černého a Lucky Bílkové (bývalí Forbes 30 pod 30, pozn. red.). Cítili pak, že je jejich čas to předat. Přišli s tím, že by byli rádi, kdybych tomu šéfovala já.
Jaká byla tvoje reakce?
Řekla jsem, že bych si to ráda vyzkoušela a že bych chtěla přinést něco vlastního. Teď jsem tři roky šéfová, posunuli jsme se a mám z toho radost.
Jaké to je šéfovat Díky, že můžem?
Je to nejhezčí věc, co se mi kdy stala. Mám štěstí, že ti, které tahle práce přitahuje, jsou mladí lidé, kteří mají neuvěřitelný přesah. Jsou nadšení a nadšení je důležité, když chceš dělat změny. Od ostatních projektů nás odlišuje i to, že přinášíme pozitivitu do světa, který je z velké části negativní.
Nový americký prezident Donald Trump zatrhl neziskovým organizacím financování. Dotklo se vás to nějak?
Naše organizace není podporovaná z amerických dotací. Nynější situace okamžitého zmražení přislíbených financí ze strany USA se nás tedy nijak napřímo nedotýká. To ale neznamená, že to neovlivní český občanský sektor a následně i nás.
Respektuji, že si nová garnitura chce udělat pořádek ve financování, ale tento krok vnímám jako velmi radikální především směrem k organizacím, které řeší humanitární pomoc či lidskoprávní ochranu.
V tuzemsku se to týká například Člověka v tísni, který okamžitý výpadek ve financování bude řešit skrze podporu z jejich Klubu přátel. Podobně jako Člověk v tísni, konají další dotčené organizace dobro po celém světě a často nahrazují právě práci států a veřejného sektoru.
Jejich dopad většinou sahá za hranice jejich vlastního státu. Mé přání zde pouze je, aby se další kroky od současného vedení Spojených států dělaly ruku v ruce s organizacemi, aby garnitura dokázala otevřeně naslouchat, kde jejich pomoc je potřeba, a aby znala a uvědomovala si dopad rozhodnutí jak na humanitární, tak na lidskoprávní sektor.
Znají lidé organizaci Díky, že můžem?
Myslím, že pro naši generaci je to už pojem. Líbí se mi ale, že samotný slogan se používá v různých kontextech. Používá se i ironicky, to je také důležité. Protože ne vždycky „můžem“ a ne každý „může“ a je důležité upozorňovat na to, když „nemůžeme“.
Co ještě „nemůžeme“?
Můj boj je vzdělávací systém. Vnímám nenaplněný potenciál, co bychom mladé generaci mohli dát. Samozřejmě je zde mnoho dalších bojů jako sociální nerovnosti, rozdíly mezi kraji, udržitelnost a další. To ale naneštěstí není moje práce a jsem ráda, že tu jsou další lidé, kteří vedou tyhle boje.
Co je největší problém českého školství?
Jedním z hlavních problémů českého školství je přístup k žákům a způsob předávání znalostí. Do studentů vždycky musíme znalosti nějak dostat, ale otázka je jak. Český systém má mnoho skvělých učitelů, kteří inspirují a motivují, ale existují i tací, které systém vyčerpal a demotivoval.
Mě osobně na škole právě nejvíc ničil nerovný přístup učitelů k žákům. To, že tě člověk, který má být tvůj vzor, dokáže potopit. Nevím, proč musíme žákům opakovat „tohle vám nejde“ místo „tohle ti jde, na tohle se soustřeďte“.
Mým snem by bylo se ve školství zaměřit na výuku měkkých dovedností a hodnot, podporu silných stránek žáků a vytvořit prostředí, kde se děti nebojí chybovat.
Máš pocit, že to, jak jsme vyškolení ze školy, se přetavuje do pracovního prostředí?
Přesně, nezdravé vzorce si neseme dál. V první práci ti všichni říkají, že nemáš zkušenosti, máš poslouchat starší a až teprve potom mít vlastní názor.
Jak dlouho ještě plánuješ být v čele Díky, že můžem?
Jsem u nás nejstarší. Mám pocit, že můj čas tam pomalu končí.
Předáš žezlo?
Ještě ne v tuto chvíli, ale v dohledné době určitě. Vím, že mám pod sebou šikovné lidi, kteří to mají potenciál převzít a posunout zase o trošku dál. Je důležité, aby projekt pro mladé lidi vedli mladí lidé. Já si sice mladá připadám, ale čas přijde.
Až ten čas přijde, co bude dál?
Celý život jsem si vše plánovala. Ale Díky, že můžem mě naučilo, že mít plány A, B, C je hloupost, když se ještě nevyhodnotilo, jak dopadl plán A. Mám hlavu, tělo i srdce v Díky, že můžem a nechci, aby to bylo jinak. Až přijde čas, tak věřím, že to ucítím a že budu vědět, co budu chtít dál dělat.
Foto Benedikt Renč
Kdo je cílovka Díky, že můžem?
Prvotní myšlenka byla vracet svátek demokracie mladým lidem, což se povedlo a na Korzo Národní nám každoročně chodí přes třicet procent lidí do třiceti let. A u těch jsme i zůstali, většina našich projektů se zaměřuje právě na mladou generaci.
Mnoho projektů (včetně Korza Národní) ale stále děláme pro lidi všech generací a regionů. Snažíme se i zachovávat mezigenerační dialog a vytvářet mosty tam, kde je jiní bortí.
Vzpomeneš si na něco, co se vám nepodařilo?
Spousta věcí, to je jisté, i když teď konkrétně nic neřeknu. Stávají se nám faily, protože jsme mladí lidé a protože chybovat je lidské. Ale myslím, že to je právě ta naše krása – z chyb se učíme a posouváme se dál.
V dnešní době jsme velmi přísní k tomu, co lidé vyskytující se na veřejnosti řeknou. Ty jsi taky vidět, nebojíš se jako lídryně cancel culture?
Vnímám to a v posledním roce si to uvědomuju více než kdykoli jindy, protože jsem začala dostávat hejty. Obecně se asi bojím předsudků a toho, že se dokáže vytáhnout něco z kontextu a lidé uslyší jen část toho, co řeknu.
Snažím se zůstat sama sebou, být pokorná a přiznat si případné chyby. Protože jen tak na sobě můžu něco zlepšit. A snažím se mít tenhle přístup i k ostatním a doufám, že se mi to vrátí zpět.
Jaké je být ženou ve vedení?
U nás v organizaci skvělé a obecně bych řekla, že v neziskovém prostředí to může být krapet příjemnější než třeba v byznysu či ve veřejné sféře. Stereotypně bych řekla, že v „nezisku“ více přijímáme rozmanitost, podporujeme rovnost a diverzitu, často je i časově flexibilnější. A to ovlivňuje i vztah vedoucích s podřízenými.
Vím, že sis „své“ zažila ve veřejné správě.
Pracovala jsem na magistrátu hlavního města Prahy jako poradkyně dvou radních a potýkala jsem se se sexismem i obtěžováním. Uvědomila jsem si, že tohle není svět, který se mi líbí a není to něco, co bych chtěla zažívat.
O co se jednalo?
Komentáře na červenou rtěnku před dalšími deseti pohlaváry. Odmítání vypnutí klimatizace, když nemám podprsenku a bílé triko. Co máš dělat v tu chvíli? Já se vždycky ozvala, ale nevím, jak by to udělal někdo jiný. V nezisku se rozdíly mezi lidmi dost smazávají.
Dá se z nezisku vyžít?
Myslím, že to je důvod, proč je v něm mnoho žen. Ambiciózním mužům neziskové platy nemusejí vystačit. To je jeden z důvodů, proč je nás tolik žen.
Myslím ale, že jakýkoli projekt, který je potřeba, má šanci najít si peníze, bohužel to ale stojí hodně práce, vrásek a stresu. Stále tu chybí systémová podpora. Velká část toho, co neziskový sektor dělá, jsou činnosti, které by měl vykonávat stát, ale nedělá je.
Například?
Oslava státního svátku, máme to dělat my? Humanitární krize, má to dělat Člověk v tísni? Řešíš znásilnění, má to dělat Konsent? Lidé bez domova, má to dělat Armáda spásy? Exekuce, paliativní péče, péče o historii, životní prostředí, můžu pokračovat do nekonečna. Ano, za mě to máme řešit my, jelikož silný neziskový sektor je důležitý a je schopný rychle a pružně reagovat.
Stát je pomalý aparát, který se často nedokáže dohodnout, jak na to jít. Je to ale za cenu vyčerpání lidí. Lidi v nezisku dřou a jsme nedostatečně ohodnocení. Navíc mám pocit, že se nezisku ostatní sféry často smějí a naši práci podceňují.
Smějí?
To mi na tom přijde nejsmutnější. Vždycky jsme bráni jako ti, co nemají peníze. Ti, co dělají zbytkovou práci. Což je paradox. Jak politika, tak veřejná sféra a byznys by bez nás nemohly být.
Měli bychom pracovat na provázanosti těchto sfér, abychom se navzájem doplňovali a vykryli, kde je potřeba. My naši práci bez ani jednoho sektoru dělat nemůžeme, ale myslím, že to samé platí o občanském sektoru.
Jakou strategii máte pro fundraising?
Dlouhodobě máme nastavené fundraisingové desatero a snažíme se vybírat partnery podle něj, co nejvíc morálně a čistě. Roli hraje i charakter člověka. Chceme, aby naši partneři věřili naší misi a cílům. Stejně jako jim věříme my. A v tom máme velké štěstí, spolupracujeme s úžasnými partnery.
Kolik za rok dostanete peněz?
V roce 2024 jsme měli rozpočet okolo šestnácti milionů korun. Když jsem nastupovala na plný úvazek v roce 2020, v covidovém roce, měli jsme rozpočet milion a půl.
Čím to je?
Tým přichází s projekty, které mají smysl a mají dopady. A v tomhle jsme velmi tvrdí, evaluace našich projektů jsou náročné, a pokud je něco nefunkční, tak to nedržíme.
Jak velký máš tým a kolik je tam žen?
Na podzim nás pracuje okolo sedmdesáti. V týmu je okolo 45 lidí a žen nás bude osmdesát procent. To se změnilo, protože když jsem nastupovala, tak osmdesát procent týmu tvořili muži.
Co se dělá v Díky, že můžem, když zrovna není 17. listopad?
Připravujeme další listopad. V tuto chvíli máme vymyšlenou strategii a roční plán na letošní rok. Některé projekty jsou už v procesu.
Jedeme celoroční Akademii pro studenty, připravujeme akci k výročí války na Ukrajině a dokončujeme, aby na letošní rok bylo všechno připravené. Rok je to velký, před námi jsou sněmovní volby, ale také nová Akademie v Brně.
Řekni mi více k té Akademii.
Dělali jsme dlouhodobě festival Samet na školách, kde jsme pomáhali studentům organizovat svá malá Korza Národní na jejich školách. Učili jsme je fundraising, projektové řízení, marketing.
Byli nadšení z možnosti se setkávat. Z toho vznikl nápad udělat celoročně projekt, kde se mohou setkávat studenti. My jim můžeme dodávat věci, které víme, že na školách chybějí.
Je to pro studenty, co chtějí měnit svět, ale nevědí, jak si najít vlastní cestu a jak uplatnit svůj talent. Akademie je postavená na základě „poznej sám sebe“ a „nauč se s tím pracovat“. A my jsme tady jako průvodci, aby mladí lidé věděli, jak uplatnit sami sebe a nezbláznit se z toho.
Jak se zvládáš pasovat do role průvodce?
Neříkáme nikomu, co má dělat. Bavíme se a ptáme se na otázky a máme mnoho lektorů. Skládáme nejlepší program z nejlepších dohromady, aby vznikla ucelená cesta. V rámci programu studenty propojujeme na různé instituce, kde si mohu zkusit praxi.
Dostala ses za Českou republiku do Obama Foundation. Co to obnášelo?
To bylo na popud nadace Blížksobě, která zahlédla program a poslali mi ho. Prošla jsem půlročním výběrovým řízením, pohovorem a nakonec mě vybrali do výběru 36 lídrů.
Silný moment pro mě byl, když nám naši mentoři oznámili, že každé naše CV četl tehdejší americký prezident Barack Obama a že bez jeho posledního slova bychom se do výběru nedostali.
To člověku docela vyrazí dech. Každý týden máme call na dvě hodiny a jednou za tři týdny máme komunitní setkání šesti lidí. Začali jsme v září, končíme v březnu a můžeme chybět jen třikrát za rok.
Kolik lidí se hlásilo?
Mám oficiálně zakázáno komunikovat, kolik se hlásilo lidí. Můžu říct, že dostat se do finálního výběru je těžší než dostat se na Harvard. Není ani samozřejmost, že vyberou jednoho z každé země, z celé České republiky jsem druhý lídr v historii vybraný do programu.
Co to pro tebe znamená?
Potkávám lidi z celé Evropy a ve všech možných sférách – byznys, politika, občanský sektor. Je tam hodně inspirace a podpory a na každém setkání je alespoň jeden velký „aha moment“. Nejdůležitější je v tom bezpečné prostředí a to, že se můžu dalším lídrům svěřovat s vlastními problémy a můžeme spolu hledat řešení.
Co probíráte?
Máme moderovanou debatu a bavíme se o hodnotách a leadershipu. Jakým způsobem se lídři koukají na hodnoty. Je krásně vidět, jak jsme v naší partě pluralitní komunita, jak to má každý jinak. Není jediná věc, na které bychom se stoprocentně shodli. Kromě toho, že chceme žít v demokracii.
Mají to dobře vymyšlené?
Program je úžasný a jsem z toho pořád ohromená. Jsou určitě ale věci, které každý může vnímat jinak. Pro mě je velmi náročné, že to je v online formátu. Nevyhovuje mi to. Kdyby to bylo ráno, tak bych to zvládala lépe. Nejsem noční živočich.
Potkaly jsme se, když ti bylo jedenáct let. Co bys vzkázala té jedenáctileté holce?
Hlavně si to všechno užij. A nepo**r se z toho.
